Je mým nelehkým úkolem sytit lačné žaludky stavebních dobrovolníků. Nelehkým proto, že stravovací nároky brigádníků jsou rozličné a požadavky na surovinové složení značně nehomogenní. Máme zde skupinu Brontosaurů, kteří jsou programoví abstinenti a vegetariáni, což ze stravy vylučuje všechny podoby masa (akceptovány přitom nejsou ani Kostelecké uzeniny, které obsahují všechno jen ne maso). Pak zde máme skupinu geokačerů, kteří žerou všechno a maso ze všeho nejraději. Dále zde máme skupiny potravinových alergiků. Jeden má bezlepkovou dietu, další nesmí mléko, plísňové sýry, vajíčka, oříšky či jahody. Máme zde také ideologické dietáře odmítající určité skupiny surovin, které považují za největší zlo potravinového průmyslu. Aktuálním módním trendem je v tomto ohledu palmový olej. Další skupinou strávníků jsou takzvaní etiketáři neboli odborní znalci veškerých etiket. Tohle má moc éček, v tomhle jsou zase konzervanty, tohle obsahuje umělá barviva a přidaná sladidla. Ostře sledované jsou také kalorické hodnoty: Ježíšmarjá, třicetiprocentní smetana?? To nemůžu, to bych byla tlustááá! A pak zde máme proměnnou v podobě obecných chuťových preferencí, jako: Fůůůj špenát, ten já nejím! nebo: Bleee dušená mrkev, tu nám vařili ve školce a byla pěkně hnusnááá! případně ještě: Nesnáším smažení na sádle, já se pobleju jen když to cejtim!
Když si všechny tyto strávnické množiny dáte dohromady se skutečností, že na každé brigádě se nás sejde tak okolo deseti lidí, vyjde vám, že každý strávník obsazuje jednu samostatnou jídelníčkovou množinu a někteří i dvě nebo tři. Soudím, že vařit pro stočlennou vojenskou jednotku by bylo snazší. Ostatně od doby, co dělám závodní kuchařku na Velkém Punťovi, trpím středně těžkým gastrostresem, který se projevuje vzrůstající maniodepresivní grafomanií. Nevím, jestli jste si toho všimli.
Naštěstí zde máme ještě neměnný koeficient, a tím je slovo nejvyššího, totiž Poustevníkovo. Šéfa spižírny. A když šéf řekne: Tohle se musí sníst, nebo se to zkazí!, tak je to svaté a nejede přes to vlak.
"Mám tady dýně ze sklizně," nařídil hned prvního dne Poustevník a tím byla k mé velké úlevě vyřešena polévka. K dýni se nastrouhá muškátový oříšek, ten mi nikdo nezakázal, a pak už jen stačí šikovně provést logistiku vaření, kdy se odlije čistý dýňový krém mléčným alergikům, poté se zbytek převaří se smetanou a odlijí se další porce pro celiaktiky, a do zbytku se zamíchá lehká jíška na zahuštění pro zbytek manšaftu, který spase všechno. Spokojenost na všech frontách. Ono to půjde, ne že ne.
Povzbuzena prvotním úspěchem jsem se hned prvního rána pustila do přípravy snídaně. "Mám tu vajca od slépek, tož udělé vajcovó pomazánku," nařídil Poustevník. Letmé prohlédnutí lednice a trocha kulinářské logistiky. Vajíčka se udělají na cibulce, smažit můžu jen na oleji, slaninu musím vynechat a máslo něčím nahradit, pomazánkové máslo tu zase Poustevník nemá. S čím to promíchat? Tož s bílým jogurtem. Ale zase ho nesmí být moc, aby se mi tu brigádníci neposrali. Dám tam jeden taveňák a bude. A ti, kdo nejí vajíčka, dostanou salát s olivovou zálivkou a celozrnný chléb. Hotovo.
Strávníci se ještě nestihli zakousnout do namazaných chlebů, když jsem jim recitovala složení jednotlivých chodů.
"Jakžeee?? Taveňák??" zděsil se poněkud šílený meteorolog Jirka, "Takovej hnus? To nééé, ten já absolutně nejím! Taveňák je největší zlo! Nejhorší hnus! To je úplný jed pro organismus! Taveňák já nikdy nepozřu! Bléééé!! Nikdy!!!"
Ještě jsem nestihla dopovědět svou skromnou obhajobu, že o odmítání taveného sýru mi nikdo nic neřekl, a poněkud šílený meteorolog Jirka už si mazal krajíc jedovatou pomazánkou. "Ó, já ubohý! Třicet let jsem nejedl taveňák a teď ho tady musím jíst! Z toho budu nemocný!"
