Datel černý

Datel černý na první pohled nezapře svůj původ a jeho hlavní tělesné znaky a vlastnosti jsou unikátními výdobytky celé skupiny datlovitých ptáků (kromě krutihlavů, kteří sem také patří, ale některé znaky postrádají). Jedná se zejména o silný a ostře zakončený zobák, který je uzpůsoben k tesání do dřeva, vysunovatelný jazyk, kterým lze z chodbiček ve dřevě vytáhnout chutné sousto, úpravy lebky, které tlumí otřesy vznikající při tesání, šplhavé nohy se silnými drápy a dvěma prsty směřujícími dozadu a dvěma dopředu a také pevná ocasní pera, o která se šplhající pták opírá. Zde je sice patrná podobnost s dalšími šplhajícími skupinami ptáků, např. papoušky (podobné uspořádání prstů na noze) či šoupálky (obdobné využití ocasu jako opory při šplhání), ale to neznačí příbuznost těchto skupin, nýbrž paralelní vývoj podobných tělesných znaků při podobném způsobu života. „Datlové“ (pro vysvětlení tohoto názvu v uvozovkách viz box Datlí rod) šplhají po kmeni vždy hlavou vzhůru, nicméně na krátké úseky to umí i směrem dolů, tj. pozadu. Ani pohyb ve visu na spodu větve pro ně není problém. Zavěšeni na stěně uvnitř dutiny také spí.

Datel černý je impozantní, ale ladný pták s délkou těla až 47 cm a hmotností až 370 g, což je přibližně velikost štíhlé vrány. Pro srovnání, největším v současnosti prokazatelně žijícím druhem datla je jihoasijský datel břidlicový o délce až 58 cm a hmotnosti až 560 g. Většina „datlů“ jsou ale spíše středně velcí až menší ptáci. K nejmenším druhům patří třeba náš strakapoud malý s délkou těla od 14 cm a hmotností od 20 g. Datel černý je střízlivěji zbarvený zástupce skupiny, která zahrnuje jedny z nejbarevnějších ptáků co do palety odstínů a lesku – kombinace černé, červené a bělavé na datlím těle je i tak velmi výrazná a líbivá. Velmi často mají „datli“ na těle typické různobarevné vzory, jako je čepička, vous nebo kontrastní kresba v křídlech či na ocase. Zbarvením se mezi sebou liší opačná pohlaví a dospělci od mladých ptáků. U datla černého je takovým rozpoznávacím znakem červená čepička – u samců sahá přes celé temeno, u samic je jen v zadní části temene, což je vidět už v hnízdě, hned jak mláďatům povyroste peří. Mladí datli černí se od dospělých liší barvou zobáku – dospělí jej mají s tmavou špičkou, mladí celý smetanově bílý.

Datlí rod

Datel černý je zástupce řádu šplhavců (Piciformes), čeledi datlovití (Picidae) a podčeledi s vědeckým názvem Picinae. Sem patří nejen datlové, ale například i žluny a strakapoudi. V českém názvosloví nemáme pro zástupce této podčeledi společný název, jakým je např. v angličtině termín „woodpecker“. V tomto smyslu zde užívám pracovní název „datel“ (v uvozovkách), kterým jsou míněni i další zástupci než jen ti, kterým datel skutečně říkáme – to aby vynikla jejich podobnost. Na Zemi žije kolem 200 druhů „datlů“. Nejbližší příbuzní datla černého patřící do stejného rodu Dryocopus žijí v tropické Asii (např. datel indomalajský, D. javensis), příbuzní datli rodu Hylatomus žijí v Severní a Jižní Americe (např. datel čárkovaný, H. lineatus) a datli rodu Mulleripicus v jihovýchodní Asii, Indonésii a na Filipínách (např. datel břidlicový, M. pulverulentus). V naší fauně šplhavců je tedy datel černý jakýmsi taxonomickým jedináčkem – nejpříbuznější jsou mu žluny (rod Picus), které s datlem sdílejí stejnou vývojovou větev s vědeckým názvem Picini, i když na ní leží poměrně daleko od sebe. Druhově početnější strakapoudi a také datlík okupují poměrně vzdálenou vývojovou větev Picoidini.

N áš datel je čilý, silný, ale také nad míru opatrný, lstivý a plachý pták samotář; velice dovedně šplhá, ale pro krátké nohy na zemi jen nemotorně se pohybuje. Lítá lehce a rychle ve známých ploše obloukovitých liniích. Klepáním na strom dá se sice přilákati, ale ihned zmizí, čije čertovinu.

Karel Kněžourek: Velký přírodopis ptáků.

Díl první. Nakladatelství I. L. Kober, Praha, 1910.

Záhada datlího oka

Máme-li to štěstí podívat se datlovi z očí do očí, cosi nás v jeho pohledu zarazí. Při bližším prozkoumání bělavé až jasně žluté duhovky dospělého ptáka zjistíme, že na zornici navazuje vepředu ještě černá skvrnka variabilního tvaru a velikosti, díky níž zornice nabývá zdánlivě hruškovitého tvaru. Tento útvar byl pozorován u 85 % datlů obou pohlaví z různých populací. U dalších šplhavců se s tímto znakem setkáváme výjimečně pouze u datla indomalajského. Mají skvrny nějakou úlohu? Velký podíl tohoto znaku v populaci naznačuje, že svému nositeli přináší určitou výhodu a je upřednostňován přírodním výběrem. Proč, to ale zůstává záhadou, která teprve čeká na odhalení.

Projevy v přírodě aneb v lese se křičí

Při pozorování v přírodě můžeme zjistit, že datel černý není tak plachý, jak se obecně předpokládá. Častěji než při šplhání po stromě můžeme vidět datla v letu. Zatímco většina našich „datlů“ létá na větší vzdálenost ve vlnovkách, datel černý létá přímo. Nicméně na krátké vzdálenosti nebo při pronásledování soka dokáží létat přímo i další druhy. Datel černý se ozývá výraznými hlasy, jako je trylkovité „krrri-krrri“, vydávané často za letu, kvílivé „klié“ či chechtavé „kli-kli-kli“, připomínající hlas žluny, ale zřetelněji artikulované a s neklesající výškou. Zkuste tyto zvuky v lese napodobit, a datel odpoví, či dokonce přiletí. Také hlasové projevy jiných „datlů“ jsou bohaté – různé hlasy slouží jako poplašné volání, součást toku („mňoukání“ strakapouda prostředního), případně se hlasitě a takřka nepřetržitě dožadují potravy mláďata v dutině (strakapoud velký). V jarním lese se kromě těchto hlasů ozývá také unikátní „datlí“ bubnování, které slouží k označování teritoria, ale i pro komunikaci v rámci páru. Bubnují tedy samci i samice. Pozor, bubnováním není míněno jakékoli ťukání do dřeva, např. při sběru potravy či dlabání dutiny, ale druhově typická rychlá série až několika desítek úderů za sebou trvající obvykle méně než 1–2 s. Bubnování datla černého je nejhlubší, nejpomalejší, nejdelší a nejhlasitější z našich druhů „datlů“. Pro bubnování si „datli“ vybírají nejčastěji vyvýšené části kmene či větve v koruně s dobře rezonujícím dřevem.

