Kostel Sv. Jilji a Pardubicky Traditional Geocache

Ticho, kámen a chlad – to jsou hlavní znaky románských staveb, které se jakoby zázrakem přenesly z nejstarších věků do genia loci současné pozdně gotické a neogotické podoby kostela sv. Jiljí v Pardubičkách

1. změna souřadnic 28.4.2013 18:30

2. změna souřadnic   3.2.2014 20:55, změna terénu a hintu.

Ke keši.

Keš je od hřbitova vzdálená, na ten vůbec nemusíte vstupovat, z něj si však lze vše prohlédnout. Krabička je snadno odlovitelná, logovat lze pohodlně.

Na kostel není od keše příliš vidět, pokud si jej chcete prohlédnout zblízka, je v otevírací době hřbitova možné projít hřbitovem okolo kostela k hlavnímu vchodu. Kostel je otevřen před bohoslužbami každý týden v neděli před 17:00. Můžete nahlédnout.

Update 4.2.2014: Keš je přemístěna dál od kostela, pohled na jeho štít je jen z dálky.

Kostel sv. Jiljí.

O nejstarší historii kostela a vesnice Pordobice (později Pardubice Mnichové, Pardubice malé, nyní Pardubičky) se dočtete v sousední keši GC3WMDW. Velmi pěkně je také stará historie kostela i okolí popsána i v multi-keši GC1JEAX, není zde však pro tuto lokalitu žádný úkol, návštěva místa je dobrovolná, proto stojí za to se na tuto starou památku zaměřit.

Poté, co se původní kostel (resp. kaple) i celé okolí staly obětí husitských válek, docházelo již v průběhu patnáctého a začátku šestnáctého století k postupné obnově. Chrám sloužil k liturgickým účelům; později, v letech 1729 a 1754 při mapování území byl zaměřen úředníky dvorského stavebního úřadu. Doložená oprava kostela proběhla r. 1857, novogotické rozšíření s novým hlavním průčelím pak v letech 1904–05. To navrhl známý pardubický architekt Bóža Dvořák, současně stavitel i iniciátor průzkumu za účelem identifikace hrobu Arnošta ze Staré, otce prvního pražského arcibiskupa, eventuálně jeho ženy.

Vnějšek kostela je bez opěrných pilířů, pseudogotické hlavní průčelí je pak završeno pozdně renesančním obloučkovým ští­tem. Na severní straně lodi byl zazděn gotický hrotový portál s ostěním profilovaným výžlabky a hruškovcem na jehlancovitých konzo­lách. Hrotová okna jsou bez kružeb, střecha je vysoká sedlová.

Presbytář je zaklenut polem a kápěmi závěru křížové klenby se žebry o profilu hruškovce, vbíhajícími přímo do zdi, s terčovitými svorníky; na severní straně presbytáře se nachází obdélníkový sanktuář s vimperkem s kružbovou výplní a původní mříž­kou. Na jižní straně je hrotový sanktuář se sedlovým záklenkem a křížovou kytkou. Do sakristie, zaklenuté klášterní klen­bou, vede pravoúhlý portál se zkoseným ostěním. Kostel je jednolodní s presbytářem uzavřeným pěti stranami osmiúhelníka se čtvercovou sakristií na jižní straně, předsíní v hlavním průčelí a šnekovým schodištěm v koutě mezi lodí a předsíni.

Poslední generální rekonstrukce proběhla nedávno – v letech 2007–2008, kdy byla osazena nová chrámová okna se zcela novými, moderními vitrážemi a provedeny nutné technické stavební úpravy. Interiér chrámu zůstal nezdobený s výjimkou několika restaurovaných, temných monochromatických gotických nástěnných maleb. Uvnitř je již jen kříž, nový, jednoduchý oltář, lavice a na kůru pak také varhany (po zásadní opravě v r. 2010).

Zvonice.

Původní zvonice je doložena nákresem z roku 1754, vzhledem k bezvěžovému kostelu zřejmě s výrazně starší tradicí. Jednalo se o rozložitou osmibokou stavbu štenýřové konstrukce (u té jsou hlavním nosným prvkem čtyři rohové sloupy, tzv. štenýře, zpevněné křížovým zavětrováním). Zanikla zřejmě za I. světové války nebo krátce po ní.

Nahradila ji jedna z nejmladších dřevěných zvonic v Čechách, která vznikla snad s použitím materiálu ze starší stavby po I. světové válce. Koncem 80. let 20. století proběhla výrazná přestavba: obvodová pseudoslohová zeď byla zbořena, tvar střechy byl upraven podle vzoru původní zvonice, jako krytina byly bohužel velmi nevhodně, nicméně funkčně, použity eternitové šablony.

Pardubičky.

Z řídkých sídel v okolí se vydělila asi 4 větší ohniska osídlení (mluvíme o prvním tisíciletí po Kristu). Jedno z nich se stalo samostatným vesnickým sídlištěm, začalo se mu říkat Pardubice malé, později Pardubičky. Jejich význam mírně klesl s rozvojem Pernštýnských „velkých“ Pardubic, stalo se typickou příměstskou vesnicí s vlastní školou a několika hospodami.

Význam Pardubiček začal vzrůstat na přelomu 19.-20. století, kdy se „velké“ Pardubice začaly rozšiřovat směrem k Pardubičkám – bylo vybudováno dopravní spojení a r. 1903 byla postavena okresní nemocnice (na kopci zvaném Vinice). Podél jednotlivých silnic se rozvíjela další výstavba a význam rostl. V současnosti tvoří Pardubičky známé a charakteristické předměstí na spojnici do průmyslové čtvrti, s vybudovanou kompletní infrastrukturou, úřadem městského obvodu a klidným a zeleným prostorem k životu v menších rodinných domcích.