Seznámení s hrdličkou divokou
Hrdlička divoká je o něco menší než obecně známá hrdlička zahradní a působí také štíhlejším dojmem. Zbarvením je však výraznější. Vršek těla je rezavohnědý, křídla jsou rezavá a výrazně černě šupinatá, hlava je světle šedá až béžová. Hruď je zbarvena do světle růžova s modrým odstínem. Ocas má tmavě šedou barvu a je zakončen bílým lemem. Výrazným znakem je „zrcátko“ po stranách krku skládající se z několika proužků bílé a černé barvy. U hrdliček divokých není, podobně jako u většiny měkkozobých, vyvinutý pohlavní dimorfismus, takže samec i samice vypadají totožně. Tohoroční mladí jedinci jsou šedohnědí, bez zrcátka na krku a rezavohnědého zbarvení křídel. Při letu, který je přímý, máchá hrdlička divoká prudce křídly a občas se překlápí z jednoho boku na druhý.
Vzhledem k poměrně skrytému způsobu života je pro zjištění hrdličky divoké nezbytné se naučit její typický nezaměnitelný hlas. Je to opakované vrkání, nejčastěji tříslabičné série „rrů rru rrů“, nebo jen „rrů rrů“, někdy také přepisované jako „turr turr“, což dalo hrdličce divoké její vědecké druhové jméno. První slabika volání je obvykle stoupavá, ostatní jsou pak na stejné výši. Její hlas je docela příjemný, s měkce pronášeným „r“, zkrátka přesně tak, jak si představíme milostné vrkání. Pro romantické vycházky s poslechem hrdličky divoké mají zájemci naštěstí poměrně dlouhou dobu. Hlasově nejaktivnější je v průběhu května a od druhé poloviny června až do počátku července, zaslechnout ji však lze v celém období jejího výskytu u nás, tedy přibližně od poloviny dubna až do konce srpna.
Rozšíření
Takto vypadá hrdliččí ráj – biotop hustě osídlený hrdličkou divokou v Makedonii. Postupným upouštěním od tradičního zemědělství ale rychle dochází k zarůstání a krajina se stává pro ptáky méně vhodnou.
Hrdlička divoká má poměrně rozsáhlý areál, který sahá od západního pobřeží Evropy až na pomezí Číny a Mongolska. Severní hranice tvoří Velká Británie (zhruba až po Skotsko) a jih Skandinávie, nejjižněji hnízdí na severu Afriky s izolovanými ostrůvkovitými populacemi v pohořích Sahary, podél Nilu až do severního Súdánu. Ostrůvkovitě se vyskytuje také na Arabském poloostrově, na Blízkém východě jde jižní hranice jejího rozšíření přes Írán, Afghánistán a Tádžikistán. Na tomto rozsáhlém území rozlišujeme druh do čtyř poddruhů, přičemž v Evropě (včetně Kanárských ostrovů) až po Sýrii, Kazachstán a západní Sibiř žije poddruh Streptopelia turtur turtur. Evropská populace hrdličky divoké čítá v současné době 3,2 až 5,6 milionu párů.
Mapa výskytu hrdličky divoké v České republice podle výsledků mapování hnízdního rozšíření v letech 2014–2017. Velikost bodů značí průkaznost hnízdění v kategoriích možné, pravděpodobné a prokázané.
V České republice je hrdlička divoká rozšířena téměř po celém území s výjimkou nejvyšších poloh, ačkoli výskyt byl ojediněle zaznamenán i nad 1 000 m n. m. V jižních Čechách byla například zjišťována 12× častěji v nadmořské výšce od 500 do 600 m n. m. než ve výškách od 800 do 900 m n. m. Při mapování hnízdního rozšíření ptáků v letech 1973–1977 obsadila hrdlička divoká jako hnízdící druh (v kategoriích pravděpodobné a prokázané hnízdění) 86 % území ČR stejně jako v letech 1985–1989. V letech 2001–2003 hnízdila na 82 % území státu. Při posledním mapování uskutečněném v letech 2014–2017 bylo hnízdění doloženo v přibližně 70 % sčítaných kvadrátů. Zatímco při druhém celostátním mapování v 80. letech 20. století činil odhad velikosti populace hrdličky divoké v Česku 60–120 tisíc hnízdících párů, v současnosti je to 40–80 tisíc párů. Méně početná je v příhraničních horách nebo v příliš lesnatých oblastech. Naopak hojnější je v nižších polohách, například na jižní Moravě a v širší oblasti Hané.
Pestrá krajina, toť domov můj
Hrdličku divokou můžeme považovat za indikátor zdravé kulturní krajiny. Vyžaduje mozaikovitou a pestrou krajinu, kde nechybí lesy různé velikosti, louky, remízky, křoviny, větrolamy i jednotlivé stromy a keře a další podobné prvky takzvané strukturální zeleně. V případě zemědělské půdy je vhodnější ta méně intenzivně využívaná a s menší rozlohou jednotlivých polí. Hrdlička vyžaduje i přítomnost zdrojů vody, například ve formě trvalejších louží, menších vodních nádrží a rybníků. Důležitým faktorem jsou potravní stanoviště, především volná prostranství s podílem holé půdy nebo řídkých porostů plevelů. Taková místa se mohou nacházet na nezpevněných polních cestách, na okrajích polí, polních mokřadů a podobně. V lesích preferuje spíše různověké světlé porosty a lesní okraje. Vyhledává i paseky a různě staré porosty na nich – u nás nejvyšší zaznamenaná populační hustota byla zjištěna ve 20 let starém mlází na rekultivovaném rašeliništi.
