Bubna Multi-cache

Na procházce po (ne)zmizelých Bubnech urazíte přibližně 1500 metrů, a když budete chtít,
poodkryjete závoj času a pročtete se tisíciletou historií těchto míst.
Inspirací byla již zmizelá tradička Zmizelá Praha - Bubny.

Zajímavosti cestou za keší:

Několik zastavení vás provede nejdéle obývaným územím Bubnů coby zmizelé vsi a dvorce. Secesní městečko Bubny ale vůbec není zmizelé, alespoň ne fyzicky. Jen je dnes všichni znají spíš pod názvy dovlečenými sem ze sousedství - jako Letnou či Holešovice.

1) Věřte nebo ne, na úvodních souřadnicích se nachází vodopád na Vltavě. Je tomu tak díky sousoší "Faun a Vltava" s fontánou od sochařů Miroslava a Olgy Hudečkových. Jejich poetické, až něžné dílo zdobí jinak nepříliš pěkný betonový kout Holešovic - respektive Bubnů, či jak se také říká - Buben. Sousoší je z roku 1984 a jde o největší keramickou instalaci ve střední Evropě.

I druhé zastavení bude sochařské, pro cestu k němu nemusíte užívat tunelové bludiště pod sjezdy z magistrály, doporučuji spíš vyjít před budovu bývalých Elektrických podniků (waypoint "doporuceny pristup") a k cestě na nábřeží využít nových přechodů pro chodce. Bíle kachlíkovaná funkcionalistická budova Elektrických podniků hl. m. Prahy z roku 1935 je od architektů J. Kříže a A. Benše. Výstavbě tohoto moderního paláce se čtyřmi paternostery podlehla jedna z posledních krásných barokních budov v centru tehdejších Bubnů. Stavba magistrály nakonec "zazdila" a od města odstřihla i působivou architekturu bubenské "kachlíkárny".

2) Nacházíte se na břehu řeky u alegorického sousoší "Práce". Na protější straně ho doplňuje ještě sousoší nazvané "Humanita". Asi málokdo by podle jejich vzhledu tipoval, že tu tyto sochy stály už za císaře pána - sochař Jan Štursa je dokončil v roce 1913. Ve tváři obra nad vámi, toho s kamenickou palicí, se zračí sochařův autoportrét.
V těchto místech se před stavbou nábřežní regulace nacházel důležitý bubenský brod a přívoz. Hlávkův most od Ing. Fr. Mencla a arch. P. Janáka byl dokončen roku 1911. Součástí předmostí byly mýtné budky umístěné v podstavcích sousoší, ty ale byly odstraněny při přestavbě mostu r. 1962. Z boku mostu při mostních pilířích jsou osazeny medailony zástupců města, kteří se na jeho stavbě podíleli. Jméno most získal na paměť velikána - architekta, stavitele a neskutečně štědrého mecenáše české vědy a umění, Josefa Hlávky.

Na cestu k dalšímu zastavení se dejte vzhůru po nábřeží a využijte přechodu k paláci bývalé Úrazové pojišťovny dělnické z roku 1929 o více než 700 místnostech a s oběžnými výtahy paternostery. Stavbě této budovy předcházela demolice pro Bubna ikonického Kejřova pivovaru a výstavba nábřeží. V pojišťovnickém paláci pracoval Franz Kafka a později zde sídlila také Státní plánovací komise, dnes je tu hned několik finančních úřadů.
Pokračujte dále pod sídlem GSA - Galileo Supervising Authority, Agentury pro evropský globální navigační družicový systém. Galileo je přesnější než GPS, narozdíl od něj a ruského GLONASSu vyvíjen jako nevojenský, ale s oběma systémy kompatibilní. V Praze agentura sídlí od roku 2012.

3) Pseudogotický kostel sv. Antonína se stavěl od roku 1908 do 1914, úplně dokončen byl až k roku 1926. Stavbu s průčelím po vzoru Týnského chrámu navrhl architekt Fr. Mikš, žák a spolupracovník Mockerův, jako dominantu nejen Bubenského náměstí, ale i zakončení Belcrediho třídy (podle místodržitele Richarda hraběte Belcrediho, nyní ulice Milady Horákové).