"Nemusíš ho jíst," povídám, "je tu ještě ledový salát s ředkvičkami, cibulkou a olivovým olejem, je tu chleba, šunka, eidam, a jestli chvíli počkáš, můžu ti osmažit vajíčka..."
Ale nestihla jsem dopovědět a poněkud šílený meteorolog Jirka už měl tváře napěchované chlebem s kyanidovou pomazánkou jak křeček škraně a s plnou pusou lamentoval: "Nesnáším taveňák! Bože, to ze sebe nikdy nedostanu! Musím to hned zapít koloidním stříbrem!" A sotva dožvýkal krajíc, zvrátil hlavu pod lahvičkou s líně se převalující tajemnou tekutinou. "Ááách! To mi pomůže, to mě zachrání. Ať žije koloidní stříbro! Pročišťuje organismus od baktérií a jiných svinstev. Už dvacet let užívám každý den koloidní stříbro a jsem zdravý, jsem vitální jak rybička a jsem prost všech neduhů! Koloidní stříbro mě detoxikuje a zachrání před zlými účinky taveňáku!" A jal se mazat druhý krajíc, který následně opět zapil koloidním stříbrem, poté si namazal třetí a celý rituál k mému ohromení opakoval tolikrát, až jsem si na poslední chvíli uvědomila, že jestli si hned nenamažu krajíc, pomazánka na mě nezbyde.
Spořádal dobrých pět krajíců. Ale možná jsem nestačila spočítat všechny. Není mi známo, že by poněkud šílený meteorolog Jirka stavbu útulny nepřežil. Pravdou ale je, že se od té doby na žádné další brigádě neukázal. Soudím, že se z následků jedné kostičky taveného sýra léčí dodnes. Kdybyste náhodou na ulici potkali osobu namodralé pleti (a byli jste si jisti, že to není bývalý kandidát na prezidenta Franz), která v několikaminutových časových intervalech upíjí z lahvičky tajemný mok, zřejmě jste narazili na poněkud šíleného meteorologa Jirku detoxikujícího se koloidním stříbrem. Kdyžtak ho ode mě pozdravujte.
Podívejme se nyní na zdejší tradiční kuchyni a nechme se inspirovat místními zvyklostmi. Ještě než budete pokračovat ve čtení, musím vás varovat, že toto líčení může některým slabším jedincům způsobit problémy se zažíváním a silnější jedinci mohou utrpět tragickou ztrátu ideálů.
Pokud jste fanoušky moderní zdravé kuchyně, čerstvých surovin, krabičkových či volumetrických diet, pescetariánství, flexitariánství či frutariánství, věřte, že zdejší region si na podobně srandovní hipsteřiny rozhodně nepotrpí. Tady jste na drsném Slovácku, tady se žerou psi. Mezi tradiční recepty zdejších kuchyní patří polévka z vrány, hlemýždí salát, dušený vrabec či žába s vejci. Zde končí na talíři všechno, co kolem něj náhodou projde. Heslem karpatských domorodců je "dobré prase všechno spase" a právě tento, jak by se moderně řeklo, lifestylový přístup je určujícím faktorem pro to, čemu se v evoluční biologii říká přirozený výběr. Ostatně není náhodou, že je region Bílých Karpat tak řídce osídlen. Kdo sem přišel a nežral krysy, ten pošel hlady.
Pokud jde o Poustevníka, je rodilý Brňák a jak sám říká, vůbec se za to nestydí. Žerty stranou prosím, buďme k němu blahosklonní. Považme, že zde poustevničí celoročně již nějakých čtrnáct let a rozhodně by zde takovou dobu nemohl přežít aniž by se náležitě adaptoval. Všechna čest každému, kdo zde dokáže žít a přežít, i když je to Brňák. Nuže, Poustevník své stravovací návyky popisuje asi takto: "Já jednó za dva tédny jedu do Hradišča, tam nakópim, pak mám dva dny co jest, téden žeru zkažené věci a zbytek jsem o hladu, dokud se zase neseberu a nejedu dólu." Je zřejmé, že takový způsob stravování vyžaduje letitý trénink. Pojďme nyní probrat způsoby, jakými se místní lidé ke své žaludeční odolnosti dokázali propracovat.