Hnízdění
Hnízdní sezona začíná pro hrdličky, podobně jako pro většinu ostatních tažných druhů ptáků, ihned po návratu ze zimoviště v druhé polovině dubna. Tok a obsazování teritorií je vedle vytrvalého vrkání (volání) doprovázen lety, při kterých pták strmě vystoupá vzhůru a poté se klouzavým letem vrací zpět na původní místo. Samci se před samicí také čepýří, uklánějí a přešlapují na místě. Pár spolu vytrvá po celou dobu hnízdění.
Pokud holubi něčím opravdu nevynikají, jsou to jejich stavitelské schopnosti. Také hrdlička divoká si staví nevzhledné hnízdo ve větvích dřevin. Nejčastěji je umístěno v keřích nebo ve stromových porostech, a to nepříliš vysoko – většinou do 3–4 metrů nad zemí. Vejce snáší již od konce dubna, nejčastěji však od poloviny května až do poloviny června. Zaznamenány jsou ale i případy, kdy byla vejce snášena až v srpnu. Hrdlička divoká v našich podmínkách hnízdí jednou, někdy ale i dvakrát v roce, přičemž snůška se skládá ze dvou vajec oválného tvaru. Ta mají lesklou bílou skořápku a sedí na nich oba rodiče. Prvních 10 dní po vylíhnutí jsou mláďata krmena výměškem volete rodičů, později je holubí mléko doplněno o rostlinnou složku. Zhruba čtyři týdny po vylíhnutí jsou již mláďata vzletná a opouštějí hnízdo. Pohlavní dospělosti dosahuje hrdlička divoká v příštím roce.
Potrava
Hrdličky sbírají potravu převážně na zemi. Jejich jídelníček tvoří hlavně semena a liší se dle dostupnosti jednotlivých druhů rostlin. Hlavní složkou jsou semena kulturních plodin (obilovin, kukuřice, hrachu, máku aj.), která pravděpodobně pocházejí převážně z výdrolu. Zbytek potravy je složen ze semen plevelů, jako jsou merlíky, chrpy, rdesna a jiné, ojediněle se mohou v potravě objevit semena stromů, plody a housenky. Z konce 19. století pocházejí například zprávy o tom, že v lesních školkách škodí vyzobáváním semen. Podobně jako mnoho další ptáků pojídají hrdličky i kaménky, které pomáhají rozmělňovat potravu, a také ulity měkkýšů, které sbírají kvůli obsahu vápníku.
Rychlé změny početnosti
Index vývoje populace hrdličky divoké. Oproti 80. letům jsme přišli již o více než polovinu hrdliček a pokles se opět zrychlil po zavedení dotací podle Společné zemědělské politiky.
V posledních letech se hrdlička divoká stala jedním ze symbolů ochrany ptáků v Evropě. Není divu, její populace totiž na úrovni celé Evropy poklesla podle některých studií a odhadů o 30–49 % za zhruba 16 let, respektive o 79 % mezi roky 1980 a 2014. Na úrovni některých států západní Evropy je ale situace ještě závažnější. Ve Velké Británii došlo od roku 1995 k úbytku o více než 90 %, Belgie hlásí snížení populace až o 70 % za posledních 30 let, v sousedním Nizozemsku je to stejné, ne-li ještě horší. U nás není ve srovnání se západem kontinentu zatím situace tak dramatická, dobrá ale také rozhodně není. Početnost hrdličky divoké podle výsledků Jednotného programu sčítání ptáků od začátku 80. let 20. století neustále pomalu klesá a v současné době je zhruba na 40 % oproti stavu na začátku sčítání. Jako hlavní příčiny takto markantních změn početnosti jsou nejčastěji uváděny změny spojené s intenzifikací zemědělství na evropských hnízdištích a lov na tahových cestách a zimovištích.
Hnízdo hrdličky divoké je většinou jen plochá miska z větviček, popřípadě i stébel, kořínků nebo dalšího materiálu, často tak řídká, že při pohledu zespoda prosvítají vejce.
Po přibližně dvou týdnech inkubace se hrdličkám divokým líhnou slabě ochmýřená, nepříliš vzhledná mláďata.
Nebezpečné cesty
Hrdlička divoká je přísně tažným druhem. Zimoviště evropské populace se nacházejí v semiaridních oblastech Afriky neboli v Sahelu, tedy zhruba v oblasti od Súdánu a Etiopie na východě po Senegal a Guineu na západě. Někteří ptáci ale zimují i ve Středomoří. Po ukončení hnízdění se hrdličky divoké shlukují do menších hejn a v průběhu druhé poloviny srpna a v září odlétají. Existují ale i výjimky, neboť někteří jedinci odlétnou zřejmě již počátkem srpna, jiní se naopak zdrží až do poloviny října. Na cestu zpět ze zimovišť se vydávají zpravidla v březnu a dubnu, na našem území se objevují okolo druhé poloviny dubna, jsou ale známa i březnová pozorování. U těchto brzkých nálezů se však může jednat o příslušníky severněji položených populací, kteří přes naše území jen protahují.
