Předchozí keška této série byla o japonských satelitech QZSS, jejichž účelem je zpřesňovat na území Japonska navigační systém GPS. V této kešce se podíváme na jiný satelitní systém s podobným účelem, který funguje zde v Evropě. Nese označení EGNOS, což znamená "European Geostationary Navigation Overlay Service".
EGNOS je někdy označován jako předstupeň pro navigační systém Galileo, nicméně je navržen pro součinnost se všemi současnými globálními satelitními navigačními systémy, to jest i s GPS a GLONASS. Projekt EGNOS byl schválen Evropskou komisí v roce 1994 a dva roky poté byl vypuštěn první testovací satelit. Oficiálně byl provoz systému zahájen 1.10.2009, kdy bylo spuštěna základní služba "Open Service", která je poskytována pro všechny uživatele zdarma.
EGNOS využívá trojici geostacionárních satelitů, to jest takových, které se pohybují po kruhové dráze ve výšce 35 800 km nad rovníkem, ve směru rotace Země, a při pozorování ze zemského povrchu se jeví jako nehybné. Kromě satelitů je nedílnou součástí systému 40 pozemních stanic rozmístěných na území Evropy, které nepřetržitě přijímají signály z navigačních satelitů GPS a předávají je do čtyř řídících center. V těchto řídících centrech se zpracováním a vyhodnocením získaných dat vypočítají parametry pro korekce navigačních signálů GPS. Korigovány jsou především chyby způsobené vlivem zemské ionosféry, které jsou asi nejčastějším zdrojem nepřesnosti zaměření souřadnic pomocí GPS. Kromě toho jsou ale též velmi rychle odhaleny případné výpadky GPS satelitů, odchylky jejich drah či nepřesnosti palubních hodin. Vypočtené korekce jsou pak odesílány přes šest pozemních vysílacích stanic (dvě pro každý satelit) k satelitům systému EGNOS, ze kterých jsou pak vysílány zpět na povrch k uživatelům systému. Díky těmto korekcím se údajně snižuje nepřesnost zaměření souřadnic z přibližně 10 metrů horizontálně (při použití samotného GPS) na asi 3 m.
Většina současných GPS přijímačů umí signály systému EGNOS využívat, ale bohužel v našich zeměpisných šířkách si je moc neužijeme, protože satelity jsou poměrně nízko nad obzorem a často stíněny městskou zástavbou nebo horami. Praktický význam tak u nás má EGNOS spíše v leteckém provozu, kde signálu ze satelitů nestojí v cestě terénní překážky. Přesto můžete do logu připsat, zda jste už na své navigaci někdy signál z EGNOSu chytili.
A teď ke kešce.
Tentokrát tu mám něco pro všechny fanoušky ulice Svatopluka Čecha. Výchozí souřadnice Vás zavedou právě na tuto ulici, kde někteří z vás marně hledali kešku QZSS z této série. Chyba, která i mnohé zkušené geokačery směřovala do těchto míst, spočívá v tom, jakým způsobem GeoGet (či podobné programy, které geokačeři používají) počítá projekci bodu v mapách. Při zobrazení zakřiveného trojrozměrného zemského povrchu v plošné dvourozměrné mapě nutně dochází k deformacím. Názorně je to vidět na mapách malého měřítka, kde jsou zemské rovnoběžky viditelně křivé.
Pokud bychom počítali posun směrem na východ nebo na západ tak, že z daných souřadnic odměříme na mapě danou vzdálenost po přímce kolmé k severojižnímu směru, tedy po tečně k příslušné rovnoběžce, dojde zároveň k mírnému posunu směrem na jih (v případě severní polokoule), protože přímková tečna k zemské rovnoběžce na mapě se od této rovnoběžky odchyluje na jih, a to jak při posunu na západ, tak i na východ. Tato odchylka se prakticky projeví až při posunech o velké vzdálenosti, do 2 km ji ani nezaznamenáte. Vysvětlení je to trochu zjednodušené, ale zato snadno pochopitelné. Přesněji bychom si to celé museli představit v trojrozměrném prostoru, v souřadnicích XYZ. Program GeoGet počítá projekci bodu pomocí poměrně sofistikovaného algoritmu, v podstatě po přímé dráze promítnuté na povrch referenčního elipsoidu. Vlivem zakřivení zemského povrchu se pak takto vzniklá křivka zdánlivě odchyluje od původního směru, ovšem tak je to správně. Nicméně pro relativně malé vzdálenosti, jako např. 99 km, můžeme dostat skoro stejný vysledek i jednoduchým výpočtem projekce bodu po přímce ležící v rovině tečné k povrchu elipsoidu. Při posunu na východ nebo na západ bychom se pohybovali v rovině dané zemské rovnoběžky, to jest měnily by se pouze souřadnice X a Y, ale souřadnice Z by zůstávala konstantní. Takto vypočtené souřadnice ve formátu XYZ ovšem ve skutečnosti ukazují do určité výšky nad povrchem referenčního elipsoidu. Ačkoliv se tedy souřadnice Z nezmění, vypočtený bod se nachází ve větší vzdálenosti od osy rotace, než výchozí bod, a proto má menší zeměpisnou šířku.
