Matyáš Plechinger se zadíval z okna. Údolí Studeného potoka, Kaltenbachu, zvolna přikrývala bílá peřina. V Matyášově krýgli zatím líně padala bílá čepice pěny, pod níž čekala zlatá barva výtečně hořkého ležáku. Byla to poklidná chvíle.
Jediný, kdo v hospodě na Pláních obstarával špetku rozruchu, byl respicient finanční stráže Hanus. Nebyl ve službě, a tak zašel do putyky zapít příchod zimy hltem pálenky.
„Štípe jako čerchmant!“ pochvaloval si.
„Jen doufám, že není z pašunku,“ dodal, pozdvihnuv přísně obočí.
Hajný Janovec bodře do Hanuse žďouchl: „I kdyby byla, hlavně že chutná, ne, Hanus?“
Financ zavrtěl hlavou a zakoulel očima: „Kdepak, pašovanou bych nesnesl!“
„Meleš hlouposti, Hanus,“ opáčil lesník Stenger, „podloudničení bylo tady na Šumavě vždycky řemeslo jako každý jiný, tak jaký s tím štráchy?“
Respicient bacil do stolu: „To tak! Jednou císař pán nařídil, že je podloudnictví činnost, která se tresce, a tak to prostě je.“
„A jak vašemu frňáku šmakuje brisil, vašnosto? Ten byste si bez podloudníků sotva mohl dopřát,“ vložil se do debaty Matyáš.
Financ se na něho zašklebil. „Ty o tom víš nejvíc, Matyáši, viď?“ zeptal se jízlivě.
Matyáš si uštěpačné poznámky nevšímal. Obrátil do sebe svůj žejdlík piva, popadl kabát a zvedl se od stolu. Už měl nejvyšší čas, nerad se domů ke své ženě vracel pozdě. Jen se na chvíli zastavil u výčepu, vysázel před hostinského několik mincí, a pak zamířil ke dveřím.
„Dneska na mě, vašnostové!“ houkl na štamgasty místo pozdravu, šibalsky zamrkal na Hanuse a vykročil do chumelenice. V tom okamžení ho do tváře bacil mrazivý vítr. Přesně jako tehdy když poprvé vyrazil na pašunk. Matyáš se ve vzpomínkách vrátil o mnoho let zpět…
Matyáš Plechinger platil mezi šumavskými pašeráky za skutečného pašáka. Lidi z okolí o něm dokonce občas mluvili jako o paškönigovi. Byl pro ně nefalšovaným králem podloudníků. Samotný Matyáš si na takové povídačky nepotrpěl. Nikomu se nevychloubal a nikdy se při přenášení kontrabandu přes kopečky nenechal lapit.
Mohlo by se zdát, že se Matyáš pro pašeráctví narodil. Nebylo tomu tak, narodil se pro sklářství. Matyášův tatínek dělal šmelcíře na Dobiášce. Na jeho bedrech tak ležela odpovědnost za přípravu vsázky i tavbu skloviny, čili šmelc.
Už v zavinovačce si tak malý Plechinger hověl v teple sálajícím z roztopené sklářské pece. Sotva se naučil chodit, rejdil po huti a dychtivě okukoval tatínkův um a kumšt sklářských mistrů. Jedva zesílil, sám pomáhal odnášet horké skleněné výtvory na vošovnu. To byl přístavek za pecí, v němž sklo zvolna chladlo.
Když majiteli Dobiášky vypršela nájemní smlouva, Matyáš s rodiči přesídlil na malou huť v lesích Zdíkovského panství. Hnedle se stal pravou rukou šalířů, hřmotných chlapů, kteří topili pod pecí a starali se o dřevo. Brzy sám tvaroval skleněné korálky pro růžence. Říkalo se jim páteříky a začínal s nimi snad každý šumavský sklář. Matyáš však pošilhával po sklářské píšťale a po elegantních křivkách skleněných baněk.
Jak rostl, všiml si, že kolem něho žijí děvčata, jejichž křivky si s krásou foukaných baněk ničím nezadají. To už byl Matyáš tovaryšem a dělal vše, co se od učně očekávalo. Z pucherského mlýna, který klapal na potoce v údolí, vozil do sklárny rozemletý křemen. Hrabal se v hlíně, aby mohl vyspravit pánve v peci. Sbíral smolu na smáčení sklářských píšťal a naučil se pít pivo. Svedl už skoro všechno, co musí sklář umět. Dokázal dokonce učarovat Josefce Voldřichové, chalupnické dcerce. Matyáš si usmyslel, že si jí vezme za ženu hned, jak se vyučí.