Z bohaté výbavy a výzdoby kostela zde vyzdvihnu jen pár "kuriozit":
Ve věžích kostela visí dva zvony: v jižní věži je to malý čtyřcentový sv. Kliment z roku 1527 od zvonaře Brikcího (přenesený sem z kostelíka sv. Klimenta) a v severní věži velký 12centový sv. Václav. Jeho historie je kratší, ale neobvyklejší. Jde totiž o kopii známého Zvonu svobody z americké Filadelfie, kterou ČSR věnovali krajané v roce 1919. Zvon byl uložený na Pražském hradě, ale po komunistickém převratu ho přestěhovali právě sem k sv. Antonínovi, který ve druhé sv. válce o své velké zvony přišel. Jelikož však šlo o americký Zvon svobody, úřady nechtěly jeho zavěšení povolit. Až nakonec přišel místní farář s nápadem zvon překřtít na sv. Václava a jako takový byl Zvon svobody v roce 1980 konečně slavnostně zavěšen do věže :)
Vysoké průčelí chrámu zdobí sochy od Štěpána Zálešáka: sv. Antonín s Ježíškem a po stranách sv. Cyril s Metodějem. V úrovni vchodu jsou to pak sochy sv. Ludmily a sv. Václava od sochaře Fr. Přítele.
V interiéru chrámu po levé straně najdeme Lurdskou jeskyni a v době vánoční další pěknou zajímavost: Slovanský betlém. Krásná (nejen) řezbářská práce původně zobrazovala betlémskou scénu s postavičkami v detailně propracovaných chodských krojích, pozadí dokonce tvoří panorama středověkých Domažlic se vsí Draženov (kde se nápad na český betlém zrodil). Jeden ze tří králů jako by z oka vypadl sv. Václavovi. Figurky postupně přibývaly a rozšiřovaly se i o kroje jiných slovanských národů (Bulharska, Ruska, Polska,...). O krásně zdobené jesličky byl zájem v Americe, Španělsku i Japonsku, ale naštěstí je farář Silvestr Hrnčíř zakoupil pro nový chrám bubenský.
Další raritou bubenského kostela je gobelínový oltář sv. Kříže s výjevem Ukřižovaného, zhotovený roku 1924 v beuronském stylu bratrem Pantaleonem z Emauzského kláštera.
Kříž před kostelem sem byl roku 1931 přenesen ze Zátor (starých Holešovic), kde spolu s domkovou zástavbou ustoupil dopravním stavbám.

Doslova co by kamenem dohodil odtud stojí další zajímavý kostel, resp. Husův sbor, jak své modlitebny nazývá Československá církev husitská. Multifunkční funkcionalistická budova ze 30. let na sebe z dálky upozorňuje pozlaceným kalichem na střeše, pod nájemními byty se v prvním patře nachází modlitebna a ve sklepení domu je dokonce kolumbárium, tj. urnový „hřbitov“.
Na domě přes ulici si všimněte pamětní desky Marianne Golz-Goldlust, operní pěvkyně a hrdinky odboje za druhé světové války. O několik domů v ulici dál, na rohu s Řezáčovým náměstím, bydlil a tvořil básník Fr. Hrubín.

4) Bubenské náměstí obklopují výstavní činžovní domy z počátku 20. století. Mou pozornost přitáhl především zdobný nárožní dům napravo od kostela. Nad rohovými dveřmi se nachází dudák a krojovaná dívka, vchod do ulice s pannou Marií zdobí sovy a vyřezávané dveře, do náměstí se dům zase obrací fasádou s barevným hostinským reliéfem.
Náměstí před kostelem bylo roku 1925 přejmenováno na počest Josipa Juraje Strossmayera (*1815, †1905), chorvatského biskupa, spisovatele a politika. Spolupracoval s J. Kollárem, Fr. Palackým a Fr. Lad. Riegrem, byl zastáncem slovanské vzájemnosti v rámci austroslavismu a odpůrcem rakousko-uherského dualismu, což se projevilo nevraživostí u pešťského i vídeňského dvora. Nesouhlasil s dogmatem o neomylnosti papeže, a když na I. vatikánském koncilu prohlásil, že "protestanté bloudí, ale bloudí v dobré víře", bylo mu spíláno do kacířů. Jeho žáci byli pronásledováni a zhusta nacházeli útočiště v Praze pod patronátem profesora T.G.M.