Životní prostředí aneb není strom jako strom

Datel černý je celkem přizpůsobivý druh obývající souvislejší lesy od nížin do hor. Žije v listnatých, smíšených i jehličnatých porostech, ať již přirozených, nebo hospodářských. Nepotřebuje příliš velké rozlohy lesa a klidně přeletuje mezi izolovanými lesními celky, nicméně lesíky, remízy nebo aleje ve volné krajině mu k životu nestačí. Většina dalších našich „datlů“ jsou druhy upřednostňující listnaté či smíšené porosty; výjimkou je datlík tříprstý obývající pralesovité horské smrčiny. Strakapoud malý, prostřední a bělohřbetý jsou lesní druhy vázané na starší listnaté až smíšené porosty přirozenějšího charakteru, byť zejména v případě strakapouda malého mohou být menší nebo řídké. Strakapoud bělohřbetý obývá horské lesy. Žluna zelená a strakapoud jižní zase inklinují k životu v otevřené krajině. Vůbec nejpřizpůsobivější z našich „datlů“ je strakapoud velký, který žije snad ve všech typech lesa, v parcích, rozptýlené zeleni a zahradách. I když ne všechny druhy potřebují k životu vysloveně přírodní porosty, platí, že více druhů „datlů“ ukazuje na kvalitnější les. Některé druhy mohou žít v blízkosti člověka a využívat jím vytvořené struktury – žluny a strakapoud velký pak „bubnují“ na anténách či krytech lamp; strakapoud velký dlabe dutiny do polystyrenového obložení domů či dřevěného podbití krovů. „Datlové“ potřebují ke sběru potravy dostatek dřeva napadeného hmyzem. K dlabání dutiny zase rádi využívají stromy napadené dřevokaznými houbami, byť to třeba není vidět navenek. Hnízdních stromů postačí v teritoriu jen několik. Datel černý si k tesání dutin vybírá vysoké kmeny starších listnatých stromů, velmi často hladkokorých buků či v nižších polohách introdukovaných dubů červených. Ve vyšších polohách a v severských oblastech ovšem obsazuje stromy jehličnaté. Protože datel černý tesá z našich „datlů“ největší dutiny, hnízdí zásadně ve větších stromech – jen do takových se jeho dutina vůbec vejde a jen v nich lze umístit dutinu dostatečně vysoko. Datlí dutina se obvykle nachází výše než osm metrů nad zemí, a to ještě v části kmene bez větví, což je obojí důležité jako ochrana před hnízdními predátory. Jelikož ne všichni „datli“ disponují schopností tesat do tvrdšího dřeva, některé druhy jsou vázány na umírající a mrtvé stromy s měkčím dřevem – to u nás platí zejména pro strakapouda malého, prostředního a bělohřbetého. Takové stromy jsou v intenzivně obhospodařovaných lesích vzácné, protože bývají při probírkách přednostně odstraňovány, ale i v těch přirozených brzy spadnou, takže jako hnízdní substrát existují jen dočasně. Na zem padlé mrtvé dřevo je sice stále vhodné k hledání potravy, ale ne k hnízdění.

Datlí výzbroj

Jídelní náčiní | K tesání do dřeva slouží silný rovný zobák, který je zpevněný podélnými lištami a na konci svisle seříznutý v dlátovité ostří. Ke sběru potravy je používán mrštný jazyk, který je dopředu vytažitelný na více než jednu délku zobáku. Za to může prodloužený jazylkový aparát – chrupavčito-kostěná pohyblivá výztuha jazyka, která je v podobě dvou „rohů“ zatočená za týlní a temenní částí lebky nazpět k nozdrám. Hrdelní svaly spojené s dolní čelistí jí jako táhlem posouvají dopředu, a jazyk je tak vymrštěn. Špička jazyka je ostrá a se zpětnými háčky, takže dobře slouží k „harpunování“ larev hmyzu v jejich chodbičkách ve dřevě. Jazyk je navíc pokrytý zvláštními slinami, takže kořist na něj může být i nalepena.

Ochranné pomůcky | Při tesání vznikají silné vibrace, které by mohly poškodit mozek či oko. Tomu ale zabraňuje zmnožená houbovitá kostní tkáň mezi zobákem a mozkovnou, tvořící dokonce jakousi zarážku nad horní čelistí, dále minimum mozkomíšního moku, který by svým vlněním mozek spíše ohrožoval, než chránil, a také zpevnění krční části těla a čelistí silnými svaly k odvedení a pohlcení otřesů pevným svalnatým tělem, které je vyztuženo širokými žebry. Při dlabání je tedy v akci celé tělo. Nozdry jsou proti vdechnutí třísek chráněny štětinovitými pery. Oko chrání silná mžurka a při tesání jej ptáci těsně před úderem zavírají. Silná kůže je ochranou před kousajícím hmyzem.

Lezecké vybavení | Při šplhání po stromech se „datlové“ pohybují poskoky. K udržení se na kůře stromu jim slouží zahnuté ostré drápy, krátké robustní běháky a silné svaly. Vnější přední prst je otočen dozadu, aby posílil opěrnou schopnost nohy. Důležitou oporou těla při šplhání je ocas, zejména střední ocasní pera vyztužená velice pevnými brky.

Datlí domov

„Datlové“ osídlili různá prostředí téměř všech kontinentů kromě Austrálie a Antarktidy (nežijí také na Madagaskaru, Nové Guineji a Novém Zélandu) a jsou rozšířeni ve velkém geografickém rozpětí od tropů až po severskou tajgu a ve výškách od hladiny oceánu až nad horní hranici lesa. Nejvyšší druhovou rozmanitost dosahují v tropech. Většina „datlů“ je vázána na porosty stromů. I zde ale nalezneme výjimky – datly tesající dutiny v kaktusech (například severoamerický datel gila, Melanerpes uropygialis) nebo vzácně druhy hloubící si zemní nory v hlinitých březích či v termitištích (jihoafrický datel zemní, Geocolaptes olivaceus, jihoameričtí datel campový, Colaptes campestris, a velehorský, Colaptes rupicola). Některé druhy jsou méně náročné na prostředí, zatímco jiné jsou vyslovení specialisti. Většina „datlů“ je závislá na přítomnosti odumírajícího a mrtvého dřeva.