V každé dobré karpatské domácnosti je v kuchyni jeden hrnec a v něm je jídlo. Oprostěme se od potřeby pojmenování onoho jídla, pro slováckou kuchyni je typické, že se zbytečným potravinovým názvoslovím nezdržuje. Cokoli je v hrnci, je to zkrátka vždycky jídlo, ať je to slepice, kapusta či veverka. A do tohoto hrnce se kontinuálně přihazují další jídla pokaždé, když se jde kolem, a pak se třeba něco ují a nahradí se to dalším jídlem, a tak pořád dokola. To se takhle uvaří slepičí vývar, tři dny je to slepičí vývar a čtvrtý den se z toho udělá česnečka. A pak se k tomu třeba přihodí zelí a je z toho zelňačka. A když jídlo v hrnci začne kysnout, přidá se do něj hodně papriky a je z toho segedín. Další den se přidá klobása a udělá se guláš nebo boršč, podle toho jestli jste blíž Maďarsku nebo Polsku. A tak pořád dál a dál, takový nekonečný kulinářský proces je to.
Čas od času se stane, že jídlo zkvasí. Může být, to se prostě stává i v lepších domácnostech. V takovém případě se jídlo převaří či přesmaží, zkrátka projde novou tepelnou úpravou a tím se opětovně uvede do čerstvého a zdravotně nezávadného stavu. Základní gastronomickou filosofií Slovácka je, že žádné jídlo není zkažené. Začne-li jídlo vyluzovat sílící pachové signály, pokrývat se pestrými barevnými povlaky nebo se dokonce hýbat, provede se jeho sterilizace novým převařením a tím jsou veškeré nežádoucí účinky jídla zcela vynulovány.
Jednou jsem Poustevníkovi chtěla udělat radost a na uvítanou jsem mu přivezla řízek s bramborovou kaší z obědového menu našeho obecního hostince Za vodou, kde kdysi vařívala moje teta. Já pocházím z Horácka, ze západní Moravy, my tam žereme ježky a vůbec máme s kuchyní Slovácka mnoho společného, i když je pravda, že takového gastronomického mistrovství jsme dosud nedosáhli. A jak jsem tu šlichtu převážela v horku a parnu přes půl republiky, stalo se, že se z bramborové kaše jaksi vypařila tekutá složka (ačkoli je otázkou, zda v ní vůbec kdy nějaká byla) a kaše se jaksi zhmotnila. Poustevník, pln nadšení, že po sto letech bude mít k obědu řízek, vzal bramborovou kaši mezi dva prsty, sloupl ji vcelku z krabičky a pleskl s ní o stůl aniž by změnila svůj tvar. Mluvíme stále o bramborové kaši. Poté se do ní s chutí zakousl (ano, do bramborové kaše) a poznamenal, že je to dobrota a že děkuje. To se hned pozná skutečný labužník, který umí ocenit tradiční horáckou kuchyni. Ale zpátky na Slovácko do Bílých Karpat.
Ani domorodí strávníci se čas od času nevyhnou drobnému střevnímu či žaludečnímu incidentu. Sem tam se přihodí nějaká ta salmonela, střevní chřipka, roupi nebo škrkavky, souhrnně řečeno sračka, zkrátka jídlo je na Slovácku podobno hře v ruletu, která občas nevyjde i profesionálním hráčům. V takovém případě se podává univerzální perorální dezinfekce moravského typu, no prostě nějaká podomácku pálená kořalka, která spolehlivě zabíjí bakterie, parazity i některé slabší lidi. I to je pro Slovácko typické, že pálit se dá všechno co kvasí. Je nenápadným znamením slováckých vesnic, že u každého domku roste švestka. Cizí si toho ani nevšimnou a pro domorodce je to zcela přirozené. Kdo se nad tím zamyslí povrchně, dojde k závěru, že místní snad mají v oblibě výrobu povidel či švestkových koláčů, avšak těm bystřejším dojde, že kde roste švestka, tam bude ve sklepě skryta tajná domácí palírna. Ostatně pálení destilátů je součástí slováckého receptu na udržování střevní kondice. Kdo pálí, ten nemarodí. Sem tam se může stát, že se domácí výroba lihovin zvrtne a někdo z toho oslepne či umře. Inu, stane se. Gastronomie je na Slovácku zkrátka riskantním dobrodružstvím, jehož umění vyžaduje permanentní trénink.
* * *
Stalo se, že na čtvrtou pracovní brigádu dorazil jistý Peťa ze Slovenska, drsný zbojník a vysoce výkonný stavební makáč. Nikdo přesně neví, na jakých drogách Peťa frčí, ale dokázal robotit za tři až čtyři nabouchané chlapy a byl vybaven silou jako Rambo Rambič křížený s Chuckem Norrisem a energií motorové myši pravidelně krmené kafem zalitým redbullem. Zatímco ostatní už po pár hodinách bídné práce přichcíple živořili, Rambo Rambič Peťa skákal po útulně jako šimpanz a nad hlavou šermoval kládami jako mažoretka hůlkou. Byl nedostižný, neunavitelný, nezničitelný. Kdyby útulnu stavěli dohromady dva lidi, on a tesař Rado, už mohla dávno stát. Ale protože se jim do práce ustavičně pleteme my, přícmrndové a stavební břídilové, táhne se práce jak smrad a nezdá se, že by mohla být někdy hotova.