5) Nad tramvajovou zastávkou na třídě Dukelských hrdinů ve zlatém písmu přežívá poslední očividná připomínka starých Bubnů - nápis na budově bývalé První občanské záložny v Holešovicích-Bubnech. Z jejího štítu na nás shlíží alegorický mišmaš: malý chlapec, budoucnost národa, nese jako titán na svých ramenou zeměkouli s moudrou sovou s ochranitelsky rozepjatými křídly, zatímco ze stran na něho dohlíží personifikace Obchodu a Průmyslu. Zdobných domů je tu kolem více, stage 5 upozorňuje na některé další prvky jejich výzdoby.
Cestou dále míjíme budovu lidových lázní z roku 1904 s labutí, symbolem čistoty, ve štítu. Lázně nebyly luxus, ale nutnost: zdaleka ne každý dům byl tehdy napojený na obecní vodovod a kanalizaci.

6) Nad lázněmi dojdeme k brance v ohradní zdi kostela sv. Klimenta. Jde o nejstarší dochovanou budovu zaniklých Buben. Eliška Přemyslovna Bubnám udělila roku 1311 dar "na stavbu nového kostela" - Bubny totiž měly kostel už mnohem dříve, což víme ze zmínky k roku 1234. Původně gotický, výrazně barokně přestavěný kostelík kolem sebe má starý hřbitov. Na hřbitově nejzajímavější památkou je nalevo za brankou hrob Václava Hory, hrdiny bitvy u Podola z roku 1866. Náhrobek tvoří plastika zasmušilého polního myslivce rakouské armády a česko-německá tabulka s podrobným vylíčením jeho odvážného činu a posledních dní. Ten příběh zaznamenal i Jan Neruda ve fejetonu "Pražští posluhové" (1877, dnešní mluvou by to byli Pražští messengeři). V krátké televizní reportáži "Přiložte životopis" (čas 14:42) o tomto náhrobku promlouvá Jan Werich, kterak k němu jako malý kluk rád chodíval. A na to natáčení zas vzpomínal scénárista V. Škutina, jak nemohli sehnat klíč od vrátek, a jak tam všichni, kameraman, Werich, i zvukaři s aparaturou tu zasněženou branku přelézali :) Ona bohužel bude nejspíš zamčená i teď, ale nepřelézejte ji, prosím.

A jak to vlastně bylo s hrdinným vojínem Horou: Válčili tehdy v roce 1866 Prusové proti Rakušanům nedaleko Svijan. Most přes Jizeru Rakušané obložili slámou, aby ho mohli zapálit, kdyby museli ustoupit. Ustoupili, ale most se jim podpálit nepodařilo. Pruský postup bylo nutno zadržet stůj co stůj, a tak se nabídl pražský posluha Václav Hora, dobrý plavec, že most zapálí z řeky. S pochodní v ústech a pod pruskou střelbou doplaval k pilíři a slámu na něm zapálil - most tak nepříteli shořel před očima. Za neustávajícího ostřelování se Hora vrátil na břeh, kde vyčerpáním omdlel; svůj prapor dohnal až za dva dny. V příští bitvě u Jičína už ho štěstí opustilo, byl raněn a padl do zajetí. Jeho otec byl toliko chudým ponocným v Bubnách, cestu za synem do lazaretu v Žitavě mu musel zaplatit erár. Syna už ale zastihl jen aby mu v náručí zemřel. Posledním Václavovým přáním bylo být uložen do rodné země. Železniční správa přepravila rakev s hrdinou do Prahy-Bubnů, kde byl za účasti spolubojovníků a vojenské hudby s čestnou salvou pohřben.