Datlí životní styl

Potrava aneb mravenci, mějte se na pozoru!

Datel černý se živí hmyzem, a to jeho larvami, kuklami i dospělci. Z pohledu prostředí, kde potravu hledá, je to méně náročný druh – dobývá hmyz ve stromech stojících i padlých na zemi, ale třeba i v pařezech na pasekách. Potravou jsou mu zejména larvy brouků, např. tesaříků a kůrovců, velcí mravenci, ale také pavouci, housenky motýlů, vosy, plži atp. Datel černý tesá z našich druhů za potravou nejhlouběji a nejrazantněji – zejména k velkým dřevokazným mravencům žijícím pod silnou vrstvou pevného dřeva se žádný jiný druh „datla“ v takové míře nedostane. Zejména v zimě loví mravence v pozemních kupovitých mraveništích, a dokonce se k nim „prohrabává“ vrstvou sněhu. Vysoká sněhová pokrývka ovšem dostupnost této potravy snižuje a datli pak zimu přežívají hůře. Vzácně, ale přece pojídá plody, např. borůvky a jeřabiny.

Ostatní naši „datlové“ jsou na tom podobně, tj. většinou dobývají hmyzí potravu ze dřeva a zpod kůry, případně ji sbírají na povrchu kmene a větví. Doplňkovou obživou celé řady našich druhů „datlů“ je sání mízy z otvůrků v lýku. Na mravence v zemních mraveništích, ovšem spíše luční druhy, se specializuje žluna zelená, která hloubí do mravenišť úplné tunely. Další druhy mohou sbírat mravence na kůře či pařezech. Častou potravou jsou kůrovci a největším specialistou na ně je datlík tříprstý. Asi nejméně vybíravým v jídle je strakapoud velký, který v zimě nejvýrazněji přechází na rostlinnou stravu – oříšky a olejnatá semena jehličnanů. V době hnízdění se z něj naopak stává predátor vajec a mláďat v hnízdech jiných ptáků. Tyto své sklony k masožravosti prozrazuje i tím, že v zimě přiletí na krmítko ozobávat lůj. Zatímco masožravost je mezi „datly“ velmi vzácná, na rostlinnou potravu v menší míře přecházejí i další druhy – např. žluny a strakapoud jižní se přiživují na zralém ovoci.

Hnízdní dutiny aneb reality na míru

Že si „datlové“ vytesávají dutiny k hnízdění, je známá věc. I další ptačí skupiny si mohou stromové dutiny upravovat či dokonce zcela vydlabat (např. sýkora lužní), ale v míře a kvalitě jako „datlové“ to neumí nikdo jiný. Mezi dutinově hnízdícími ptáky je unikátní to, že vletový otvor do „datlí“ dutiny přesně pasuje na tělo jejího majitele, tj. velikost otvoru je minimalizována, jak jen to je možné. Dutinoví hnízdiči, kteří si vlastní dutiny nedokáží vydlabat, a jsou tudíž závislí na jejich aktuální nabídce (tzv. sekundární dutinoví hnízdiči), hnízdí často v dutinách, jejichž vletové otvory mívají větší velikost, než je nezbytně nutné. Pouze brhlíci to řeší zmenšováním otvoru oblepením hlínou. Proč je velikost vletového otvoru tak důležitá? Malý otvor představuje bariéru proti predátorům a zároveň má pozitivní vliv na mikroklima v dutině při časném jarním hnízdění i zimním nocování.

Uvnitř mají dutiny různých druhů „datlů“ podobný, na výšku protáhlý hruškovitý tvar a liší se spíše jen velikostí, která odpovídá velikosti jejich majitele. Datel černý je z našich druhů rekordmanem a může mít dutinu hlubokou i 60 cm. V živých stromech někdy může vletový otvor zarůst a zúžit se. Některé datlí dutiny mohou i přesto vydržet třeba 20 let.

Vytesání dutiny trvá různě dlouho, od 10 dní až po několik týdnů, ale někdy stačí několik dní na dokončení již dříve rozpracované dutiny. Pro srovnání, světový extrém v tesání předvádí strakapoudi kokardoví (Leuconotopicus borealis) na jihovýchodě USA, kteří v tamních zcela zdravých borovicích budují dutinu postupně třeba i několik let. Zdravé stromy ale mají tu výhodu, že míza vytékající z dodatečných otvůrků pod vletovým otvorem odrazuje hnízdní predátory – v tomto případě stromové hady.

Datel černý je klíčovým druhem lesního ekosystému, protože jím vytesané dutiny obývají další druhy ptáků a jiných živočichů, což platí pro „datly“ obecně. Vztahy mezi stromy, tvůrci dutin a jejich postupnými obyvateli jsou spletité a lze si je představit jako síť, ve které si jednotlivé druhy dutiny „předávají“. Role v této „hnízdní síti“ jsou dobře rozděleny – datel černý je výhradním producentem velkých dutin pro sýce rousného či holuba doupňáka, dutiny po menších „datlech“ zase obývá kulíšek nejmenší, špaček obecný a brhlík lesní. Kromě ptáků obývají „datlí“ dutiny kuny, veverky, netopýři či sociálně žijící hmyz – včely, vosy a sršně. Hnízdní síť lze přesně popsat na základě množství dutin „předaných“ mezi jednotlivými členy společenstva, a to pro jednotlivé konkrétní ekosystémy, které se pak z tohoto pohledu liší lokálně, ale i na větší prostorové škále. Např. v Austrálii „datli“ vůbec nežijí a nejsou tam ani jiná zvířata aktivně dlabající stromové dutiny – tamější sekundární dutinoví hnízdiči (např. papoušci) jsou tudíž zcela odkázáni na dutiny zdlouhavě se formující vyhníváním. V našich podmínkách jsou na dutinách vzniklých vyhníváním závislí zejména drobní dutinoví pěvci, ale větší druhy už častěji obsazují „datlí“ dutiny. V Severní Americe je většina společenstva dutinových hnízdičů závislá na „datlích“ dutinách. Je třeba zdůraznit, že vztahy mezi členy „dutinového“ společenství nejsou idylické a hnízdní sítě jsou formovány veskrze negativními činiteli – mezidruhovou konkurencí, hnízdní predací a přítomností parazitů. Sekundární dutinoví hnízdiči neobsazují jen opuštěné „datlí“ dutiny, jak se často předpokládá, ale mohou dutiny „datlům“ krást a ničit přitom i jejich snůšky. Jindy je to ale naopak – naše sýkory například nerady hnízdí ve strakapoudích dutinách, protože tam jim hrozí vyplenění hnízda strakapoudem velkým; v těchto dutinách proto hnízdí zejména špaček a brhlík, tedy fyzicky zdatnější druhy.