Na tahu i na zimovištích na hrdličky čeká kromě přirozených nástrah v podobě nepřízně počasí a predátorů také nebezpečí ze strany lovců. Hlavně v oblasti Středozemního moře je hrdlička divoká atraktivním cílem místních lovců, kteří ji loví nejen kvůli získání ceněné zvěřiny, ale i jen tak pro zábavu. Jak na tahových cestách, tak i na zimovištích kromě nich čekají také zahraniční lovci, kterým je lov umožněn za úplatu. V Evropě mohou být hrdličky divoké legálně loveny v deseti členských státech EU. Četné návrhy na zákaz lovu hrdliček a dalších ptáků se však setkávají se silným odporem lovců a kvůli jejich lobby často i s neochotou úřadů k razantním změnám. Ještě větším problémem je nelegální lov. Podle některých odhadů je totiž jen v oblasti Středomoří ročně nelegálně uloveno okolo 600 tisíc hrdliček divokých. Problematickými státy jsou z pohledu lovu hrdliček i dalších tažných ptáků tradičně Libye, Sýrie, Řecko, Egypt, Kypr, Tunisko, Maroko a další. Situaci se snaží řešit ochranářské organizace (často partneři BirdLife International), které odhalují nelegální lovce a vzdělávají místní obyvatele. Jejich práce není snadná, o čemž svědčí i fyzické útoky lovců na ochranáře. O intenzitě lovu na afrických zimovištích a tahových cestách je málo dostupných informací, ale nelze předpokládat, že by zde byla situace lepší než ve Středomoří, spíše naopak. Negativní vliv má také rušení (hrdličky jsou často loveny na nocovištích nebo u zdrojů vody), které je stojí síly potřebné ke zvládnutí náročné migrace a následně i úspěšného hnízdění.
H nizdoši klapáním zobáků způsobují podivnou muziku. Mladé hrdličky teprv po měsíci jsou s to vrkati. (…) Houkající samec sedává obyčejně na vršku stromu, nadýmá hrdlo, sklání trochu hlavu a zobákem vydává svoje „turrturr“, jež často se opakuje a zhusta i v různých modulacích. Kratičké přestávky mezi tím vyplňuje zvláštními zvuky hrdelními, které pocházejí od vdechování; bývá je slýchati, jen jsme-li zcela na blízku. Za krásných jarních dnů z rána houkávají tito troubadouři často nepřetržitě, zakončujíce svůj lásky zpěv známým tleskavým poletováním. Kde se hnízdí více párů poblíž, oživují les velice příjemně těmito svými zvuky a pak – ono se tak sladce a mile dřímá a usíná v lese za houkání hrdliček a při jemném ševelu lupení za parného dne měsíce července!
Karel Kněžourek: Velký přírodopis ptáků. Díl druhý.
Nakladatelství I. L. Kober, Praha, 1912
Od sčítání a hodinovek k vymezení prioritních oblastí pro podporu ohrožené hrdličky divoké
Pro úspěšnou ochranu jakéhokoliv ptačího druhu potřebujeme vědět, jak mu pomoci. Stejně tak potřebujeme vědět, kde mu pomoci. Tento problém má snadné řešení u druhů, které se vyskytují v jasně vymezených oblastech. Horší je to ale s druhy, které jsou široce rozšířené na velkém území. A to je i případ hrdličky divoké. Na její ochranu byl zpracován evropský záchranný program, který mimo jiné stanoví, jak tomuto druhu pomoci v době hnízdění. Autoři záchranného programu pak spolu s koordi-načním týmem Atlasu hnízdního rozšíření ptáků Evropy (EBBA 2; www.ebba2.info) vytvořili mapu oblastí, které jsou pro ochranu hrdličky nejdůležitější. Tyto prioritní oblasti (Priority Intervention Areas) určují, kde se hrdlička divoká s nejvyšší pravděpodobností vyskytuje, a kde je tedy třeba nejvíce upravit hospodaření v krajině, aby to hrdličce pomohlo – čím tmavší barva na mapě, tím vyšší důležitost pro hrdličku.
Mapa vznikla díky údajům z kompletních seznamů druhů (v ČR tzv. hodinovek), případně z údajů ze sčítání ptáků v rámci prací na evropském atlasu. Data nasbíraná tisíci dobrovolných spolupracovníků atlasu tak slouží praktické ochraně druhů ještě před tím, než evropský atlas vyjde jako kniha. Díky kvalitně zpracovaným hodinovkám tak svým dílem přispěli i ornitologové z ČR.
Problémy v zemědělské krajině
Druhým zásadním problémem, kterému hrdlička divoká čelí, je intenzivní zemědělství a s ním spojené změny krajiny. V důsledku kolektivizace zemědělství ve druhé polovině 20. století u nás došlo k likvidaci desítek tisíců hektarů a kilometrů liniové zeleně, remízků, stromů a křovin, které jsou důležitým hnízdištěm hrdliček. V rámci intenzifikace zemědělství ale tento fenomén postihl i západ Evropy a nutno podotknout, že řadou zemědělců jsou i dnes křoviny, stromy a remízky často chápány jako překážka v podnikání.
Pestrá kulturní krajina, v níž se střídají pole s různými plodinami, meze a rozptýlená zeleň, je pro hrdličku divokou ideální.
Kromě úbytku hnízdních příležitostí došlo i ke snížení potravní nabídky. Ta je způsobena změnami v osevních postupech (méně střídajících se plodin nebo změna poměru ozimů a jařin), snižováním heterogenity (jedna plodina je pěstována na sousedních polích) i nadměrným používáním herbicidů, které se užívají i pro tzv. desikace, vysoušení plodin před sklizní, kdy totální herbicid „spálí“ veškerou vegetaci, na kterou je aplikován. Vliv na dostupnost potravy má samozřejmě i používání moderní téměř 100% bezztrátové techniky (ptákům chybí zrna z výdrolu) a zároveň rychlé zaorání strnišť po sklizni. Hrdlička divoká potřebuje také vodní zdroje. Ty zmizely z naší krajiny spolu s melioračním šílenstvím v druhé polovině 20. století. Důsledky v podobě vysychání krajiny a nedostatku vody se naplno projevily například v průběhu minulého roku. Je překvapivé, že nejeden zemědělec se i dnes snaží meliorace obnovovat nebo jinak odvodňovat polní mokřady.