7) Teď už zbývá jen poslední zastávka na Bělského silnici, dnes nábřeží Kpt. Jaroše, hrdiny bitvy u Sokolova 1943. Tou je nenápadný, ale kuriózní pomník zvaný (bůhvíproč anglicky) "Bike to heaven", čili "Kolo do nebe", "Na kole k nebesům", nebo obdobně. Pomník tvoří bicykl připevněný v jedenáctimetrové výšce na lampě veřejného osvětlení. Kandelábr i kolo jsou pokryté plátkovým palladiem a kolo by mělo fungovat i jako větrná korouhvička. Na této křižovatce tramvají s auty, autobusy, chodci a cyklisty stojí v souvislosti se smrtelnou nehodou J. Bouchala, propagátora městské cyklistiky. Paradoxně právě zde, na "křižovatce smrti", jak se jí kvůli vysokému počtu nehod přezdívalo, a na jejíž nepřehlednost a nebezpečnost úřady několik let upozorňoval, totiž sám přehlédl vůz, kterému měl dát přednost, a připojil se k jejím obětem. Teprve v následujících letech byla křižovatka konečně přebudována a zklidněna. Na ostrůvku uprostřed pak byl instalován tento pomník všem obětem dopravních nehod z řad cyklistů.

Zmínku si zaslouží také dávno zmizelý obchod s modelovými železnicemi "U krále železnic", který tu sídlil v domě č.p. 5 a pro generace dětí byl hlavní motivací procházek na Letnou :) Zajímavý je i skrytý význam jména obchodu, který s historií Bubnů souvisí. Králem železnic byl totiž přezdívaný podnikatel Bethel Henry baron Strousberg, jenž v Bubnech vlastnil továrnu na železniční vozy. Byl to podnikatelský génius, vlastnil po celé Evropě doly, vysoké pece, válcovny, vagonky, tržnice, nemovitosti, a zaměstnával až sto tisíc lidí. Postavil sedm železnic v Německu, položil 1700 km kolejnic v zahraničí, po nadějných průzkumech rozjel velkolepý plán na vybudování obřích železáren na zbirožsku a zároveň získal zakázku na budování železnice v Rumunsku. Dařilo se mu, zboural starý zbirožský hrad a postavil si novorenesanční zámek. Pak ale přišla pohroma za pohromou: prusko-rakouská válka, krach vídeňské burzy, potíže se stavbou rumunské dráhy a ve zbirožské rudě nezpracovatelný fosfor. Aby zakryl dluhy, začal baron vydávat nekryté akcie, machinovat s převody peněz, uplácet... V Petrohradě byl zatčen a odsouzen na dva roky s dluhem 90 miliónů zlatých (stavba Národního divadla ve stejné době stála necelé 2 miliony). Po Čechách to znamenalo bankrot desetitisíců lidí a velkou vlnu emigrace. Jen co baron opustil vězení, byl vynalezen způsob zpracování železné rudy s fosforem (thomasování) a jeho podnikání by mohlo fungovat - kdyby už pro něj nebylo pozdě. Zbytek života prožil bývalý "král železnic" v opovržení v Berlíně, neúspěšně se snažíc obnovit svou společenskou reputaci.

Historie, rozvoj a mizení Bubnů

Bubna byla nejstarší osadou celého vltavského meandru. Původ jejího jména je nejasný, napříč staletími se v písemné podobě objevují jak ve tvaru Bubny, tak i Bubna a Malá Bubna/Malé Bubny. Nacházela se v blízkosti starobylého a důležitého brodu. Přes skupinu ostrovů v jeho blízkosti, zvanou Velké Benátky (z nichž do dnešní doby zůstala jen Štvanice), vedla obchodní cesta ze severu ke staroměstskému týnu čili opevněnému dvorci Ungeltu. Brod také spojoval obě pražská hradiště: hradčanské i vyšehradské - a na to taky Bubna častokrát doplácely.