Datlí jídelníček

„Datlové“ jsou hmyzožravci a jejich potravou jsou zejména dřevokazné larvy brouků a mravenci. Potravu dobývají z chodbiček ve dřevě tesáním většinou menších kónických otvorů a následným nabodnutím či nalepením na jazyk. Předtím ovšem kořist pod vrstvou dřeva lokalizují poklepy zobákem podle rozdílné rezonance zdravého a komůrkami provrtaného dřeva. Další variantou je obživa mravenci či termity v jejich zemních hnízdech. V době hojnosti například housenek a pavouků na povrchu listí a ve větvoví je u některých druhů běžný sběr této potravy. Některé druhy sezonně přecházejí na rostlinnou potravu, která zahrnuje semena, ovoce a mízu. Ve světě jsou dokonce druhy datlů na rostlinnou potravu specializované: např. severoamerický datel sběrač (Melanerpes formicivorus) se živí zejména žaludy, které sbírá a zatlouká do předem připravených malých otvorů ve dřevě. Severoameričtí datli rodu Sphyrapicus se zase specializují na sání mízy z otvůrků, kterými narušují lýko stromů – doplňkově se takto živí i mnohé další druhy. Některé druhy, např. severoamerický datel červenohlavý (Melanerpes erythrocephalus), se přiživují pleněním ptačích hnízd, a to i hnízd menších druhů datlů.

D ostihnuv své vyvolené, hned tančí datel, rozestřeným ocasem kývaje a podivně napjatým krkem toče, nadzvedaje křídla v ramenech a vyrážeje kvíkavé tiché tóny, hned jako ztrnulý s načepýřenou chocholkou tkví na kůře jako přibit. Když konečně shodli se tací dva černí divoši, že světu zaopatří zas novou dávku bujných drvolezek, nastává volba domácnosti.

Jiří Janda: Ptačí profily. O životě ptáků volných i zajatých. Nákladem

zemského ústředního spolku jednot učitelských v Království českém.

V komisi knihkupectví Josefa Rašína v Praze.

Životní styl aneb věrné milování

Datlové“ jsou teritoriální ptáci, což se na jaře projevuje častými souboji a honičkami na hranicích okrsků. Zatímco datel černý obývá teritorium o rozloze až několika set hektarů, např. strakapoud velký vyžije na méně než 5–10 hektarech, přičemž v úživnějším prostředí obecně postačuje menší teritorium. Na zimu se teritorium páru rozpadá na dvě samostatná teritoria, z nichž každé je obýváno jedním ptákem. „Datlové“ jsou stálí ptáci s minimálními tendencemi k migraci. Častější jsou jen výpravy severských populací jižněji za potravou v době jejího nedostatku (strakapoud velký) či zimní potulky jednotlivců. Pokud to ale jde, jsou „datlové“ svému teritoriu věrní.

Datel černý je podobně jako mnozí další „datlové“ monogamní, tj. mláďata v hnízdě jsou potomky samce z rodičovského páru (vzácněji ve světě existují i polygamní druhy). V souvislosti s tím můžeme pozorovat rovnoměrné rozdělení péče o hnízdo mezi samcem a samicí. Zatímco rodina datla černého potřebuje oba pečující rodiče, u jiných druhů (strakapoud velký) někdy jeden z rodičů v pokročilé fázi hnízdění rodinu opouští a mláďata pak úspěšně dokrmí ten zbývající. Speciálním případem je tzv. kooperativní hnízdění, známé u některých druhů „datlů“ zejména v Severní Americe – hnízdící pár je doprovázen několika pomocníky, kteří krmí mláďata, budují a hájí dutiny, ale sami se nerozmnožují.

Pro „datly“, a to platí zejména v mírném klimatickém pásu, je typické jedno hnízdění v roce, přičemž ani náhradní hnízdění při předchozím neúspěchu nejsou samozřejmostí. Datlí vejce jsou bílá a mají hladkou lesklou skořápku. V hluboké dutině jsou ale i s takto výrazným zbarvením před zraky predátorů dobře skrytá. Snůška obvykle čítá 4–5 vajec a tento počet svědčí o nízké sezonní investici (ano, čtete správně, takhle tomu biologové opravdu říkají) do rozmnožování, která je ale vyvážena delším přežíváním, a tudíž větší šancí rozmnožovat se i v dalších sezonách. Datel černý se výjimečně může dožít i 28 let. Dobře přežívají i „datlí“ hnízda – obvykle z více než 70 % hnízd se vyvedou mláďata. To dohromady ukazuje na zcela rozdílný životní styl než u sekundárních dutinových hnízdičů, kteří obvykle žijí kratší dobu a mají větší (sýkory) či v sezoně vícekrát opakované snůšky (holub doupňák).

„Datlí“ hnízdní sezona začíná časně na jaře, tok a ustanovení hnízdních teritorií vlastně už v předjaří. Dutiny v tomto období dlabou obě pohlaví, ovšem ne vždy stejným dílem. Méně, ale přesto jsou k hnízdění využívány starší dutiny, což ale zvyšuje riziko vyplenění hnízda, protože zejména kuna lesní si může umístění dutin v porostu pamatovat. Jak už bylo řečeno, dutiny jsou cenný zdroj a zejména o ty kvalitnější je vedena intenzivní konkurence jiných druhů, při které může dojít i ke zničení snůšky datla. Tomu se lze bránit například opožděním hnízdění (dlabání dutiny) oproti konkurentům, což je patrné např. u strakapouda velkého vůči konkurentu špačku obecnému – špaček je tažný druh, ale přesto začíná hnízdit dříve než stálý strakapoud velký, jehož dutiny obsazuje. Snad proto ve Velké Británii vzrostla s úbytkem špačků početnost strakapoudů. Špaček podobně ovlivňuje „datly“ v Severní Americe, kam byl introdukován. Konkurence o dutiny je ale pozorovatelná i mezi „datly“ navzájem – větší druhy zabírají a zvětšují si dutiny těch menších, a pro malé druhy je proto výhodné hnízdit v tenčích kmenech či větvích, do kterých se dutina většího druhu nevejde.