V zadání kešky QZSS jsem posuny na východ a na západ počítal skutečně po povrchu referenčního elipsoidu "rovnoběžně s rovnoběžkami", nikoliv po tečně, proto se zeměpisná šířka neměnila, a proto finálka nebyla na ulici Svatopluka Čecha. A není tam ani finálka této kešky. Její souřadnice získáte vyřešením úlohy z následujícího velmi fiktivního příběhu.
Byl jednou jeden kačer, jmenoval se Pepa Zdepa a velmi si přál FTF. Zaplatil si PM a čekal, kdy se objeví nová keška, aby ji mohl odlovit jako první. Ale weselka ho vždycky předběhl. Protože byl Pepa od přírody vynálezcem, rozhodl se, že zkusí urychlit přesun ke kešce pomocí nějakého důmyslného technického triku. Zapátral v archivech konspiračních teoretiků a našel původní Teslův návrh zařízení na přesouvání hmoty v časoprostoru. Během bezesných nocí, kdy čekal, zda se neobjeví nějaká nová keška, opravil několik banálních chyb, které pravděpodobně geniální Nikola do konstrukčních plánů teleportéru zanesl úmyslně, aby zabránil jeho zneužití. Pak se pustil do stavby. Za pár týdnů byl stroj hotový a bylo třeba ho otestovat. Prví keška, která Pepovi po dokončení stavby stroje času pípla, byla EGNOS, mysterka od nějakého Vosaře. V listingu stálo, že na výchozích souřadnicích N 49° 12.978 E 017° 38.250 je třeba zaměřit směr přesně na východ a tímto směrem se přesunout po přímce přesně 99 km. Z místa, kam dopadneme po přesunu je pak třeba se vydat k finálce pěšky přesně 99 km zpět na západ, přičemž je nutno se pohybovat podél rovnoběžky, to jest tak, aby se neměnila souřadnice severní šířky. Aby prý bylo řešení jednoznačné, jsou všechny souřadnice, vzdálenosti a přesuny vztaženy k povrchu referenčního elipsoidu WGS 84. Dál tam pak byla zmínka o nějakém bonusovém čísle, které se má zjistit jako teoretická doba trvání volného pádu z výšky nad povrchem referenčního elipsoidu, ve které bychom se ocitli po dokončení onoho devětadevadesátikilometrového přímkového přesunu východním směrem z výchozích souřadnic, zaokrouhlená dolů na celé sekundy. No, pěkná kravina, ale na otestování teleportéru naprosto ideální...
Uplynulo něco přes půl hodiny od publikace a zatím žádný log. Ostatní FTF-kaři to buď vzdali nebo zkoušeli vygooglit nějaký nástroj, který by úlohu vyřešil za ně, nebo možná právě lovili kešky v exotických destinacích v rámci své letní dovolené. Tak tedy milý Pepa přitáhl svůj stroj na výchozí souřadnice, zadal do palubního počítače potřebné parametry a s téměř neznatelným zachvěním ruky stisknul velké zelené tlačítko k potvrzení startu. Samotný přesun proběhl hladce, navzdory obavám naprosto bezbolestné, nicméně očekávaný volný pád se nekonal. GPSka zahlásila "NO SIGNAL" a odmítala sdělit informaci o aktuální poloze. V zápětí Pepa zjistil, proč. Byl totiž v jeskyni, hluboko v podzemí, takže není divu, že se k němu signál satelitů nedostal. "Zatracený owner!", pomyslel si Pepa, "Toto nějak nedomyslel! Asi se při psaní listingu vůbec nepodíval do mapy, jestli tam nejsou nějaké kopce. A já vůl taky ne! Ale co, pořád lepší, než se rozplácnout o zem při volném pádu.". Tak tedy nechal Pepa svůj stroj v podzemí a jal se hledat cestu na povrch, aby zachytil GPS signál mohl zkontrolovat, zda se přemístil na správné souřadnice. Naštěstí měl s sebou kompletní geokačerské vybavení pro zdolávání 5T kešek, tak se mu po několika hodinách podařilo dostat se z jeskyní ven. Zaměřil své souřadnice a ty skoro shodovaly s vypočtenými s přesností plus mínus pár metrů. Aby se zbytečně nezdržoval a nepřišel tak o podle něj jisté FTF, nechal svůj stroj zaparkovaný v podzemí a ihned se vydal na předepsaný pochod 99 km na západ... Jestli uspěl, to se dozvíte z logbooku, až sami kešku najdete.
K rozluštění finálních souřadnic a nalezení kešky nepotřebujete teleportér, vysokoškolskou matematiku ani žádný speciální program pro výpočet, nicméně použití kteréhokoliv z jmenovaných nástrojů zakázáno není. Přeji příjemný lov!
Součástí série jsou kešky:
Na finálních souřadnicích je snížená kvalita signálu, proto přidávám fotohint.
Ověření souřadnic je s tolerancí 15 metrů.