O místě
Když po smrti bezdětného hraběte Maxmiliána Františka ze Žerotína přešlo v roce 1706 vlastnictví Krásenského a Rožnovského panství na Karla Jindřicha ze Žerotína málokdo čekal, že to bude jeden z nejsilnějších impulzů k rozvoji obou panství. Karel Jaromír byl voják, který se nebál i špatných rozhodnutí a tak začal obě panství rozvíjet všude tam, kde viděl alespoň nějakou šanci na zisk.
Přes protesty meziříčských měšťanů založil v Rožnově pivovar, založil obec Velké Karlovice, na tehdy ještě ne zcela stabilní hranici s Uhrami, a mimo panský statek založil také v Zubří hamry na zpracování železné rudy, které začal těžit na několika místech svého panství. Některé z těchto jeho zásahů přežily až do dnešních dnů, některé vzal čas. Hamry v Zubří jsou z těch, po nichž nám do dnešních dnů zůstává jen blednoucí památka.
Těžba železné rudy v podobě pelosideritů započala roku 1712 v okolí Zubří. Konkrétně šlo o úbočí kopce Skalka mezi místní částí Staré Zubří a Zubřím, dále u Olšovského potoka na Starém Zubří a podle všeho zřejmě také ve Vidči na Svatoňku a na Kutiskách. Největší kutiště (těžebna) byla pak nad obcí Jasenice nad Valašským Meziříčím, kde se do dnes dochoval místní název Šachty.
Těžbu, dopravu a zpracování rudy si organizovalo panství, práci však odváděli poddaní v rámci panské roboty. Ti, kteří neměli krávy a koně museli dobývat rudu, majetnější kteří měli povozy a co do nich zapřáhnout pak museli vytěženou rudu vozit na zpracování do hamrů v Zubří. Součástí roboty byla i těžba dřeva v okolních lesích, výroba dřevěného uhlí a jeho doprava do hamrů.
V Zubří stály do roku 1712 dva mlýny. Horní, tzv. fojtův mlýn a pila stával na Zuberské struze přibližně v místech, kde je dnes prostor za vrátnicí Gumáren Zubří. Tento mlýn měl pohnutou historii, během níž v roce 1722 vyhořel a v něm uhořela i část mlynářovy rodiny a čeledínů, kteří ve mlýně spali. Mlýn pak byl obnoven a sloužil pak až do poloviny 20. století, kdy byla zbořena malá vodní elektrárna, na kterou byl počátkem 20. století přestavěn, aby ustoupila vznikajícím gumárnám.
Po proudu Zuberské struhy zpět k řece Bečvě stál druhý, tzv. dolní mlýn, který stával na východní straně dnešního Horního Hamerského rybníka. Tento mlýn v roce 1712 koupila vrchnost od jejího posledního majitele Jury Kováře.
Na jeho místě vznikl hamr, jehož kladiva byla poháněna vodou ze struhy vedoucí od horního mlýna. Někdy v té době musely vzniknout oba hamerské rybníky, na jejichž západním okraji byly postaveny nové zděné budovy hamrů, které na místě najdete dodnes. Původní budovy zanikly a do mapování, které proběhlo o přibližně sto let později se již nedostaly.
Budovy hamrů jsou dvě nezávislé zděné patrové stavby. Budova orientovaná severojižním směrem bývala budovou samotného hamru, druhá budova pak sloužila pro správní a provozní účely. Po zániku hamrů sloužila budova hamru jako sýpka, druhá budova dodnes slouží k obytným účelům.
Provoz hamrů představoval pro poddané nemalou zátěž, práce jak na kutištích, tak v hamru samotném byla namáhavá a panští drábi a úředníci byli především za vlády Karlova bratra Františka nemilosrdní a trvali na robotování, i za extrémních podmínek. Tak se stalo, že když v roce 1736 došlo v Zubří k povodni, která brala celá stavení, nesvolil ředitel hamrů, aby poddaní šli domů zachraňovat svá stavení a rodiny v důsledku čehož se utopilo několik rodin. Při povodni se utopil také dělník Václav Jurášek, kterého ředitel hamrů poslal přes rozbouřenou Bečvu s psaním na zámek. V důsledku toho došlo i ke vzpouře, během které část poddaných několik let poškozovala panský majetek a úrodu.