Konečně se dočkal. Koncem léta nejstarší mistr usoudil, že nadešel čas pasovat Matyáše na řádného člena cechu. Skláři se na Matyášovu počest opili a mladý sklář měl od té chvíle na verštatu u pece své stálé místo. Požehnání ke svatbě s jeho milou následovalo vzápětí a zanedlouho i Josefka přišla do požehnaného stavu.
Matyáš si tak žil svůj sen o teple sklářské pece, objetí milované ženy a chalupě plné dětí. Jenže nebyl jediný, kdo snil. Na začátku zimy při šichtě zasnil i šalíř Tůma. Jen si na krátkou chvíli zdříml. Čert ví, co se mu tehdy zdálo. Bukové dřevo, které sušil nad pecí, blaflo jako suchá sláma a Tůmu probudil teprve křik druhů.
Stavení s pecí, srdce celé hutě, bylo zakrátko v jednom plameni. Skláři ohnivého kohouta svinským krokem zahnali na útěk, leč všem bylo jasné, že pro jejich huť to byl poslední šmelctok. Za dveřmi čekala šumavská zima a skláři rázem nevěděli, zdali bude na chleba.
Mistrům, šmelcířům a šalířům nezbývalo nic jiného, než jít hledat obživu o dům dál. Matyáše napadlo, že by zkusil štěstí na Goldebrunu, Zlaté studně. Pece tamní sklárny žhnuly jako hvězdy a nic nenasvědčovalo, že by mohly vyhasnout. Navíc to byl od chalupy jen docela malý kousek cesty. Do večera mohl být Matyáš zase doma.
Jenomže po horách se ten den nepotloukal jen Matyáš. Od Bučiny se přes kopce valilo i psí počasí. Nečas Matyáše dostihl v lese za Hohenbergem. Obloha ztmavla, vítr se rozkvílel a zem tepaly těžké mrznoucí kapky. K tomu se ve výšce rozburácel hrom a z údolí se mu v odpověď rozštěkala divoká honba.
V nastalé čině byla cesta na Zlatou Studnu nemyslitelná. K hospodě v Pláních však Matyášovi moc kroků nezbývalo. Psota sílila. Mladý sklář přidal do kroku. Konečně zahlédl tmavou silueta stavení. Hostinec! Matyáš vpadl do šenku a zabouchl za sebou dveře.
Uvnitř byla jinčí pohoda. V kamnech praskal oheň, nad stolem se tetelily plameny petrolejek a zamlžená okna ukrývala, co se děje venku. Jen slabé hvízdání fujavice prozrazovalo, že se tam žení všichni rohatí. Vyjma skupinky dřevařů, kteří mastili karban u stolu v rohu, v hospodě nikdo nebyl.
„Pozdrav pánbůh,“ pozdravil Matyáš přítomné.
„Dejž to,“ odpověděl mu šenkýř Linhart, urostlý prošedivělý horal.
„Tak co je u vás nového?“ jal se vyzvídat, když v příchozím rozpoznal Matyáše Plechingera ze sklárny pod lesem. Hostinský Linhart věděl o všem, co se v horách šustlo. Neunikl mu ani smutný konec sklárny.
„Bída s nouzí, pantáto,“ vzdychl Matyáš, usednuv se na židli nejblíže kamnům. „Těšil jsem se, jak budu koulet páteříky a foukat piksly na brisil. Teď ani nevím, jak se s Josefkou uživíme. A to máme pomalu na cestě další hladový krk.“
Hostinský před nešťastného skláře postavil krýgl s pivem.
„A nepřemýšlels o tom, přilepšit si k živobytí obchodem?“ vyzvídal šenkýř.
Matyáš nechápal, kam hostinský míří. Linhart místo slov zašátral v kapsáři a vylovil skleněný flakónek s jemným práškem. Brisil, šňupací životabudič horalů. Byl v něm kousek másla, špetka vápna, hrst drcených lískových oříšku a samozřejmě tabák. Nemohl to být ledasjaký tabák. Ten císařský, co byl v krabičkách s českým lvem a rakouskou orlici, stál za bačkoru. Tabáček z Bavorska byl něco úplně jinačího.
„Příští neděli budou ve Waldkirchenu velké trhy. Můžeš tam nakoupit tolik tabáku, co ti za tvé peníze dají, a kolik sám uneseš,“ ponoukal Matyáše hostinský.
„Dal bych ti za něj dvakrát tolik, než za kolik nakoupíš, a přesto nebudu škodný,“ sliboval.