Nejstarší zmínku o Bubnách najdeme z roku 1088, ale jedná se o falzum. Dle Kosmovy kroniky roku 1105 brod u Buben využil kníže Svatopluk při přepadení svého bratrance Bořivoje II. na Pražském hradě. Další datovaná zmínka je až z roku 1234, kdy ves s kostelem darem obdržel řád křížovníků ze zderazského kláštera. Kroniky dále uvádějí, že roku 1249 překročil jednooký král Václav I. se svým vojskem brod u Buben, aby zpět dobyl Pražský hrad, který mu nakrátko obsadil jeho synek Přemysl. Když byl Přemysl pár let nato korunován českým králem Otakarem II., nechal „na poli řečeném Letné, které leží mezi vsemi řečenými Ovenec (=Bubeneč), Holišovice a Bubny“ vystrojit dvoudenní hody. Roku 1420 se ve vsi na 14 dní usadilo křižácké vojsko krále Zikmunda váhajícího před bitvou na Vítkově. Po dvojím pobytu švédských vojsk r. 1634 a 1648 z Buben zbylo jen spáleniště.

Majitelé Buben se často střídali, byly zbožím např. Elišky Přemyslovny, Berků z Dubé, Platejsů z Plattensteina, Michnů z Vacínova, Valdštejnů, Bořitů z Martinic, Lobkoviců, Fürstenberků, ale i podnikatelů - barona Jakuba Wimmera a barona Karla Emanuela Richtera.
S počátky Buben jsou v různých textech zmiňováni jako jejich majitelé Gumpold z Bubna a Heřman z Bubna. Hodnověrná informace to ale není: Gumpold je znám jen z jediné zmínky jeho jména na listině z roku 1172. S Bubny ho tak spojuje jen a pouze přídomek, ale ten se stejně tak dobře může vázat i k lokalitě hradu Buben na Mži (do jehož historie ho samozřejmě taky kdekdo roubuje). Z kterého Bubna skutečně byl, se neví. To Heřman z Bubna je do povltavských Buben zatahován zaručeně špatně, jde o záměnu osob z jiných staletí i jiných Bubnů. Bubna k roku 1407 vlastnil jiný Heřman - z Jerčan, seděním na Bubnech, zatímco bájeslovný válečník Heřman z Bubna žil až v 16. století a Buben v jeho jméně odkazuje na rod Bubnů z Litic (tedy opět na západočeský hrad).

V Bubnách středověkých 
Malá rybářská a vinařská víska s přívozem se koncentrovala v místech mezi dnešním předmostím Hlávkova mostu a Strossmayerovým náměstím, na úpatí svahu Slunečního vrchu (= Leteň, Leteňské pole), který ke vsi patřil, a kde se kromě pěstování révy už jen pásly ovce. Na tzv. Sadelerově prospektu Prahy z roku 1606 je vyobrazený přívoz střežený mohutně opevněným dvorcem. Ves ze severu od okolí oddělovalo několik roklí, ta nejbližší (soudě podle jejího názvu Čertovka) vybavená místním strašidlem; okolním pastvinám se říkalo Na Čertoušku. Bez půvabu není ani zaznamenaná snaha Bubenských vysušit studánku v hájku za vsí (ulice "U studánky"), protože se u ní děly rejdy rarášků a lesních žínek. Kdo by si to tu dnes pomyslel :) Vísku tvořily nejprostší domky a pouze pár větších staveb - zeměpanský dvůr ("Malá"? Bubna), ke kterému později přibyl i pivovar, a trochu stranou stojící kostel sv. Klimenta. Pod pavilonem restaurace z výstavy EXPO 58' se zachovaly viniční sklepy - dnes chodíme po jejich střeše a máme je za vyhlídkovou plošinu. Mimochodem, na letenské víno se dochovala i stručná recenze z roku 1451, kdy jím byl pohoštěn papežský legát Eneáš Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II.: »Víno jest nechutné a nepěkné barvy.« Ten pán byl ovšem ze své pozice katolického vyjednavače v "kacířských" Čechách nutně zaujatý... :)

