Z cyklu Zapomenuté zastávky na Rudné.
Život je ve své podstatě jednosměrkou a kdo chce zpátky, může pouze ve vzpomínkách, asi aby na téhle cestě čtvrtého rozměru všehomíra nevznikal dopravní chaos, protože pro něco takového dosud nejsou žádná pravidla. A vzhledem k tomu, že touto cestou jde náš svět, čili klec a v ní omezený prostor k bytí, vrší se jedno přes druhé jako usazeniny. A tak se místa proměňují k nepoznání a kdo si chce vzpomenout, ten je musí oloupat od slupek času jako když seškrabujeme starou omítku. Zpravidla nejsnáze to jde tam, kudy nás vedl osud, ale představám se vůbec žádné meze nekladou. Takže proto právě Rudná; protože je nejčerstvějším příkladem proměn města, přinejmenším její prodloužená část. Ale pokud se v ní ponoříme dostatečně do minulosti, ožije na ní ledacos. Třeba zapomenuté zastávky, mající i po létech zanedbanosti stále své kouzlo a potenciál sloužit lidem jako kdysi, tedy kdyby o ně alespoň někdo trochu stál. Pro mne jsou ale především návratem do světa, který měl bezstarostnost mládí a spoustu toho, co dnešku chybí, protože lidská mysl si pamatuje hlavně to dobré. Jak taky jinak, všechnu tíhu žití bychom beztak neunesli a hlavně proč bychom se s ní vláčeli. Tak na pár takových míst nyní dojděme společně s mými tradičkami a zavzpomínejme...
Třeba u téhle ozdobené pichlavými tvary geometrických objektů, nejspíše souvisejícími se směrem, do nějž své cestující vypravuje, a sice do Nové hutě, zatímco protilehlá výzdoba ladně hladí v představách o volnu jaké každodenně ve škvíře světla do večera pracujícím je. Její název Nad Porubkou jsem si ovšem vymyslel; městské autobusy jí nejspíše nikdy nevyužívaly, tedy soudě podle jízdních řádů linky 45 z roku 1974, která tudy sice najížděla na Rudnou ulici, avšak nikdy nezastavovala. Takže je mi tak trochu záhadou smysl jejich existence, tím tajemnější tu obě naproti sobě jsou. Možná u ní zastavovaly autobusy meziměstské, těžko hádat, nepamatuji se, ačkoliv jsem okolo ní jezdíval denně do práce. Tudíž mám pro ní slabost přinejmenším tím, že se mi za okny každodenně ve tmě míjela; či spíše je to ode mne vůči ní dluh, který nyní cítím kvůli jejímu neradostnému osudu být tady navždy zapomenutá...
Opuštěnost všemi jakoby zde vsákla za ta všechna léta do betonu přístřešku. Je vlhký a temný a bez života, skoro by se chtělo říci, že místo je samo sobě hrobem, protože co asi vše tudy projíždělo a kam, zejména když na opačné straně sjíždělo ještě před mostem. A tak si tahle urbanistická krása, po svém budovatelském způsobu, tu je sama pro sebe. A přitom má i dnes něco, co moderním zastávkám chybí, a sice svou vlastní tvář. Což je hodnota, s čím minulost uměla mnohem lépe pracovat nežli dnešek. A je jen velká škoda, že si toho současnost vůbec neváží. Naštěstí je nechává žít jak jsou. A proto si je můžeme objevovat pro sebe. A přitom vzpomínat na přeplněné čtyřicet pětky, ačkoliv tuhle tady míjely jen ranní spoje do práce...
Poznámka k odlovu: Doporučuji přijít pěšky z ulice Nad Porubkou a u technického dvora pokračovat trávou po vnitřní straně zatáčky bezpečně za svodidlem. Nechoďte po krajnici! Poté využijte doporučený přístup z waypointu. Nepořádek za zastávkou je vizitkou současnosti jaká ve své nahotě, nikým neviděná, také bohužel často je.
Další keše z cyklu:
Polanecká
U Korýtka
Výškovická
Horní
Frýdecká
Vratimovská
Dovětek: Zřejmě jsem v listingu dostatečně nezdůraznil, že v celém cyklu zastávek na Rudné jde hlavně o jejich reliéfní výzdobu, která nemá (pokud vím) nikde jinde obdoby; tím spíše tváří v tvář jejich nahrazování unifikovanými zastávkovými "skleníky". Pro mne je to tu příkladem vkusného propojení umění s každodenností, avšak protože se zastávka nevyužívá, je tu ponechána svému osudu dožít v zapomnění. A proto, aby si jí ještě i dnes vůbec někdo všiml, je tu tahle keš...