„Z toho nic nekouká, pantáto,“ zavrtěl Matyáš rozhodně hlavou, „jsem sklář a ne podloudník.“
Hostinský pokrčil rameny a dál Matyáše nepřemlouval. Co nesvedl on, to dokázal druhý žejdlík piva. Matyáš jím spláchl zábrany a popustil otěže zvědavosti. Jal se vyzvídat, co a jak. Pořád ještě měl strach. I kdyby dovedl proklouznout pohraničním myslivcům, nepřivolal by na sebe hněv paní hor?
Hostinský nad jeho obavami mávl rukou: „Hněvu paní hor se nemusíš bát. Gabréta má pro pašíře pochopení. A vrchnost? Ta by tě musela nejdříve chytit.“
Matyáš měl pocit, že Linhart ví, o čem mluví. V těžkých časech byla vidina slušného výdělku víc než lákavá.
Jakmile se vyčasilo, mladý sklář už déle nemeškal a vydal se k domovu. Hostinskému přislíbil, že jeho nabídku pěkně promyslí. Nerozmýšlel se dlouho. Vlastně měl jasno dřív, než překročil práh chalupy. Josefce jen řekl, že ho příští neděli čeká dlouhá cesta. Potom nachystal velkou fůru dříví pro případ, že by se někde zdržel, a celou chalupu nachystal na zimu. V sobotu po poledním láskyplně objal svou ženu, a zamířil na jih.
Do Waldkirchenu to byla pořádná štreka. Matyáš se ale zatím nemusel skrývat, pěkně si vykračoval jako počestný pocestný a pranic mu nevadilo, že jej do tváří šlehá fryšný vítr a cestu mu zasypává první sníh.
Již padla tma, když se před ním v údolí objevily chalupy Mauthu. Matyáš sestoupil do vesnice a ubytoval se v prvním hostinci. S rozbřeskem byl znovu na cestě a do Waldkirchenu dorazil ještě před polednem.
Nikdy dřív tu nebyl. Rynek však našel snadno, stačilo se nechat unášet zástupem lidí. Tolik trhovců pohromadě neviděl Matyáš snad ani v Kašperských Horách o pouti! Z věcí, co se tu nabízely, skláři přecházel zrak. Kameninové hrnce, dřevěné mísy, nádherné krajky, nože, dřeváky, jemné šátky a barevné klobouky. Jenže nic z toho Matyáš nesháněl.
Obešel všechny obchodníky s tabákem, aby okoštoval jejich zboží. Hostinský Linhart mluvil pravdu, když vykládal, že nad tabáček z Bavorska není. Zboží zdejších trhovců bylo tak řízné a voňavé, že se vedle něho rakouský tabák měnil v tlející seno.
Matyáš nakonec vybral nejvoňavější ze všech těch fajnových tabáků. Nakoupil ho tolik, že měl plný tlumok. Padly na to všechny peníze, co měl. Jen pár mincí si ponechal stranou, aby za ně pořídil hedvábný šátek, dárek pro Josefku.
Obtěžkán bohatým pašem se Matyáš vydal na zpáteční cestu do hor. Chůzi mu ztěžoval nejen naditý tlumok, ale taky sníh, který se od včerejšího večera nepřestal sypat. Už mohlo jít na půlnoc, když dorazil k Čertově vodě. Její tok odpradávna rozděloval Šumavu na Čechy a Bavorsko.
Potok, který na jaře bublal jako pekelníkův smích, byl teď docela krotký. Mezitím ustalo sněžení a obloha se vyjasnila. Bílá sněhová podestýlka se třpytila v bledém měsíčním přísvitu. Byl vidět každý stín daleko v pláních. Nic, co by podloudník potřeboval.
Matyáš chtěl být co nejdál od hranice. Přeskočil hraniční potok, oběhl kamenný mezník a už chvátal přes lysou planinu nejkratší cestou k hvozdu, jehož temná hradba rámovala obzor. V lese se mladý sklář bude cítit bezpečněji.
Před okrajem louky překřížil pár chlapských stop. Táhly se ve sněhu podél lesa a o kousek dál se stáčely k hranici. Od té chvíle se Matyáš nedokázal zbavit vtíravého pocitu, že za ním někdo jde. Několikrát se prudce zastavil, aby se podíval za sebe. Kam dohlédl, neviděl nic než své měsícem ozářené šlépěje a temné stíny stromů. Vždycky si pak nervózně přehodil tlumok s tabákem na druhé rameno a vykročil opět na cestu.
