Kostel svatého Prokopa
Novorománský kostel sv. Prokopa v Budiměřicích postavil v letech 1879-1881 poděbradský stavitel J. Kalous. Je to obdélná jednolodní orientovaná stavba s půlválcovou apsidou pro presbytář. Z jihu i severu k apsidě přiléhají půlkruhové přístavky jako sakristie, zatímco západnímu průčelí dominuje štíhlá hranolová věž s jehlancovitou střechou. Vnitřní vybavení pochází vesměs z doby stavby, oltářní obraz je dílem církevního malíře Viléma Kandlera.
Budiměřice měly gotický kostel téhož zasvěcení již v době první písemné zmínky z r. 1374, ten byl však za třicetileté války vypálen. Kolem r. 1700 byl sice obnoven, ale po požáru r. 1803 se stavba rozpadla. Současný kostel nebyl postaven na jejím místě, nýbrž na zelené louce na tehdejším okraji obce. Vlivem rozrůstající se zástavby však nyní stojí téměř v centru. Jeho okolí je upraveno na hezký park, v němž právě najdete krabičku.
Kostel sv. Prokopa je filiálním kostelem farnosti Nymburk. Bohoslužby se tu konají pravidelně, avšak jen jednou měsíčně – v současnosti vždy druhou sobotu v měsíci od 10:00. Tato mše je jednou z mála příležitostí, kdy lze kostel navštívit. Další bývá červnová Noc kostelů. V kostele se nachází funkční varhany.
A kdo byl a je svatý Prokop?
Svatý Prokop je hrdým patronem české země a patrně prvním českým světcem. Je tím, ke komu by se měl modlit člověk zápasící se svými démony, protože svatý Prokop mu je pomůže zkrotit, a dokonce je donutí, aby byli prospěšní.
Jisté údaje o svatém Prokopovi zní: byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě, ve kterém se sloužily staroslověnské bohoslužby, a zemřel 25. března roku 1053. Všechny ostatní údaje o jeho životě jsou dílem pozdější klášterní hagiografie 12. až 14. století, která Prokopův obraz podle svých potřeb postupně upravovala a vylepšovala do této základní podoby:
Narodil se v Chotouni, stal se světským knězem, avšak této kariéry se vzdal, stáhl se do ústraní a stal se poustevníkem u řeky Sázavy. S pomocí knížete Oldřicha vznikla postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Mezi nimi byl i jeho syn Jimram (v této době ještě neexistoval celibát, a tak mniši i kněží byli běžně ženatí a měli rodiny). Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Jak osada, tak klášter byly pojmenovány Sázava. Sázavský klášter, který převzal řeholi otce západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.
Zřejmě krátce po jeho smrti ve 2. polovině 11. století byla napsána první prokopská legenda. Z pověstí o sv. Prokopu pro vás vybírám tři:
O svatém Prokopu a knížeti Oldřichovi
Kníže Oldřich byl v posázavských lesích na lovu. Pronásledoval bílého jelena, když náhle mu do cesty ke zraněnému zvířeti vstoupil mírný muž v mnišské kutně. Tím tak zastavil hon na bezbranné stvoření. Poustevník Prokop nabral z blízké studánky Vosovky vodu a jelenovi jí omyl rány. Ty se okamžitě zacelily. Zázrak udělal na knížete takový dojem, že padl na kolena. Prokop pak dal ze studánky napít knížeti. Oldřich přemožen spatřeným zázrakem a chutí vody, která se mu jevila lepší vína, na místě zavrhl své pohanství, vyzpovídal se a obrátil se na křesťanskou víru. Zbytek svého života jezdil za Prokopem a radil se s ním o věcech životních, duchovních i politických, a nakonec společnými silami založili sázavský klášter, který se stal centrem křesťanské vzdělanosti.
O čertově brázdě
Jako každého poustevníka, tak i svatého Prokopa nemělo peklo rádo. Jeden čert tak dostal za úkol Prokopa provokovat a strhnout ke hříchu, a to jakémukoli. Čert nakonec usoudil, že tím smrtelným hříchem, kterým se Prokop jistě proviní, bude hněv. A tak dělal všechno možné, aby ho strhl k boji, v němž by čerta chtěl zničit. Jenže Prokop se unést hněvem nenechal. Místo vzteklého zápasu za pomoci motlitby a kříže čerta spoutal, zkrotil, zapřáhl do pluhu a vyoral s ním dlouhou brázdu až do svého rodiště v Chotouni.
O Prokopově svatořečení
Prokopova kanonizace neprobíhala hladce. Sázavský opat Blažej nejprve strávil určitý čas v Římě, aby se zasadil o zahájení kanonizačního procesu, ale bezúspěšně. Poté, co utratil všechny peníze, se vydal na zpáteční cestu. Tehdy samotný Prokop pohrozil ve snu spícímu papeži holí, že jej ztluče, nevzdá-li mu patřičnou úctu. Papež Inocenc III. pak zavolal nazpět opata Blažeje, svolal kardinály a zahájil kanonizační řízení.
Pozn.: Zdá se, že papež nakonec vyhověl snaze českých představitelů o Prokopovo svatořečení (také) proto, aby si příliš nezprotivil krále Přemysla Otakara I, neboť zároveň odmítl jeho žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Samotný slavnostní akt svatořečení proběhl 4. července 1204 v Čechách. Vedl jej z Inocencova pověření papežský legát kardinál Guido. Proto 4. července v kalendáři svátek Prokopa
KEŠ JE T1 !!! NEPŘENDAVEJTE HÁČEK VÝŠ !!!
Za betatest moc děkuji kamarádům Efrik a za publikaci Rico Rewierovi
6.10.2023 změna stylu umístění a velikosti na mikro