Na druhé straně proti příliš intenzivnímu zemědělství stojí úplné upuštění od hospodaření na méně úrodných plochách. Ačkoli některá stadia zarůstání mohou být pro některé druhy včetně hrdličky příznivá, dochází postupně ke ztrátě potravních stanovišť a takové plochy se pro hrdličku stávají nevhodnými, byť by se zde třeba nacházel dostatek hnízdních příležitostí. Tento faktor je zřejmě zásadní příčinou úbytku hrdličky divoké a dalších druhů extenzivní zemědělské krajiny v balkánských státech, kde k opouštění půdy dochází opravdu v masovém měřítku.
Na zimovištích v Africe, kde nejsou tak důsledné kontroly používaných chemikálií jako v EU, jsou problémem i otravy různými látkami používanými v zemědělství. I zde dochází v důsledku růstu lidské populace k intenzifikaci zemědělství, a to se všemi negativními vlivy na přírodu.
Jak pomoci
Ačkoli se může zdát, že jednotlivec toho v ochraně hrdličky příliš nezvládne, není to úplně pravda. Především majitelé zemědělské půdy se mohou začít zajímat, jakým způsobem na jejich půdě nájemce hospodaří – je to i v jejich zájmu, neboť půda vyčerpaná špatně nastaveným hospodařením ztrácí finanční hodnotu. V rámci místních komunit, spolků či mysliveckých sdružení se můžete pokusit prosadit výsadbu remízků, pásů křovin podél polních cest nebo vysévání biopásů. To platí i pro zemědělce, kteří třeba přemýšlejí, jak by mohli v rámci svých možností něco vrátit krajině, která je živí.
V reakci na významné změny početnosti hrdličky divoké v Evropě byl v roce 2018 přijat evropský akční plán a členské státy EU se měly zavázat, že podle něj budou společně postupovat při ochraně hrdličky (ČR tak učinila prostřednictvím MŽP a AOPK ČR). Navržena jsou například agroenvironmentální opatření, jako je výsadba křovin, tvorba úhorů a biopásů. Hrdlička divoká se tak stává dobrým příkladem tzv. deštníkového druhu, díky jehož ochraně a ochraně jeho prostředí jsou zároveň chráněny i další, třeba méně atraktivní druhy zemědělské krajiny.
Operace Hrdlička
Satelitní vysílač vážící 2,5 gramu dokáže ptáka lokalizovat s přesností na 250 m a je vybaven malým solárním panelem, který dobíjí jeho baterii.
Pod tímto dobrodružně znějícím názvem se ve skutečnosti skrývá projekt, který zahájily čtyři britské organizace v roce 2012. Hrdliček divokých ubylo v britské krajině od roku 1970 neuvěřitelných 93 % a dříve běžný pták se stal raritou. Projekt si proto klade za cíl lépe porozumět příčinám dramatického úbytku hrdliček a zastavit jej.
Hvězdnou slávu projektu přinesl Titán – první britská hrdlička, která byla vybavena satelitním vysílačem. Stalo se tak roku 2014 a tisíce lidí pak mohly v přímém přenosu sledovat její cestu z Britských ostrovů na zimoviště v Mali a zpět. Satelitní sledování pokračovalo ještě následující sezonu a poslední signál poslal Titán z Mali na jaře 2016, těsně před očekávaným jarním tahem zpět na Britské ostrovy. Jestli ho tam něco snědlo, nebo vysílači došla baterka, se už nikdo nikdy nedozví, i tak jsme ale získali obrovské množství údajů o migraci hrdliček. Potvrdilo se, že hrdličky táhnou především v noci a během jednoho zátahu urazí 500 až 700 km. Nejvyšší rychlost, které dosahují, je úctyhodných 60 km/h, a cesta do Afriky jim tak zabere přibližně měsíc. Titán po oba roky opustil Británii ve stejný den a byl věrný jak hnízdišti, tak zimovišti. Během migrace byl však velmi flexibilní a jednotlivé zastávky i trasu přizpůsobil aktuálním podmínkám. Jasně nám ukázal, že ačkoli hrdličky vnímáme jako „naše“ evropské ptáky, faktem je, že v Africe stráví šest měsíců oproti pouhým čtyřem v Evropě (zbylé dva měsíce tráví na tahu).
Velký úspěch Titánovy odysey vytvořil podhoubí pro větší projekt satelitního monitorování hrdliček divokých. V roce 2016 tak bylo ve východní Anglii za velkého zájmu veřejnosti satelity vybaveno 10 dalších hrdliček. Polovina z nich uhynula ještě v Anglii – příčinou byla zřejmě predace. Na cestě byl jeden pták legálně uloven ve Španělsku, a tak se až do svých zimovišť v Mali dostali pouze čtyři ptáci. Jeden z nich přestal vysílat ještě v Africe a zřejmě tam zahynul a další přestal posílat informace o své poloze na začátku června hned po návratu do Anglie. Pouze dva ptáci z deseti se tak dožili dalšího hnízdění.
Podobný projekt satelitního mapování právě probíhá na Maltě a ve Francii. Ve Francii již bylo označeno 26 ptáků (každý z nich samozřejmě dostal jméno – můj oblíbenec je „John TV Star“), bohužel jen pěti z nich se podařilo prokazatelně absolvovat cestu z hnízdišť na zimoviště a zase zpět. Nutno ale podotknout, že pokud vysílač přestane odesílat údaje o poloze, neznamená to automaticky úhyn ptáka. Na vině může být porucha nebo slabá baterie – ptáků, kteří celou cestu zvládnou, tak může být více. Většina jedinců, kteří se přestali hlásit, byla naposledy lokalizována v Evropě. Pokud rádi cestujete prstem po mapě, velmi doporučuji navštívit web http://turtledoveresearch.com a prohlédnout si trasy jednotlivých ptáků. Stránky jsou bohužel pouze ve francouzštině, ale překladač od Googlu funguje dostatečně dobře, aby byly přeložené texty srozumitelné.