Hlavní příčinou neúspěchu při hnízdění, alespoň u větších druhů „datlů“, je ovšem predace. Stromové dutiny sice představují bezpečnější místo k hnízdění než např. větvoví, ale rozhodně ne zcela bezpečné. Hlavní bariérou proti predátorům je malá velikost otvoru, ale i tvrdost dřeva, protože velký predátor se může do dutiny s malým otvorem vlámat, jak činí například kuna lesní u hnízd strakapouda velkého. U datla černého, který má kvůli většímu vletovému otvoru dutiny přístupné pro většinu predátorů, například i pro kunu, plní ochrannou roli hladkost kmene. Někdy datli černí záměrně osidlují osamocené stromy v pasekách, které někteří predátoři neradi navštěvují. Datel černý také hnízdí vždy výše nad zemí, zatímco např. strakapoud velký s menším vletovým otvorem někdy i jen 30 cm nad zemí. Predátory hnízd datla černého může zmást i větší počet prázdných dutin na menší ploše porostu či několik otvorů do jedné a té samé dutiny. Obrana proti predátorům může být i aktivní. Na to, že „datlí“ zobák vypadá jako smrtící zbraň, které by se měli predátoři obávat, ale nejsou „datli“ moc agresivní a při obraně hnízda přednostně zalézají do dutiny ve snaze bránit ji zevnitř – tehdy ale mohou nepřítele citelně klovnout a mají přitom krytá záda.

Ale zpět k samotnému hnízdění. Hnízdní dutinu si „datli“ nevystýlají a vejce leží jen na vrstvičce třísek vzniklých při dlabání dutiny. Při sezení se rodiče střídají. U „datlů“ pozorujeme vzhledem k jejich tělesné velikosti až neuvěřitelně krátkou dobu inkubace – mláďata datla černého se líhnou po 12–14 dnech, strakapoudi velcí i po 10 dnech, což je srovnatelné s malými druhy pěvců. Mláďata se líhnou malá, holá, bezmocná, s velkým břichem a apetitem, který zajišťuje jejich rychlý růst a vývoj. Nejdříve je rodiče krmí potravou vyvrhovanou z volete, později je potrava přinášena v zobáku. Rodiče s ní přiletují na hnízdo ve stále kratších intervalech, u datla černého přibližně jednou za hodinu, u strakapouda velkého dokonce i po několika minutách. Mláďata strakapouda velkého v dutině hlasitě žadoní, a to i mezi krmeními, jiné druhy se chovají více tiše. Po 2–3 týdnech šplhají k vletovému otvoru, kde je rodiče krmí, aniž by zalézali do dutiny. Mláďata datlů černých vyletují z dutiny po necelých čtyřech týdnech, strakapoudi asi o týden dříve. Poprvé ve vzduchu bez předchozího tréninku mladí někdy krásně letí, jindy skončí kdovíkde, třeba i na zemi. Rodiče mláďata doprovázejí či později jen tolerují tak 1–2 měsíce a poté je z teritoria vypudí. Mladí se pak potulují a hledají nové teritorium, obvykle v blízkém okolí. Někteří ale byli zjištěni i stovky kilometrů od místa narození.

J ak mi Liebe sděluje, bývá v reusském Franckém lese datel černý k rozkazu panujících knížat nejen chráněn, nýbrž i tak dalece pěstován, že se mu tam starší stromy, obzvláště javory a jedle nechávají státi. „Tam žil na osamělém loveckém zámečku Jägersruh uprostřed skvostných starých lesů milovník lesa, který dovedl datly přilákati hvízdáním k nepoznání napodobujícím jejich volání a pak krmil je na střeše kolny potemníky, larvami apod.“ Kdo datla černého zná, dovede oceniti, co tato nápadná důvěřivost znamená.

Brehmův život zvířat. Díl III. Svazek 3. Přeložil prof. Jiří Janda.

Nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze 1927

Ochrana aneb „nemocný“ les je vlastně zdravý

Datel černý není bezprostředně ohrožen na svém přežití. Během 20. století se dokonce v Evropě šířil, dodnes se jeho areál posouvá směrem na západ a v obsazených oblastech stoupá jeho početnost. Zvýšila se totiž lesnatost krajiny, byla vyhlášena mnohá lesní zvláště chráněná území a nověji i rozlehlé ptačí oblasti. Více porostů je oproti minulosti obhospodařováno šetrněji. Náročnější druhy „datlů“ ale i přesto ohrožuje přetrvávající nedostatek starších, odumírajících a mrtvých stromů. Takové stromy jsou v hospodářských lesích přednostně odstraňovány a z příliš „vyčištěného“ lesa pak mizí zejména strakapoud malý, prostřední a bělohřbetý. Datlík tříprstý, obyvatel horských pralesovitých smrčin, může být ohrožen oteplováním klimatu, protože jeho hmyzí potrava se vyvíjí rychleji a v době krmení mláďat už je jí méně. Nemilou zajímavostí je, že i přes anatomickou ochranu mozku proti otřesům vznikajícím při tesání „datli“ často hynou při nárazu do prosklených ploch – zejména se to týká v blízkosti člověka žijících žlun zelených a strakapouda velkého. Naproti tomu predátoři a hnízdní konkurenti „datly“ příliš neohrožují: v Severní Americe panovaly obavy z vlivu introdukovaného špačka na místní „datly“, ovšem až na lokální snížení reprodukční úspěšnosti některých populací nedošlo dramatickému poklesu jejich početnosti. V západní Evropě je novou potenciální hrozbou šířící se papoušek alexandr malý (Psittacula krameri).

Jak tedy datlu černému a jeho příbuzným pomoci? Jelikož u lesních druhů záleží především na celkovém stavu porostů, není ochrana „datlů“ zcela v moci jednotlivců, pokud zrovna nejsou vlastníky či správci lesního pozemku. V porostech je totiž nutné zachovat starší stromy pro zajištění kontinuální nabídky potravy a vhodných kmenů k tesání hnízdních dutin. Vyplatí se neodstraňovat všechny „soušky“ a ani veškeré padlé mrtvé dřevo, které skýtá potravní nabídku. Stabilnější nabídku potravy a substrátu k dlabání dutin poskytuje v nižších a středních nadmořských výškách listnatý či smíšený spíše než čistě jehličnatý porost, a také věkově různorodý porost namísto rozlehlých stejnověkých „plantáží“. Rychle rostoucí dřeviny jako olše a břízy brzy nabízejí substrát k dlabání dutin a rozpadají se ještě před vytěžením cílového porostu – mohou proto sloužit jako tzv. meliorační čili zlepšující dřeviny. Záslužná je ochrana konkrétních doupných stromů (více na str. 23). Protože dutiny časem dožívají či ztrácejí kvalitu (což ale neznamená, že strom zcela ztrácí význam), je vhodné ponechávat i vybrané stromy, ve kterých dutiny teprve mohou vzniknout. Mohou to být tzv. „výstavky“ – stromy ponechané při těžbě porostu uprostřed paseky, které shodou okolností datel černý rád obsazuje.