Jednou u oběda se Rambo Rambič Peťa svěřil se svojí gastroúchylkou: "Mám chorobnú fóbiu z pokazeného jedla." "Jak moc chorobnou a jak moc zkaženého?" zeptala jsem se. "Akonáhle potravinám vyprší dátum spotreby, ihneď ich vyhadzujem. Aj konzervy. Všetko musím mať absolútne čerstvé. Mám paniku aj z toho, keď mám ochutnať mlieko, či nie je pokazené. Musí to za mňa urobiť niekto iný."
No to sis teda vybral společnost chlape, pomyslila jsem si a koutkem oka jsem zahlédla Poustevníka, jak smíchy vyprskl sousto tři týdny prošlého romaduru. První co mě napadlo bylo jít do chalupy a okamžitě sklidit Poustevníkovi ze stolu hrnek s nedopitým čajem, v němž se úspěšně šlechtily nové formy penicilinu, aby jej Peťa neviděl a nedostal infarkt. Bylo jasné, že pokud otrávíme celou jednu zkomprimovanou pracovní agenturu, útulnu nikdy nedostavíme. A koneckonců, přeci jen by toho udatného šohaja s lazuritovýma očima byla škoda. Zařadila jsem proto Peťovy stravovací návyky na seznam brigádních gastrodeviací a odteď schovávala před jeho očima všechno starší pečivo, zeleninu na vykrájení i pitnou vodu v kýblech.
"Mám tady úplnou specialitku," prohodil Poustevník. "Dva týdny prošlé kozí tvaroh. Už chytil ten správné šmak. Kdo si dá se mnó?" Poustevník se vytasil s bílou polotekoucí hroudou, kterou držela pohromadě oblemcaná potravinová fólie. Když ji rozbalil, vzlínal z ní obláček nakyslého puchu. "Navrhuju zapíchat ho do rozvařenéch brambor a dát si ho s brusinkama."
"Nieee, pre mňa nieee!" hlásil hned Peťa, "Mně stačí len obyčajný chlieb... Máte aj čerstvý, že áno?"
"Neboj, ty to jest nebudeš, tobě by to prdel roztrhlo," opáčil Poustevník. "Pro tebe tam mám čerstvé tvaroh, ten já nežeru, já ho mám rád uleželé."
"Aj, to som si oddýchol."
Na Poustevníkův uleželé kozí tvaroh si ostatně netroufl nikdo kromě mě. Zbytek osazenstva dostal svou vlastní mísu brambor s čerstvým kozím sýrem, který byl chuťově nevýrazný a naprosto neidentický. Sýr podle Poustevníkovy receptury byl vynikající. Byl úplně akorát. Chutnal po pivu a smrděl po špinavých kozích ceckách. Ještě tak dva tři dny a už by z lednice sám odešel. My s Poustevníkem máme vůbec mnoho společného. Například máme vyšlechtěné podobné složení střevní mikroflóry. U nás doma se vařilo na stejných principech. Naše babička měla doma lednici a ta když se otevřela, tak se z ní vyvalil smrad jak kdyby v ní něco chcíplo. Můj dědeček s babičkou zásadně nejedli čerstvé věci. To se domů koupil čerstvý chléb, ale nejdřív se samozřejmě musel sníst ten starý, a když se dojedl, byl ten čerstvý už tvrdý. Nebo se koupilo čtvrt kila gothaje, což byla přesně ta míra, která už se nemohla sníst, a odložil se v lednici na bezpečné místo. Mezitím se jedly jiné zkažené věci - tedy ony ve skutečnosti zkažené nebyly, to jen v očích vyznavačů zdravého a čerstvého jídla a podobných ideologických zátěží zkažené byly - a když na něj došlo, gothaj už se hnul.
Vy ale určitě čekáte na nějakou pointu s Rambo Rambičem Peťou. Jste lačni po nějaké gastrokatastrofě, chcete si přečíst, že jsme ho otrávili, nebo že jsme mu tajně podstrčili výběrový kozí tvaroh a tím mu způsobili, jak se tak říká v lepších kruzích, střevní chřipku. Pokud jste to kvůli tomu dočetli až sem, tak se vám omlouvám, neboť Rambo Rambič Peťa stavbu útulny přežil a není mi známo, že by se z ní posral. Ani já s Poustevníkem jsme nezaznamenali žádné zažívací tentononc, protože jak jsem psala, my máme trénink. Ostatně jsem vás varovala, že celý listing je o ničem a že je lepší ho vůbec nečíst.