Operace Hrdlička se ale kromě rozšíření znalostí o migračním chování hrdliček věnuje i praktické ochraně druhu na hnízdištích. Tým odborníků radí zemědělcům a majitelům půdy napříč Anglií, jak zajistit hrdličkám vhodné prostředí, kde najdou dostatek potravy. Jen pomocí změn v kulturní krajině totiž můžeme zabránit vymizení tohoto krásného ptáka z Evropy.
Nebezpečné cesty hrdliček divokých
Hrdlička divoká je mezi našimi holuby jediným dálkovým migrantem. Zatímco její synantropní příbuzná je po masivní expanzi severozápadním směrem v minulém století v současnosti v podstatě stálá, tráví náš nejmenší zástupce měkkozobých zimní období v pásmu Sahelu jižně od Sahary. Další dva druhy – holub hřivnáč a holub doupňák – pak neopouštějí evropský kontinent a zimují především v západním Středomoří (Francie, Španělsko) a v posled-ních letech stále častěji i u nás.
Ačkoli bylo u nás do roku 2017 okroužko-váno více než 5 tisíc hrdliček divokých (více než 90 % před rokem 1990!) a získáno 89 zpětných hlášení, nemáme zatím jediný doklad o přesné poloze zimovišť naší populace. Zimní nálezy z východního Středomoří (Řecko, Libye, Sicílie) pocházející od střelených ptáků mají s velkou pravděpodobností nepřesně nahlášená data ulovení. Ze zpětných hlášení vyplývá jednak silný lovecký tlak ve Středomoří (více než 90 % jedinců bylo střeleno), jednak preference jižního směru tahu. Většina podzimních i jarních nálezů pochází z Řecka, Itálie, Malty a Libye, což napovídá zimovištím ve středním a východním Sahelu. Pouze dva nálezy ze Španělska naznačují kontakt se západním Středomořím a možné ojedinělé zimování našich hrdliček v západní Africe. Za zmínku stojí především druhý španělský nález, který je v kontextu ostatních opravdu unikátní. Jedná se totiž o první a jediný kontrolní odchyt naší kroužkované hrdličky divoké ve Středomoří. Samec označený symbolicky na prvního máje 2016 Milicou Požgayovou u Mutěnic na Hodonínsku byl 7. dubna následujícího roku kontrolován na ostrůvku Illa de l’Aire v baleárském souostroví. Naše kroužkovací výsledky ukazují i na poměrně vysokou věrnost rodišti a hnízdišti. Hrdličky označené jako mláďata na hnízdě byly v následujících letech kontrolovány do 3 km od rodiště, dospělí ptáci pak do 8 km (jeden pták byl kontrolován na stejném místě po 7 letech).
Místa nálezů našich hrdliček divokých ve Středomoří na podzim (VIII.–X., žlutě), v zimě (XI.–II., modře) a na jaře (III. – 15. V., zeleně).
Zhodnocení tahových poměrů v celoevropském měřítku provedené na základě analýzy výsledků kroužkování švýcarskými a německými ornitology ukazuje existenci tří hlavních tahových cest. Západní přes Pyrenejský poloostrov do západní Afriky, kterou táhnou ptáci z Britských ostrovů, Francie a Německa, centrální přes Itálii, Maltu a Řecko, kterou využívají naši ptáci, a východní přes Řecko a Turecko, kterou preferují hrdličky hnízdící v Maďarsku. Zajímavým zjištěním je existence migračního rozhraní mezi německou a českou populací.
Ruku v ruce s dramatickým úbytkem početnosti pochopitelně silně poklesly i počty okroužkovaných hrdliček divokých, které se u nás v posledních 15 letech pohybovaly mezi 3–22 ročně označenými jedinci, a kroužkování už tak pouze obtížně přispěje k poznání zimovišť naší populace. Situace v dalších evropských zemích je velice podobná. Odpovědi na podrobnější otázky týkající se tahu toho druhu naštěstí přineslo sledování pomocí geolokátorů a nejnověji i satelitní telemetrie. Výzkum migrace francouzské hnízdní populace za využití geolokátorů v letech 2009–2010 na ostrově Île d’Oléron v Biskajském zálivu přinesl zajímavé výsledky týkající se tahových zastávek a pohybu na vlastních zimovištích. Francouzské hrdličky zimovaly především v oblasti Mali a Mauretánie. Zimní období netrávily na stejném místě, ale někteří ptáci se přesunovali až v řádu stovek kilometrů východním směrem. Zpět na hnízdiště tak hrdličky táhly výrazně východněji než při podzimním odletu. Zásadním zjištěním vyplývajícím z této studie je zaznamenání poměrně dlouhých tahových zastávek po jarním přeletu Sahary v Maroku a Alžírsku, trvajících až několik týdnů. Francouzští ornitologové předpokládají, že právě podmínky (počasí, potravní nabídka) v této oblasti mohou mít zásadní vliv na populační dynamiku hrdličky divoké. Pro naši populaci táhnoucí především východním Středomořím ale výsledek této studie vyznívá neradostně. Pokud podobné tahové schéma vykazují i populace zimující ve středním a východním Sahelu, budou velice pravděpodobně energii po přeletu Sahary doplňovat v Egyptě, Tunisku a Libyi – tedy zemích s obrovským loveckým tlakem a neregulovaným jarním lovem. A to může být pro naši málo početnou populaci skutečně fatální.
Ohrožení a možnosti ochrany hrdličky divoké
Hrdlička divoká dnes patří mezi méně známé druhy zemědělské krajiny, ale ještě před 60 lety bývala u nás běžně rozšířená. Svým příjemným vrkáním oživovala od začátku dubna zemědělskou krajinu. Bohužel od sedmdesátých let minulého století začala v zemích západní Evropy ubývat. Důvodů je celá řada, ale za nejvýznamnější považujeme výrazné změny v krajině způsobené novými způsoby hospodaření na zemědělské půdě, které vedly k omezení nabídky potravy a úbytku vhodného životního prostředí na hnízdištích, a také zhoršené přežívání na zimovištích.