Dalším druhům „datlů“ můžeme v menším měřítku pomoci i na vlastní zahradě. Pokud tam nemáme stromy, zasaďme nějaký – ideálně listnatý, třebas ovocný, ale s vyšším kmenem. Pokud jsme nějaký starý strom zdědili, ponechme jej a určitě nezůstane bez povšimnutí strakapouda velkého, či dokonce zvláště chráněného strakapouda jižního (zahradu ovšem mohou navštívit i další druhy „datlů“). Jako zdroj potravy ocení strakapoudi plodící lískový keř. Trávník méně drásaný sečením a chemií může hostit luční mravence – oblíbenou potravu žluny zelené. Zkrátka, trochu méně přísně vedená zahrada je přívětivým prostředím pro ptáky obecně, „datly“ nevyjímaje.

Sady, parčíky a aleje ve volné krajině i ve městech jsou tradiční součástí naší krajiny. Uznání patří občanským iniciativám, které se s rozumem věnují jejich ochraně, údržbě a obnově, ale i nekončící osvětě veřejnosti, neboť žijeme v době, kdy je médii přiživován strach z pádu stromu na člověka či nárazu automobilem do něj. Samozřejmě, že tato nebezpečí opravdu hrozí, ale při vhodné péči je lze snížit. V současné době často dochází k plošnému nahrazování starších parkových porostů ve městech novými výsadbami, čímž v krátké době hrozí ztráta velkých ploch vhodného prostředí pro „datly“ a další stromové druhy organismů, mnohdy pod hlavičkou „revitalizací“ hrazených z veřejných prostředků určených na ochranu životního prostředí. Je dobré si takových paradoxů všímat – každý hlas se počítá.

Naproti tomu umělými dutinami – hnízdními budkami – „datlům“ příliš nepomůžeme. V USA se nicméně takové „speciální“ budky pro „datly“ používají. Před sezonou je potřeba je vyplnit hoblinami, aby si je „datli“ mohli jakoby sami vydlabat. Samozřejmostí je drsný povrch budky, případně pobití kůrou, aby po ní „datli“ mohli šplhat. Tamtéž byla zkoušena další metoda umělé hnízdní podpory „datlů“: do lesních porostů byly instalovány polystyrenové imitace kmenů pro dlabání dutin a některé druhy „datlů“, zejména malý strakapoud osikový (Dryobates pubescens), v nich dutiny opravdu dlabaly, ale nehnízdily v nich. Tyto dutiny pak byly ochotně využívány zejména sýkorami. Umělá podpora „datlů“ je tedy na rozdíl od podpory sekundárních dutinových hnízdičů neúčinná. Ostatně, není ani nutná. Datel černý a jeho příbuzní jsou klíčovými články v koloběhu lesního života, do kterého patří stromy, dřevokazné houby, hmyz a další organismy, z nichž mnohé jsou svojí existencí na „datlech“ závislé. Vhodnou ochranou „datlů“ tedy chráníme celý lesní ekosystém – jinak než správnou péčí o lesní porosty, rozptýlenou zeleň či jednotlivé staré stromy toho zdaleka nedocílíme.

Pobytové stopy šplhavců

Obydlí

Poměrně často v lese objevíme hnízdní dutiny, i když třeba právě nepoužívané. Důležitými indiciemi pro určení jejich původce jsou výška nad zemí, tvar a průměr vletového otvoru a také zdravotní stav stromu. Do zdravého stromu tesá pouze datel a strakapoud velký, ostatní druhy, zejména strakapoud malý, prostřední a bělohřbetý, potřebují dřevo měkčí, zteřelé, v odumírajících až mrtvých stromech.

Dutina datla černého má oválný až kapkovitý vletový otvor o velikosti přibližně 12 × 8 cm. Ostatní druhy mají otvory spíše kruhovité a menší – např. dutina strakapouda velkého má průměr 5 cm, strakapouda malého jen kolem 3 cm. Vletový otvor má vždy hladké, začištěné okraje. Výška umístění dutin je značně variabilní, platí ale, že velmi nízko položené dutiny patří některému ze strakapoudů, zatímco datel obvykle tesá ve výšce nad 8 m.

Šplhavci mívají ve svém teritoriu dutin více; některé používají k nocování, v jiných hnízdí, další jsou už staré a nepoužívané. Často také narazíme na nedokončené dutiny. U nich vidíme jen slepě končící výklenek velikosti vletového otvoru. Pata stromu s nově dokončenou dutinou bývá pokryta dřevním prachem a pod stromem najdeme velké množství jemnějších a kratších třísek (max. 6 cm), než jaké nalézáme u potravních otvorů. Staré dutiny se zase vyznačují bortícími se stěnami, a tudíž zvětšeným, již nepravidelným otvorem.

Požerky

Datlí otvory po dobývání potravy ze dřeva jsou oválné výklenky nepravidelného tvaru, s hrubými nezačištěnými okraji, o velikosti a hloubce až několik desítek cm. Nacházejí se v nižších partiích stromu a nevedou do komůrky jako v případě hnízdní dutiny. Na zemi v okolí takového stromu najdeme velké třísky. Datel dokonce dokáže zcela rozštípat trouchnivějící mrtvý strom, ať stojící, nebo už padlý na zem. Jindy zase jen oloupe kůru, jejíž i 10 cm dlouhé pásky pak leží pod stromem. Velcí kopytníci jako jelen nebo los také strhávají kůru, ale ta pak zůstává viset v dlouhých pruzích z kmene.

Datel černý ze dřeva vytesává všechna stadia hmyzu, ale především dřevokazné mravence rodu Camponotus, kteří dorůstají délky až 18 mm. Budují si rozsáhlá sídla, jejichž chodbičky jsou patrné, když datel odkryje vrstvu dřeva. Najdeme-li u padlého kmene či pařezu třísky a kousky napadeného dřeva promíchané s živými i mrtvými mravenci, objevili jsme krmiště datla, kam se rád vrací i opakovaně, dokud zdroj nevyčerpá. Dokáže se krmit i hodiny, přičemž při jediném krmení pozře až 1000 mravenců rychlostí kolem 60 kusů za minutu.

Po datlovi a také po žluně můžeme nalézt rozhrabané zemní mraveniště. To je nejen zdrojem potravy, ale ptáci se tu věnují i tzv. mravenčení. Rozzlobené mravence po sobě nechávají lézt, a dokonce si je i zobákem aktivně umísťují do peří. Předpokládá se, že mravenčí kyselina odpuzuje parazity a pomáhá udržovat peří v dobrém stavu. Je také možné, že mravenci zbavení kyseliny jsou lépe stravitelní.