Od vísky k městu ...
V 19. století se k Bubnám (a Holešovicům) začala upírat pozornost Prahy. Průmyslová revoluce bujela a za hradbami bylo spoustu místa. V okolí nových továren se usazovalo nové dělnické obyvatelstvo, přibývaly tovární provozy a s nimi zprvu chudé domečky, dřevěné dělnické kolonie, ale i první patrové domy. Roku 1850 byly Bubny spojeny s Holešovicemi do jediné obce Holešovice-Bubny. Roku 1859 město Praha odkoupilo Letenské návrší a o dva roky později byl k němu vystavěn řetězový most Františka Josefa I. (později nahrazen mostem Štefánikovým). Z něj vycházela tzv. Bělského silnice (dnešní nábřeží a třída Dukelských hrdinů), kterou se Praha spojila s letenským břehem a Stromovkou a vytvořila tak i novou hlavní osu Buben. Do té doby jí byla souběžně s řekou vedoucí ulice Vltavská. V roce 1868 bylo na Buštěhradské dráze zprovozněno nádraží Praha-Bubny, což následoval úplný boom průmyslové i bytové výstavby v okolí – Holešovicích i v Bubnech.

Roku 1884 se Holešovice-Bubny staly VII. městskou částí Prahy a hned ji s ní spojila i koňská dráha. Roku 1888 byla zasypána rokle Na Čertoušku a na jejím místě hned vyzdviženy první domy budoucí Heřmanovy ulice. V roce 1896 dostalo se Holešovicím-Bubnám spojení i s Malou Stranou, neb byla dobudována nákladná silnice od mostu Fr. Josefa pod Letnou až ke Strakově akademii. Na přelomu století kolem Bubenského dvora s pivovarem už stálo secesní město s městskými lázněmi a tramvají; obyvatel přibývalo, tovární provozy ustupovaly činžovním domům. Ani stařičký kostelík sv. Klimenta svou velikostí už dávno nestačil. Na Bubenském náměstí byl proto k roku 1908 vystavěn veliký kostel sv. Antonína Paduánského. Razantní krok k proměně celého místa znamenala také výstavba nábřeží v letech 1909-1912. V první fázi byly zbořeny domy při říčním břehu, které pobřeží dávaly pitoreskní charakter. V roce 1911 byl dokončen Hlávkův most, který nahradil dosavadní dřevěné lávky a přívozy. Roku 1935 byl v místech středu obce Bubny dostaven palác Elektrických podniků, o dva roky později byla dokončena stavba nedalekého Husova sboru.

... a do zapomenutí (?)
Roku 1959 došlo na demolici Bubenského dvora kvůli novému předmostí Hlávkova mostu. V roce 1960 se z názvu Holešovic-Buben vytrácí Bubny a administrativně zůstávají pouze Holešovice. V letech 1977–1982 byly v návaznosti na výstavbu severojižní magistrály postupně odstraněny všechny zbývající budovy. Prostor původní vesnice a dvora zabrala mimoúrovňová křižovatka, pod jejíž ramena se vkloubila i nová stanice metra Vltavská (1984). Původně zvažovaný název stanice zněl "Dopraváků" podle zaměstnanců blízkých Dopravních podniků, s místním jménem Bubny už se nepočítalo. Tisícileté poříční Bubny dnes už názvem připomíná jen nádraží na sever za obcí, území Bubnů úplně překryly pojmy Štrossmajrák, Vltavská, Letná a Holešovice.

Budoucnost Bubnám chystá další zásadní proměnu. Dálniční křižovatku by mohla zlidštit přestavba nábřeží při budování nové koncertní haly, bývalé překladové nádraží čeká nová bytová a kancelářská zástavba, pro níž se používá pojem "Bubny-Zátory" (Zátory jsou zase zmizelá nejstarší část Holešovic). Tak uvidíme, třeba se název Buben ze zapomenutí vynoří v nějakém novém místním názvu a snad opět ve spojitosti s břehem Vltavy.

Za betatesty děkuju Keonimu.