Změny hospodaření v krajině
Potravu jako semena plevelů a obilovin sbírají hrdličky na zemi.
Rozptýlená zeleň podél polních cest hrdličkám divokým vyhovuje.
Podrobný výzkum potravy hrdliček divokých proběhl v Anglii. Ještě v 60. letech minulého století tam více než 90 % jejich potravy tvořila semena plevelných rostlin. Postupný nárůst využívání chemie, zejména herbicidů, vedl k vymizení celé řady plevelů a už v 90. letech tvořila jejich semena jen 40 % potravního podílu. Zbytek obstarala obilná zrna, zejména pšenice, a semena řepky. Nedostatek nutričně hodnotných semen planě rostoucích rostlin se projevoval zejména v první polovině roku, po sklizni se nabídka potravy zvyšovala. Přesto poklesl počet hnízdění z průměrných téměř tří pokusů a dvou úspěšně vyvedených mláďat v 60. letech na pouhé 1,5 hnízdění v 90. letech a jedno úspěšně vyvedené mládě. Zdá se, že nedostatečná nabídka semen v době prvního hnízdění má na kondici rodičovského páru takový dopad, že už není schopen následných snůšek. Nedostatek potravy ovlivňuje hnízdění hrdliček také ve Španělsku, kde byla hnízdní hustota v zemědělské krajině ošetřované herbicidy 3,5× nižší než v oblastech bez pesticidů.
Dalším problémem pro hrdličky je úbytek rozptýlené zeleně. V mnoha zemích Evropy došlo ve druhé polovině 20. století, případně po vstupu některých zemí do EU k likvidaci zeleně v otevřené krajině v důsledku intenzifikace zemědělství, čímž se snížila nabídka hnízdních příležitostí. Problematické přitom může být i opouštění zemědělské půdy a zarůstání krajiny. V České republice jsme podle odhadu v důsledku kolektivizace přišli o 30 000 km liniové zeleně a 35 000 ha remízků. Hrdlička však vyhledává právě husté pásy křovin vysoké alespoň 4 m a široké nejméně 2 m a jejím oblíbeným druhem je zejména hloh. I v případě stromových formací upřednostňuje skupiny stromů před solitéry.
Velmi významná je rovněž přítomnost vody v krajině, jak se ukazuje například ve Španělsku, kde hnízdí přibližně 40 % evropské populace druhu. V oblastech bez vodních zdrojů se tam hrdličky divoké vůbec nevyskytují. Nabídka vody v krajině pak ovlivňuje i hnízdní produktivitu. V této souvislosti si připomeňme, že zhruba čtvrtina české zemědělské krajiny je odvodněna, přitom poslední vlna často už zbytečného odvodňování probíhala ještě v 70. a 80. letech minulého století.
Další hrozby
Hrdlička čelí i změnám prostředí na zimovištích v západní Africe, které souvisejí s růstem lidské populace. Jde o kácení stromů, nadměrnou pastvu a intenzifikaci zemědělství. Současně zde dochází k častým požárům, vodní a větrné erozi a dalším negativním jevům. Velmi významným ohrožujícím faktorem pro hrdličku je také lov – ilegální i legální. V případě ilegálního lovu, který je běžný zejména ve Středozemí, se odhady pohybují okolo 600 000 zabitých jedinců ročně. Legálně se hrdlička loví v 10 zemích Evropy a ročně se počet ulovených ptáků odhaduje na 1,5 až 2,25 milionu jedinců.
Mezi další hrozby, které jsou v současné době hodnoceny jako méně významné, patří přímé otravy při pozření chemických látek v zemědělské krajině včetně pesticidů, klimatická změna, kompetice s hrdličkou zahradní o potravní zdroje a různé choroby, zejména parazitické onemocnění způsobené prvokem Trichomonas gallinae.
Co dělat pro její záchranu
Chceme-li hrdličce divoké pomoci, musíme se přednostně soustředit na zemědělskou krajinu. Hlavním finančním nástrojem, který určuje podobu krajiny, je Společná zemědělská politika (SZP). Mezi stávající nástroje SZP, které mohou být pro hrdličku přínosné, patří dotační opatření pro zemědělce Biopásy a Ochrana čejky chocholaté. Bohužel celková plocha, na které jsou tato opatření uskutečňována, je příliš malá na to, aby se pozitivně promítla do početnosti běžných ptačích druhů zemědělské krajiny včetně hrdličky.
Jedním z opatření SZP, která by měla přispět ke zlepšení stability zemědělské krajiny, bylo tzv. „ozelenění“ přímých plateb. Jeho součástí byla i podmínka, že na 5 % zemědělské půdy vzniknou plochy, které přispějí k ochraně přírody a přírodních zdrojů. Díky tomu se alespoň místně objevily zelené úhory, které mohou pro hrdličku představovat zajímavé potravní prostředí. V návrhu SZP po roce 2020 se počítá s dalším posílením úhorových ploch a současně se plánuje větší podpora vytváření neproduktivních ploch včetně výsadby liniové zeleně nebo malých polních remízků a obnovy mokřadů v zemědělské krajině. Také z nově plánovaných opatření na podporu koroptve polní a dalších typických druhů zemědělské krajiny by měla hrdlička profitovat.
Doufejme, že tyto návrhy budou uvedeny do praxe a že stále více zemědělců bude hospodařit osvíceně. To je šance nejen pro hrdličku, ale pro všechny obyvatele kulturní krajiny.