Strakapoudi a datlík tříprstý zanechávají ve dřevě kruhovité, kónicky se zužující několikacentimetrové otvory, kterými dobývají hmyz. Zvláště na jaře pak můžeme najít stopy po tzv. „kroužkování“ – ještě menší a mělčí otvůrky v řadách kolem kmene, které jim slouží k sání mízy.

Nalezneme-li velké množství rozklovaných rozježených šišek s nepravidelně rozsekanými šupinami většinou u paty stromu, ocitli jsme se u „kovárny“. Tak nazýváme místo, kde zejména strakapoud velký dobývá z plodů olejnatá semena. Poslední šiška většinou ještě bývá zaklesnutá v kůře v místě, kterému říkáme kovadlina. Tam si ji strakapoud upevňuje špičkou ven, aby ji mohl pohodlně opracovat zobákem. Někteří strakapoudi a brhlík lesní si v kůře dělají malé štěrbiny, kam upevňují oříšky.

Vlašské ořechy a lískové oříšky jsou vyhledávanou potravou nejen šplhavců, ale i třeba sýkor či brhlíků a drobných hlodavců. Ptáci k jejich rozbití používají samozřejmě zobák, a okraje otvoru ve skořápce jsou proto kostrbaté a nerovnoměrné. Je-li otvor pravidelný a lemovaný otisky zubů, pravděpodobně jej vyhlodala myšice lesní. Veverka zase svými hlodavými zuby nejprve udělá rýhu po obvodu ořechu a pak jej rozlouskne na dvě poloviny s hladkými okraji. Po jejím hodování najdeme celou hromádku čistě rozpůlených skořápek.

Způsob, jakým byla vybrána semena ze šišek, nám napoví hodně o jejich konzumentech. Veverka z nich semena vytrhá a vykouše a zanechá po sobě hromadu šupin a šišek s holým a roztřepeným vřetenem. Je-li vřeteno zcela hladké, pochutnávali si na něm nejspíše myšice lesní nebo norník rudý, kteří šupiny vykusují těsně u vřetene. Křivka obecná zase šupiny vyvrací a rozštípá svým překříženým zobákem, který je dokonalým nástrojem pro vybírání semen.

Objevíme-li šišky, ořechy nebo žaludy v dutině, může jít o zásobárnu sojky, případně některých savců jako veverky nebo plcha velkého. Datel černý si ale potravu do zásoby neukládá, stejně jako nepoužívá kovadliny ani nekroužkuje kůru k pití mízy.

Datli černí netesají vždy hluboko do dřeva, často jen odlupují kůru, aby se dostali k broukům žijícím mělce pod ní. Někdy odloupnou jen pár šupinek, jindy strom zcela „oholí“.

Co o datlech prozradily kroužky

Psát o migraci datla černého se může na první pohled jevit jako nezáživné. Stejně jako další evropští šplhavci (s výjimkou krutihlava) patří k typickým představitelům stálých druhů, u nichž se vzdálenější přesuny týkají pouze rozptylu mladých ptáků v rámci hledání a obsazování nových teritorií. To platí i pro severské populace. Údaje z odchytových stanovišť na jihu Finska sice ukazují na vyšší početnost odchycených mladých ptáků v podzimním období, ale rozhodně se nejedná o tah nebo invaze známé např. u strakapouda velkého. Zajímavým zjištěním je výrazná převaha samic. Téměř 90 % mladých ptáků odchycených na podzim na odchytovém stanovišti Hanko v jižním Finsku byly samice, což naznačuje jejich výraznější pohnízdní rozptyl. Dálkové přesuny přesahující 100 km jsou ale i u severských populací výjimečné. Norské kroužkovací výsledky ukazují nejdelší přesun 139 km (jižní Norsko – Švédsko), pták kroužkovaný v březnu v Dánsku byl po 4 letech nalezen v Norsku ve vzdálenosti 409 km. Nejdelší přesun finského ptáka byl zaznamenán na vzdálenost 326 km, ale průměrný rozptyl mladých ptáků v prvním roce života činí pouze 13 km (0–114 km).

Zdálo by se, že ve střední Evropě bude situace s pohyby datla ještě fádnější než na severu, nicméně naše (byť velice skrovné) výsledky kroužkování jsou velice zajímavé. Celkem u nás bylo označeno více než 1700 datlů, naprostá většina z nich (téměř 80 %) v posledních 30 letech, a získáno 31 zpětných hlášení. Dálkové přesuny ale překvapivě nacházíme ve výsledcích kroužkovací stanice LOTOS, působící na našem území v 1. polovině 20. století. Mláďata kroužkovaná vedoucím této stanice Kurtem Loosem v letech 1914–1921 na Mělnicku byla v prosinci první zimy života nalezena v jižním Polsku (113 km), u Nového Města na Vysočině (152 km) a nejdále až v severním Porýní v Německu (529 km). Další dva výsledky pocházejí od mláďat z jednoho hnízda označených v roce 1926 – první z nich bylo nalezeno již počátkem srpna ve vzdálenosti 28 km, druhé pak v listopadu ve vzdálenosti 46 km. Z 20. let minulého století pochází i další dálkový nález – mládě označené v květnu 1928 v Dolním Sasku bylo v prosinci téhož roku střeleno na Prachaticku (507 km). Další podobný nález byl zaznamenán až po 80 letech u mláděte z Děčínska nalezeného v srpnu v Německu (115 km). Zbývající naše recentní výsledky víceméně potvrzují vysokou věrnost hnízdišti u dospělých ptáků a nedaleký rozptyl u mláďat (0–21 km). Vysvětlení dlouhých přesunů mladých datlů v minulosti možná tkví ve struktuře tehdejší krajiny, zejména zastoupení lesních porostů a jejich stáří. Oproti dnešní zalesněné krajině byla ta na počátku 20. století v podstatě holá, vypasená, pouze s řídkými a mladšími lesními porosty (zejména vysazenými po větrných kalamitách z konce 19. století). Biotopy vhodné k hnízdění datlů byly zřejmě vzácné – starších stromů vhodných ke hnízdění a sběru potravy bylo pomálu, a mladí datli si tak museli hledat teritoria často velice daleko od rodného hnízda. Inu, nebylo lehké býti před 100 lety datlem.

Kde není datel, pomůže budka?