Takhle došel až k Vltavě. Vydal se kus proti proudu. Záhy narazil na polámaný smrk ležící nad vodou. Vichřice jej musela skolit teprve nedávno. Paní hor vážně pašování přeje, zaradoval se Matyáš. Padlý peň mu coby most přes ledový říční proud přišel vhod.
Za řekou z Matyáše Plechingera spadla ta nejhorší nervozita. Od hraničních kamenů šel už notnou chvíli a nepotkal při tom živáčka. Teď se před ním vlídně klikatila silnička vedoucí přes Borová Lada a Kaltenbach až na Pláně. Do rána tam mohl být.
Už za sebou nechal i spící chalupy na Borových Ladech, když náhle některý ze stínů na cestě před ním vykřikl: „Halt, stůj!“
Matyáš měl dojem, že zahlédl pohybující se siluetu. Déle se nerozkoukával. Několika skoky zmizel z cesty a kvapil ke kopcům na protějším břehu mělkého údolí. V cestě měl divoký močál Chalupského rašeliniště, avšak znal tam cestu. Lidé ze Svinných Lad tudy chodili na Nový Svět.
Kdesi vzadu na silnici se ozvaly vzrušené hlasy. Začínal hon a Matyáš byl lovnou zvěří. Supěl přes pastvinu a stoupal stále výš a výš, třímaje při tom pořád pytel s kontrabandem. S každým krokem se bořil do sněhu, jenže pronásledovatelé na tom nebyli o nic lépe.
Uprchlík se na okamžik zastavil. Potřeboval popadnout dech. Ohlédl se zpět. Stíny pronásledovatelů viděl daleko pod sebou. Pět nebo možná osm pohraničních myslivců se lopotně hnalo po jeho stopě. Sklář si opět nahodil ranec s tabákem na rameno a rozběhl se po svahu Steinbergu. Za chvíli jej obestoupil hvozd. Tady budou mojí stopu držet stěží, doufal. Pronásledovatele už neviděl. Jen občasné pokřiky rozléhající se nocí dávaly tušit, že štvanice pokračuje.
Pohraničním myslivcům neboli grenzjägerům se nedala upřít vytrvalost. Ale Matyáš taky vydržel hodně. Už se muselo blížit k jitru, když došel k pastvině nad Pasekou.
„Halt!“ vykřikl náhle kdosi jen kousek od něho.
Štvanec se dal opět do běhu. Do tmy zaburácela rána z ručnice. Matyáše zadloubalo ve stehně. Krátce klopýtl, ale nezastavil se. Zaťal zuby, oběma rukama popadl tlumok s drahocenným pašem a stočil kročeje znovu do kopců. Po kolikáté už?
V noze se mu přelívala palčivá bolest a jeho krok těžkl. Chvíli co chvíli musel zastavit, aby posbíral síly k dalšímu úprku. Přišlo mu, že hon trvá celou věčnost.
Východ slunce jej zastihl na vrcholu hory. Nebyl to žádný obří kopec, ovšem zesláblému Matyášovi teď přišel jako velehora. Opřel se o smrkový kmen a zahleděl se zpátky po svých stopách. Na bílé pokrývce se jako červená nit táhla tenká krvavá stopa.
„Proklatě!“ ulevil si Matyáš. Grenzjägeři snadno poznají, že se jejich flinta nemýlila a škodná v jejich revíru je raněná. Bylo jen otázkou času, než se ji vydají dohledat. A vyčerpaný psanec už neměl sílu na útěk. Svalil se k patě špičatého skaliska, jež korunovalo vrcholek hory, a vědomí jej opustilo.
V mrákotném spánku se Matyášovi zdál krásný sen. Viděl, kterak se nad ním sklání čísi postava. Měla na sobě kožich a kazajku zrovna takovou, jako nosívají lovci. Hřívu dlouhých vlasů zakrýval klobouk, pod jehož krempou se zračila ustaraná tvář. Ženská tvář!
Její pohled připomínal průzračnost horské bystřiny a dech měla jako vánek prohánějící se zjara přes horskou pláň. Voněl jako kvítka jestřábníku. Matyáše napadlo, že takhle musí vypadat Gabréta, dobrá víla a mocná vládkyně zdejších hor.
Konejšivě ho pohladila po čele, a pak se její jemná ruka dotkla rány na jeho noze. Matyášem projela ostrá bolest. Nesnesitelně řezavá bolest, která skláře srážela hlouběji do nevědomí. Vidina vlídné paní hor se rozpíjela jako inkoustová kaňka ve vodě. Měl pocit, že ho někam táhne. Ještě zaslechl rozčílené pokřiky svých pronásledovatelů. „Himlhergot, kam se mohl podít?“ láteřili pohraniční myslivci. Pak už Matyáše obklopila tma.