Legislativa evropských zemí k lovu ptáků se zaměřením na hrdličku divokou
Tak jako na začátku minulého století jsou i dnes v Evropě nejvíce loveni vodní ptáci a hrabaví.
Evropské státy se v oblasti legislativy ochrany a lovu ptáků poměrně vzácně shodují. Většina z nich je totiž vázána legislativou EU, reprezentovanou směrnicí o ptácích, a dále mezinárodními úmluvami na ochranu volně žijících živočichů, jako je Bernská úmluva o ochraně evropské fauny, flóry a přírodních stanovišť. Tyto mezinárodní právní normy tvoří rámec i pro národní legislativu a díky nim se úprava regulace lovu ptáků v evropských státech od konce 70. let 20. století postupně sjednocuje. V jednotlivých státech tak platí národní pravidla založená na nadnárodním základu ve dvou typech zákonů – na ochranu biodiverzity (druhová ochrana a ochrana přírodních stanovišť) a v oblasti výkonu práva myslivosti (podmínky lovu, lovné druhy, doby hájení).
Nepochybně klíčový pramen, a to nejen pro 28 členských států EU (legislativu EU na ochranu ptáků převzalo například i Švýcarsko a některé balkánské země), představuje směrnice o ochraně volně žijících ptáků z roku 1979, v revidovaném kodifikovaném znění platná od roku 2009. Podle ní jsou všechny druhy volně žijících ptáků na evropském kontinentu chráněny, a to zejména proti úmyslnému usmrcování a odchytu. Některé druhy, uvedené v příloze II směrnice, pak mohou být loveny, a to podle vnitrostátních právních předpisů. Lov musí být prováděn s ohledem na početnost populace, zeměpisné rozšíření a úspěšnost rozmnožování druhu v EU.
Směrnice ve své příloze II stanoví dva seznamy lovných druhů. Celkem 24 druhů může být loveno na moři i na pevnině ve všech členských státech EU. Dalších 58 druhů včetně hrdličky divoké může být loveno pouze v těch státech, které si vyjednaly výjimku k lovu. V Evropě jsou nejvíce loveni vodní ptáci a hrabaví představující 71 % druhů uvedených v příloze II. Následují je vrabcovití (15 %), racci (7 %) a holubi (6 %).
Avšak i pro druhy z přílohy II směrnice platí, že členské státy zajistí, aby lov včetně sokolnictví byl prováděn v souladu s platnými vnitrostátními předpisy a v souladu se zásadami rozumného využívání a ekologicky vyvážené regulace příslušných druhů a že tento lov je zejména u populací stěhovavých druhů slučitelný s opatřeními vyplývajícími ze směrnice o ptácích. Ptáci také nesmí být loveni během hnízdění a v případě tažných druhů ani během období jejich návratu na hnízdiště.
Hrdlička divoká smí být lovena v Bulharsku, Řecku, Španělsku, Francii, Itálii, Rakousku, Portugalsku, Rumunsku a na Kypru a Maltě. Například v Rakousku je její populace odhadována až na 5000 hnízdních párů. Ačkoli je na západě země vzácná, na východě je její lov povolen. Naproti tomu v Německu či Švýcarsku je hrdlička na červených seznamech ohrožených druhů a její lov povolen není.
Nejvyšší počty hrdličky divoké jsou tradičně loveny v zemích jižní Evropy (Itálie, Španělsko, Kypr, Malta). Velmi bouřlivý vývoj prodělala legislativa k lovu hrdliček na Maltě. Do konce minulé dekády tam byl jejich lov a odchyt běžný v počtech do 20 tisíc kusů, a to dokonce i při jarním návratu na hnízdiště, což je zakázáno celoevropskou legislativou již od roku 1979. Po žalobě Evropské komise a rozsudku Soudního dvora EU v roce 2009 Malta postupně změnila legislativu, ovšem stále bylo povoleno hrdličku lovit na jarním tahu. Ekologické organizace na Maltě proto v roce 2015 vyvolaly referendum o platnosti tamní legislativy. Referendum se rozdílem pouhého 1 % hlasů (2200 hlasů) přiklonilo k zachování lovu, a tak byl povolen jarní odstřel až pěti tisíc hrdliček. Ne však na dlouho. Poté co Mezinárodní svaz na ochranu přírody (IUCN) zařadil hrdličku divokou v roce 2015 do kategorie „zranitelný“ a pod hrozbou žaloby Evropské komise k Soudnímu dvoru EU vyhlásila vláda ostrova od roku 2016 na jarní lov hrdliček moratorium (dočasný zákaz).
Je potěšitelné, že evropské státy postupně přijímají přísnější pravidla regulace lovu volně žijících ptáků, i když stále ještě poměrně často využívají legálních výjimek. Je však třeba si rovněž uvědomit, že v řadě zemí jižní Evropy po zavedení přísnější vnitrostátní regulace lovu bují nezákonný lov a odchyt ptáků z volné přírody. Uvidíme, co na to v budoucnu Evropská komise a Soudní dvůr EU.
Hrdlička v Evropě
Hrdlička divoká ubývá v celé Evropě varujícím tempem – mezi lety 1980 a 2016 poklesla její populace o 80 %! Podívejme se blíže na její situaci ve vybraných zemích Evropy.
Kde se intenzivně loví
Hrdlička divoká zraněná při ilegálním lovu na Maltě.
