Z cyklu Zapomenuté zastávky na Rudné.
Nečekejte rozbory příčin neutěšeného osudu těchto zastávek, ani zahlcení informacemi. Účelem je pozvání, ať si to které zastavení zažijete sami, je jen na vás samotných jak. Přinejmenším si ale myslím, že za trochu té pozornosti budou tahle opuštěná místa vděčná nejen obrazně a že i navzdory svému mlčení neztratily řeč; a že nám stále mají co říci. Tím spíše, když je současnost tak uspěchaná a člověk v ní nepostojí, natož s otevřenýma očima. Asi není náhodou, že osiřelé zastávky nalezneme výhradně na výjezdech z města, zatímco ty vnitřní se stále obsluhují. Protože co sejde z očí, sejde z mysli a snáz se na to zapomene a pokud tam nikomu nepřekáží, stávají se muzeem svých dob; jak vzniku, tak opuštění, ale že nic netrvá věčně, výrazně se na nich podepisuje věk. A vandalové všeho druhu včetně těch, kteří si z nich dělají smetiště. A tak jejich jedinečný půvab nakonec mizí v odpadcích jako spláchnutý do záchodu času, ačkoliv by zasloužil mnohem více pozornosti, nežli se mu dostává. Protože tvář moderních zastávek je akorát tak k zatlačení slzy za uniformitu a vyprázdněnost obsahu...
Někdejší název téhle zastávky je Polanecká. Kdysi dávno totiž ještě autobusy linky 45 do Poruby neprojížděly Svinovem, nýbrž sjížděly až dalším sjezdem. A pokud byste hledali její protějšek, nedejte se zmást. Není v zálivu před hřbitovem na Ostravské, tam býval kdysi nájezd na Rudnou, nýbrž za mostem přes ulici Polaneckou, kde jí už ovšem nenajdete, zbyl k ní pouze chodník zezdola, jistě jej nepřehlédnete. Zda je to škoda nebo ne, ponechávám k úvahám každého z nás. Tato zastávka sloužila ode svého vystavění v sedmdesátých létech až do dvacátého prvního století. Přesná data ovšem nečekejte, beztak nejspíše nikomu nic neřeknou. A kdo si je pamatuje ještě obsluhované, ten má na ně své vzpomínky a stejně tak i svou vlastní míru nostalgie, v mých očích je smutné kterak dopadly; mají totiž jedinečný styl a osobně je považuji za důležité dědictví doby zasluhující památkovou ochranu...
Tenhle všemi opuštěný kout města mi nejvíc asi připomíná břeh dravé řeky, tak si dejme pozor, abychom do ní nespadli. Možná by nás pak vyvrhla až někde před Opavou. Bohužel cesta k ní zarůstá stejně neodvratně, jako mizí ze vzpomínek všech, kteří se v ní našli a vlhký stín betonu jim učaroval obdobně jako mně. A v hluku dopravy znovu po dvaceti letech čekali až tu vyvrhne svůj náklad hlav jeden z mnoha přeplněných spojů z hutě, mnohdy tak, že uvnitř nebylo k hnutí a v létě ani k nadýchnutí, o tom toho vím dost; tohle je ale už dnešku stejně cizí, jako staré typy autobusů, které to tu odedřely s dýchavičností a čmoudem, za nějž by se dnes věšelo. Přesto to tu pro mne bylo svým způsobem půvabné...
Další keše z cyklu:
Nad Porubkou
U Korýtka
Výškovická
Horní
Frýdecká
Vratimovská