Karel Jindřich ze Žerotína zemřel v roce 1716 a panství zdědil jeho mladší bratr František Ludvík ze Žerotína, který v provozu hamru pokračoval. I po jeho smrti byl hamr stále v provozu a to až do roku 1755. Po necelých 40 letech provozu, tedy v roce 1751 začalo být zřejmé, že provoz hamru je nehospodárný. Pro vyprodukování stejného množství železa spotřeboval o 4 % více rudy a při patřičně vyšší spotřebě dřeva měl celkovou ziskovost kolem 10 %. V té době bylo běžné, že se ziskovost pohybovala kolem 23 % a ty nejlepší hamry se blížily i 50 %.
Toto vše zhodnotila panská komise spolu s faktem, že pro provoz hamrů bylo potřeba obrovské množství dřevěného uhlí, které se vyrábělo ze stromů vytěžených v okolních kopích. Jak postupoval čas, muselo se vozit ze stále větší vzdálenosti a v roce 1751 už byly okolní kopce holé a hrozilo úplné odlesnění okolní krajiny. Komise zkonstatovala, že "tam, kde kdysi byly lesy, jsou dnes holá místa". Bylo tedy rozhodnuto o ukončení zpracování železa a v roce 1755 hamr zanikl.
Na jeho místě pak vznikl Hamerský nový mlýn a pila. Uvádí se, že v roce 1786, kdy jej měl v nájmu Jakub Liberda, měl mlýn trojí složení na mletí obilí, jedno na mletí kaše a vodní valchu s třemi huňkami (tj. koryty na zpracování houně). Asi 50 metrů jižněji od mlýna stál samostatný vodní katr. V průběhu času se využití staveb měnilo. Například zde byl vrchnostenský hostinec, později dokonce s pekárnou.
Počátkem druhé poloviny 19. století měla pila zaniknout, nicméně nezanikla úplně a na jejím místě byla postavena malá vodní elektrárna, která je zde v provozu dodnes. I když původní stroj byl v průběhu 20. století demontován, její současný majitel pan Šrámek zajistil opětovné zprovoznění elektrárny s 10 kW výkonem a tak místo, byť v dost jiné podobě, dodnes alespoň z části slouží průmyslovým účelům.
V tisku se lze dočíst i to, že v budově hamrů straší a že jeho současní obyvatelé Šrámkovi se setkávají s podivnými úkazy. Podle nich v mlýně straší mrtví, kteří v mlýně uhořeli. Potíž je trochu v tom, že ti uhořeli v úplně jiném mlýně, který je od místa vzdálen více jak kilometr a to v době kdy tato budova již stála. Pravděpodobnější se zdá, že pokud v budově hamru někdo straší, jsou to duše utonulých při povodni, kterým robotující nesměli jít na pomoc. Zda-li je to možné nechám na posouzení někoho, kdo této problematice rozumí, faktem však zůstává, že obě budovy zuberských hamrů jsou jedněmi z nejstarších zděných budov v obci a takové budovy někdy mívají svá tajemství.
O keši
Od stage směrem na JV (přes náhon) vidíte dvě bílá stavení se sedlovou střechou umístěná vůči sobě do tvaru písmene L. Vás bude zajímat ta budova blíže k náhonu), což je bývalá sýpka. Druhá budova je dnes obytná.
Odpovědi na všechny otázky lze získat z cesty, není potřeba vstupovat na soukromé pozemky!
Na stagi zjistěte tyto informace:
- počet obdélníkových vlysů nad okny přístavku v 1. patře z delší (Z) strany sýpky = A
- Počet úzkých vysokých oken v 1. patře z kratší (S) strany sýpky = B
- Počet oken v přízemí z kratší (S) strany sýpky = C
- Pokud je mostek vedoucí přes náhon železobetonový, pak D = 1, pokud je kamenný pak D = 0
Kontrolní ciferace čísel A, B, C a D je číslo 5. Keš najdete na souřadnicích:
N 49°28,(D)(A+1)(C)
E 18°04,(B)(A)(C+1)
Hodně štěstí při lovu!
Zdroje
- Pracovitá voda - Derivační kanály, vodní náhony a strouhy v Rožnovské brázdě, Sobotka, Richard, vlastním nákladem, 2014
- Průmysl na Rožnovsku - Od vodních mlýnů k železným hamrům, Sobotka, Richard, vlastním nákladem 2019
- Karel Jindřich ze Žerotína - Wikipedie
- Valašská vojna, Kramoliš, Čeněk, Nakladatelství Lidová demokracie, 1962, strana 14
- Hrad Rožnov Minulost i současnost, Sobotka, Richard, Rožnov pod Radhoštěm: Městský úřad, 1997