Na Maltě je hrdlička divoká běžným a pravidelně protahujícím, bohužel však také hojně loveným druhem. Ojedinělé pokusy o zahnízdění vždy skončily neúspěchem (ve všech případech byli ptáci ilegálně zabiti). BirdLife Malta se dlouhodobě snaží o zákaz jarního lovu. Lovecká sezona se na jaře od roku 2016 otevírá pouze pro křepelku, bohužel v roce 2018 došlo vlivem silné lovecké lobby k jejímu prodloužení tak, aby se překrývala s obdobím nejsilnějšího průtahu hrdliček divokých. BirdLife Malta okamžitě reagoval vzdělávací kampaní „Tohle není křepelka“, kdy se snažil lovcům vysvětlovat rozdíl mezi křepelkou a hrdličkou a také zvýšil hlídky během lovecké sezony. I tak mělo toto bezprecedentní posunutí lovecké sezony za následek tisíce nelegálně střelených hrdliček.
Na Kypru je hrdlička běžně protahujícím i hnízdícím druhem. Ještě v sedmdesátých letech protahovaly hrdličky divoké ve sto- až tisícihlavých hejnech. Hnízdní populace je dnes odhadována na 3000–10 000 párů, které hnízdí především v borových hájích ve vyšších polohách. I zde je však silně ovlivňována změnami prostředí a intenzifikací zemědělství.
Na Kypru je povoleno střílet hrdličku divokou na podzim bez omezení. Odhadem je ročně zastřeleno 20–70 000 hrdliček, přičemž lovci používají i zakázané metody, jako je např. vytváření krmišť. Lovecká lobby je zde velmi silná, proto se Kypr staví proti všem pokusům o zákaz lovu hrdliček, o nějž systematicky usiluje BirdLife Kypr.
Přes Řecko hrdlička divoká běžně protahuje a také zde hnízdí 1 % evropské populace – 30 až 80 000 párů. Současným problémem číslo 1 je hluboce zakořeněná tradice jarního (nyní už nezákonného) lovu hrdliček v rámci místních komunit. A nejde jen o tradice – pozemky jsou každoročně na přelomu března a dubna lukrativně pronajímány střelcům. Nejvážnější je situace na Jónských ostrovech. Průzkumy ukázaly, že je zde denně zastřeleno až 15 000 ptáků, přičemž většinu tvoří právě hrdličky divoké! Ochota ke změně je kvůli tradici i finančnímu zisku malá, přesto se BirdLife Řecko neúnavně snaží s nelegálním lovem bojovat. Kromě terénního monitoringu se soustředí především na práci s místní komunitou, vyjednávání s úřady i loveckými asociacemi. Právě Řecko je v rámci mezinárodní kampaně Flight for Survival zodpovědné za hrdličku divokou.
Kde hnízdí nejvíce párů
Bezesporu nejdůležitější zemí pro ochranu hrdličky divoké je Španělsko – hnízdí zde 41 % celé evropské populace, tedy 1,4–2,3 milionu párů. Současně je zde každoročně legálně uloveno až milion jedinců. A jako v celé Evropě i ve Španělsku hrdličku negativně ovlivňuje intenzifikace zemědělství. Výsledkem je pokles místní populace o 30 % od roku 1996. BirdLife Španělsko neúnavně usiluje o vynětí hrdličky ze seznamu lovných druhů. Zatím se mu podařilo přispět k zákazu jejího lovu alespoň na Kanárských ostrovech a v oblastech Kantábrie a Asturie.
Kde nejvíce ubyla
Největší pokles populace zažila hrdlička divoká ve Velké Británii, a to o varujících 93 % oproti roku 1994! V současnosti zde hnízdí 14 000 párů. Tak jako jinde je na vině intenzivní zemědělství – v krajině chybí semena (ať již plevelů, nebo zrní zbylé na poli po sklizni), a hrdličky tak nemají dostatek potravy. U místních hrdliček byl také zaznamenán poměrně rozsáhlý výskyt bičenky drůbeží zodpovědné např. za rychlý pokles populace zvonků zelených. V roce 2012 byl v Británii zahájen projekt operace Hrdlička divoká (Operation Turtle Dove), mající za cíl opětovné zvýšení jejích počtů.
Pomozme hrdličce přežít cestu domů
Při jarní migraci je v Evropě každoročně zabito 25 milionů ptáků. Jsou zastřeleni, chyceni do pastí, otráveni. Nová kampaň BirdLife International Flight for Survival (Let o život) s podtitulem Sedm statečných chce na problém upozornit prostřednictvím příběhů sedmi druhů ptáků. Jsou jimi orel královský, sup mrchožravý, včelojed lesní, čáp bílý, pěnice černohlavá, křepelka polní a hrdlička divoká.
Jejich příběhy najdete na sociálních sítích pod hashtagem #FlightforSurvival, na facebookové stránce fb.com/birdlifeeurope a Instagramu @birdLife.europe. O cestě sedmi statečných se budete dozvídat také prostřednictvím našich sociálních sítí. I váš příspěvek může hrdličce a dalším ptákům pomoci zvládnout jejich cestu na hnízdiště. Pomozme, dokud je čas. Přečtěte si více o našich hrdinech, sledujte jejich dramatickou cestu domů, zjistěte, co pro ně dělají naši středomořští partneři, a darujte na jejich ochranu na www.flightforsurvival.org.
🕊️O keši
Keš se nachází na stromě ve výšce 27 metrů! K jejímu odlovu je potřeba speciální stromolezecké vybavení. Bez tohoto vybavení a potřebných znalostí se o odlov nepokoušejte. Pamatujte, že lezete na VLASTNÍ NEBEZPEČÍ! Owner ani Groundspeak nenesou odpovědnost za vaše případné zranění.
Keš je součástí série:
🐦 Ptačí kvarteto #1 - Čáp
🐦 Ptačí kvarteto #2 - Hrdlička
🐦 Ptačí kvarteto #3 - Datel
🦉 Ptačí kvarteto #4 - Sýček (BONUS)
V keši naleznete bonusové číslo B.
Tímto bych chtěl poděkovat Michalu Hrádkovi za výrobu keše.