Z cyklu Zapomenuté zastávky na Rudné.
Něco tak fenomenálního, jako umělecké ztvárnění zastávek na Rudné ulici se hned tak někde nevidí. Dávají totiž každodennosti tvář i svěžest jedinečnosti. To podle toho, kde vystupujete. Koneckonců, pokud jste znalí, i jen podle výzdoby poznáte, kde právě jste, sám z toho dodnes nevycházím z úžasu. Tím spíše, že moderní zastávky jsou zprůhlednělou prázdnotou, bez umělecké invence. Takže jestli se minulému režimu něco povedlo, pak kromě veškeré výstavby města i toto, zastávky na Rudné ulici. Celých třicet let jsem je přehlížel a považoval za samozřejmost, dokud jsem si neuvědomil jejich pomíjivost a že se mi ztrácí před očima a nikoho to nezajímá, proto u každé takové jsem umístil svou keš. Tedy přinejmenším tam, kde to ještě šlo...
Když se ponoříme do významu symboliky geometrických objektů, pak k nám začnou ze zastávek promlouvat fantaziemi svých autorů. Zde grafika Jaroslava Rusnoka o třech čoudících komínech s průsvitem slunce mezi nimi, dávajícím šedi zlatavost, špíně čistotu, malosti velikost a nepochybně také světu mír. Jak úzce spjaté s Novou hutí a její vůdčí rovinou co se týče přetváření světa ocelí! Jak nadčasové ve smyslu pochopení všemi, jak zdobné tváří v tvář vyprázdněnému dnešku a jeho uniformity navozující marnost nicneříkající anonymity veřejného prostoru. Prostě něco tak mnohorovinného a významově širokého by zasloužilo ochranu.
Jestli se zastávka také někdy jmenovala Vratimovská stejně jako za křižovatkou, těžko říci. Tímto směrem jsem nejezdil. Možná pro meziměstské autobusy byla přístavem na cestě ze zaměstnání domů, kdoví, tehdy jsem to ještě neřešil. A dnes už není jak. Takže mi smysl její existence tak nějak trochu uniká. Přesto věřím, že měla smysl a že tu nestála jen tak; koneckonců pro mne ho má dodnes včetně své sestřičky naproti...
Další keše z cyklu:
Nad Porubkou
Polanecká
U Korýtka
Výškovická
Horní
Frýdecká