Šplhavci jsou důležitým článkem v lesním ekosystému, neboť významně zvyšují nabídku hnízdních příležitostí pro ptáky hnízdící v dutinách, ale také vytvářejí úkryty pro hmyz (např. pro vosy, sršně) a savce (kuny, plchy, netopýry a další). Kromě strakapouda velkého, který je generalistou a dokáže obstát i v městském parku, jsou šplhavci většinou vázáni na určitý typ porostu, definovaný jak druhovým složením stromů, tak jejich věkovou strukturou. Tam, kde nejsou stromy s dostatečnou tloušťkou kmene vhodné k tesání dutin a kde nejsou ponechávány stromy napadené dřevokazným hmyzem, který představuje nezastupitelnou složku potravy šplhavců, pak dochází k poklesu jejich populací nebo i k úplnému vymizení. Důsledky malé početnosti šplhavců na sebe nenechají dlouho čekat. Začnou ubývat i ostatní druhy, které ke svému životu dutiny nezbytně potřebují, a ekosystém se postupně ochuzuje.

Jedním z hojně používaných ochranářských opatření, které má zvýšit nabídku hnízdních příležitostí, je vyvěšování budek. V místech, jako jsou mladé stejnověké porosty, kde jsou dutinové druhy limitovány nedostatkem dutin, rostou díky budkám jejich populační hustoty. Hnízdní úspěšnost však ovlivňují také další faktory, jako jsou např. potravní zdroje, mezidruhová konkurence, predace, parazité nebo nemoci, a bývá složité dohlédnout, kde všude se tento umělý zásah projeví.

Vyvěšování budek je pro svou jednoduchost a viditelný efekt oblíbené, všeobecně kladně přijímané a podporované. Neměli bychom však zapomínat, že má také svá úskalí a jen pokud se dělá dobře, může skutečně pomoci. V opačném případě se stává ekologickou pastí nebo zbytečným divadélkem za vyhozené peníze. To pak vídáme lesopark, kde je na každém druhém stromě polorozpadlá nečištěná budka a jediné, co je stále funkční, je cedulka se jmény sponzorů.

Rozhodneme-li se vyvěsit budku, mějme na paměti, že se jedná o umělé, náhradní řešení. Hlavním cílem by měla být ochrana starých doupných stromů a zvyšování jejich podílu v krajině. Zamysleme se, zda nemůžeme ve svém okolí podpořit výskyt přirozených dutin tím, že nebudeme kácet staré stromy, že překonáme ostych a lenost a zjistíme, kdo je majitelem blízkých lesních pozemků, a budeme s ním o problematice šetrného lesního hospodaření mluvit. Pokud nechceme jednat sami za sebe, staňme se členy místní pobočky ČSO nebo jiného ochranářského spolku. Když budku vyvěsíme, pak tam, kde nebude zamýšlený obyvatel vystaven nadměrné konkurenci, protože na sousedních stromech je vyvěšeno deset podobných budek, v nichž hnízdí druhy využívající stejné potravní zdroje. Zajištění bezpečnosti, jako je ochrana proti predátorům a pravidelné podzimní čištění a kontrola stavu, nechť je samozřejmostí.

V neposlední řadě musíme budkám přiznat významnou osvětovou funkci. Mohou být důležitou pomůckou ve vzdělávání dětí i široké veřejnosti a mohou přivést nejednoho laika k trvalejšímu a hlubšímu zájmu o přírodu. Jedna správně instalovaná budka na školní zahradě, třeba i se zabudovanou kamerou, má určitě velký smysl, i když primárně spíše pro utváření postojů žáků než pro místní biodiverzitu (tu, ale i tu globální, však může ovlivnit v budoucnu, až se poučené děti stanou poslanci a řediteli lecčeho). Proto: budky ano, ale s rozmyslem!

Datlí kalendář

🐦 Leden a únor

Samci a samice žijí jednotlivě. Datli černí často navštěvují zemní mraveniště (kupy). Strakapoudi velcí se živí semeny a pod jejich „kovárnami“ se hromadí prázdné šišky a skořápky ořechů. Naštěstí se již prodlužuje den, takže je více času na hledání obživy. V druhé půlce února v náznacích začíná vymezování hnízdních teritorií a tok, což se neobejde bez hlasových projevů a šarvátek. Když se ochladí, vše se zase uklidní.

🐦 Březen a duben

Vrcholí šarvátky a námluvy. Častěji se ozývá datlí bubnování. Začíná dlabání dutiny, ale na její dokončení a zahnízdění je ještě brzo. Ke konci března končí hlavní období těžby dřeva. V dubnu ptáci pilně dokončují dutiny a začínají hnízdit. Konkurenti o dutiny už mají svá hnízda, a tak je menší riziko ztráty čerstvě vydlabané dutiny.

🐦 Květen a červen

V hnízdech jsou snůšky a mnohde už i mláďata. Hnízdní predátoři – zejména kuny – pátrají po kořisti ve dne v noci; i ony musí nakrmit své potomky. Krmení datlích mláďat je také náročné, protože jejich apetit rychle roste. Přibývá ale potravy na kůře a nově narostlém listí – všude něco leze a jde to sníst. Koncem května se již ozývá hlasité žadonění mláďat strakapoudů velkých. Na začátku června vrcholí období vyvádění – později už je ve stromových dutinách dusno a mláďata by tam trpěla. Nastupuje druhá vlna zvířecích obyvatel dutin – netopýři.

🐦 Červenec a srpen

Pro datlí rodiče nastává klidnější období. Do zimy je ale potřeba přepelichat a zejména ocasní pera musí být měněna pozvolna, aby bylo při šplhání o co se opírat. Vyvedená mláďata se rychle osamostatňují a brzy jsou vypuzena z teritoria rodičů – podnikají potulky, které mohou trvat až do jara. Je to pro ně těžké období, které mnohá z nich nepřežijí; jiná ale najdou své vlastní místo pro život.

🐦 Září a říjen

Zrají plody, které někdy datlům zachutnají, ale jejich hlavní potravou nejsou. Stále je dostatek hmyzu. Samci a samice začínají žít jednotlivě. Hlavní je si dobře hájit zdroje potravy a dutiny k nocování – o ty naštěstí není v zimním lese taková konkurence. Začíná ovšem období těžby dřeva a hrozí ztráta oblíbených stromů. Pokud se tak stane, je třeba se poohlédnout po jiných, což v nejkrajnějším případě znamená vydat se na cesty.

🐦 Listopad a prosinec

Datli se více živí svou zimní potravou – zemními mravenci. Když napadne hodně sněhu, přitíží se jim. To strakapoud velký přiletí i na krmítko, pokud to k lidem nemá daleko. Je třeba přežít, aby rod nevyhynul. Noci jsou dlouhé a chladné a nejlepší je spát v dobře izolující stromové dutině.

🐦O keši