Nevěděl, za jak dlouho procitl. Netušil, kde je, ani jak se tam ocitl. Neviděl zhola nic. Vnímal útulné teplo a na poraněné noze cosi cítil chladivého. Hmátl do neznáma. Prsty se mu zaryly do teplého kožichu.
Copak to nebyl jen sen? podivil se Matyáš. Pak kam se poděla vůně rozkvetlých luk? Matyášovi se v chřípí mísil těžký zvířecí pach s vlhkým odérem zeminy. Na mysl mu přišlo, že musí být v noře nějaké divé šelmy. A obyvatel pelechu byl doma. Matyáš slyšel funění a cítil, jak mu zvíře pečlivě olizuje postřelenou nohu. Bolest se ztrácela. Síla ale Matyášovi ještě scházela. Zvíře to muselo vycítit. Přitočilo se k pašerákovi břichem a Matyáš rozpoznal blízkost struků naplněných mlékem. Nezdráhal se. Měl hlad, a tak přijel péči zvířete.
Ještě nějaký čas Matyáš strávil v doupěti. Konečně cítil, že má dost sil na to, aby se sám vysoukal z brlohu ven. Protáhl se úzkou skalní průrvou a do očí se mu zabodl sluneční svit. Po sněhu nebylo ani památky a vzduch voněl jarem. Matyáš se cítil dočista zdráv. Nebýt drobné jizvy na stehně, zarostlých tváří a špinavého oblečení, myslel by si, že všechno byl jen fantastický sen.
Oprášil ze sebe hlínu a párkrát ukročil, aby se rozhlédl po okolí. Poznával kopec, na který utekl před svými pronásledovateli. Zpátky ke skalisku stočil pohled v pravou chvíli, aby stačil zahlédnout, jak se v zejícím chřtánu nory mihlo macaté tělo jezevce. V mordě Matyášova zachránce vězel jakýsi kus hadru. Skláři chvíli trvalo, než rozpoznal svůj tlumok. Stále byl napěchovaný tabákem až po okraj.
Šelma upustila ranec před vchodem do nory a upřela na Matyáše své oči.
„Děkuji ti,“ hlesl zachráněný sklář. Nikdo by mu nevymluvil, že mu jezevčici poslala na pomoc sama vládkyně hor.
Jezevci toho většinou moc nenamluví. Tohle zvíře nebylo výjimkou. Ledabyle se otočilo a pustilo se podél skály na druhou stranu kopce. Matyáš se za ním notnou chvíli díval. Pojednou si na něco vzpomněl - sehnul se pro tlumok a jal se šátrat v jeho útrobách. Konečně s vítězoslavným úsměvem vydoloval z pytle hedvábný šátek. Nejvyšší čas, aby seběhl s kopce dolů a domů do své chalupy. Josefka už jej jistojistě oplakala, tušil Matyáš.
To bylo pod lesem shledání! Po zimě strávené v jezevčím pelechu Matyáš vypadal jako špína chlap. Ta tam byla podoba mladého fešáka ze sklárny. Josefka by však svého milého muže poznala, i kdyby zčernal jako čert a páchl na sto honů. Aby také ne, když se na něj tolik načekala. Už se bála, že se jí nevrátí dřív, než se jejich první robě poprvé nadechne šumavského povětří.
Matyáš před Josefkou poklekl a sliboval, že už od ní nikdy nikam neodejde. Přesto ještě tentýž den zamířil do hor. Musel se přece stavit na Pláních. V hospodě na něj taky čekali…
Od té příhody se Matyáši Plechingerovi začalo dařit. Chalupu vyspravil, pořídil kravku, propachtoval si několik jiter luk a spokojeně s Josefkou hospodařil. Brzy se jim narodila dcerka a po ní ještě několik dalších dětí.
Nouzi už nepoznali. Aby také jo, když je Matyáš králem pašířů, mudrovali strejcové. Jenže kdo ví, kolik na tom šprochu bylo pravdy.
Financové mohli vymýšlet lsti a líčit pasti, seč jim to úřednický rozum dovoloval. Matyáš s nimi ochotně hrál jejich hru na kočku a myš. Několikrát do roka špacíroval do Bavor, ale nikdy se nestalo, že by jej strážci hranice lapili s kontrabandem. Mínili pak, že musí mít komplice. Vartovali tedy u hraničních kamenů, těšili se na každou zimu, když mohli ve sněhu slídit po Matyášových stopách, ale neviděli nic než stopy zvěře. Vsaďte boty, že mezi nimi byly i stopy jezevce!