Za časů dávných, ba přímo pravěkých, sedl si jednoho dne Poustevník před svůj skromný příbytek na hřebeni karpatském, zahleděl se do modré dálky a navodil sobě hluboce filosofickou chvíli, vzpomínal, rozjímal a snil. Myšlenky jeho toulaly se po horách, jež mu byly dlouhá léta domovem. Pomýšlel na život, který prožil, na lidi, které potkal a daleké cesty, které prošel. Čas od času prožíval chvíle, kdy na něj doléhala tíže samoty, jíž byl celou svou duší oddán, a kdy snad jen malinko litoval, že zde není nikoho, kdo by s ním popil pár doušků ohnivé vody a vyslechl jeho radosti a strasti, neb jak jest rok dlouhý, nikdo k němu cestu nevyhledá než eurodotační komise a odečet Čezu.
A v té chvíli, kdesi vprostřed nekonečně dlouhé řádky osamělých dnů, pomyslel takto sobě: Inu, všeho už mám a ničehož mi nechybí. Střechu nad hlavou, pár ovcí a koz na trochu mléka, kousek louky pro jejich živobytí, kousek zahrádky pro živobytí svoje, i les na dříví, že chladem v zimním čase netrpím. Kus nad mojí chalupou dusají po hřebenové stezce poutníci, přechází Karpaty po trase SNP vydáni na milost i nemilost počasí, zakouší horko i chlad, déšť, bouřku a vichřici, a nemají kde hlavu složit. A přitom netuší, že sejdou-li ledva pár set metrů pod hřeben, dostane se jim vřelého lidského přijetí, jakož i stánku útěchy, kde mohou přes noc hlavu složit, a ohnivé vody, již mohou se mnou vesele popít. Ano, už vím, co je třeba. Udělat něco pro lidi. Něco docela malého, a přesto většího nade vše v lidskosti. Postavím já jim útulnu pro nouzový nocleh, jenž skrýší i pavézou jim bude.
A pustil se do díla. Věda však, že samoten nesvede tak velký skutek vykonat, napsal Poustevník na Facebook, aby našel bližní své v dobrosrdenství:
"Čau lidi, chtěl bych postavit útulnu u nás v Bílých Karpatech a hledám dobrovolníky, kteří by do toho šli se mnou. Chtěl by někdo přidat pomocnou ruku?"
A protože kdo se mnoho ptá, mnoho se dozví, dostalo se Poustevníkovi dlouhé řady důležitých a dobře míněných odpovědí, bez nichž se nemohl obejít:
"A máš stavební povolení??"
"A máš povolení od správy CHKO?"
"A máš povolení od vlastníka pozemku?"
"Podle paragrafu blabla nemusí mít stavební povolení pouze stavby do výměry blabla, s účelem blabla, nesmí být podsklepené, nesmí mít komín, nesmí být patrové, okna musí být blabla a střecha blabla..."
"Jestli to budeš stavět jako roubenku, tak ta musí podle předpisů vypadat tak, že blabla..."
"Lepší by bylo to jako roubenku nestavět, ale postavit to jako srub, protože kecy kecy..."
"A komín musíš postavit tak a tak."
"Trámy musíš udělat takhle a takhle."
"Stavební materiál není k sehnání, všechno drahý, lidi nemaj kde bydlet a ty si stavíš útulnu? A kde na to jako vezmeš??"
"Mám tady jedny starý kamna, ale sou jak nový. Jestli chceš, tak za super cenu šest tisíc..."
"A taky musíš objednat geodeta na zaměření a to stojí prachy."
"To ti nikdo nezkolauduje."
Poustevník si pozorně pročetl rady všech diskutujících, kteří to s ním mysleli dobře, a následně proklel ten slavný den, kdy k němu byl zaveden elektrický proud. Poté, co všechna moudra pečlivě uvážil a nad každou radou se zodpovědně zamyslel, pronesl, že se na to může vysrat, a než aby stavěl útulnu pro tyhle blbečky, tak ten pozemek radši prodá za těžký prachy developerovi i s projektem na rodinný barák, na který tam má stavební povolení.
Ale hlas shůry ho nenechal sejít na scestí a vrátil ho na cestu dobra. Pár lidí se mu přeci jen ozvalo. Bylo mezi nimi několik členů hnutí Brontosaurus, poněkud šílený meteorolog Jirka, gravidní Čtyřhranka, která mu na stavbě nemohla být naprosto nijak užitečná, její kamarádka Azulka, která rovněž nevypadala, že by svedla postavit barák, a tesař Rado, který na to jako jediný vypadal.
A tak se stalo, že v červnu léta Páně 2021 se tato parta rozených mistrů stavby a naprostých outsiderů kalby sešla na Bohem zapomenutém místě v Bílých Karpatech, aby zde ku slávě Boží a poutnické společnými silami vybudovali horskou útulnu a současně zapili samotu života Poustevníkova.