Mikojan-Gurevič MiG-29 („Fulcrum“) je lehký dvoumotorový, proudový stíhací letoun k vybojování vzdušné nadvlády v prostoru fronty. Byl vyvinut v SSSR konstrukční kanceláří Mikojan v 70. letech 20. století. Měl se doplňovat spolu s větším a těžším letounem SU-27, který byl zamýšlen jako protiváha amerického stroje F-15, zatímco MiG-29 měl být odpovědí na lehčí typy F-16 a F/A-18. Do služby v vstoupil MiG-29 v roce 1982.
Původně byl navržen k boji proti jakýmkoli nepřátelským letadlům, ale nakonec mnoho MiGů-29 sloužilo jako víceúčelové stíhací letouny schopné provádět řadu různých operací, pro které jsou běžně vyzbrojovány střelami vzduch-země a přesnou municí. MiG-29 vznikl v několika hlavních variantách, včetně víceúčelového MiGu-29M a námořní verze MiG-29K; nejpokročilejším ze série jsou letouny MiG-35. Pozdější modely jsou často vybaveny vylepšenými motory, skleněným kokpitem, systémem HOTAS, moderními radary, IRST senzory a výrazně zvýšenou kapacitou paliva; Některá letadla byla také vybavena pro tankování paliva za letu.
Po rozpadu SSSR letouny nadále slouží v řadě bývalých sovětských republik, ze kterých je ruské letectvo největším provozovatelem. Ruské letectvo chtělo modernizovat stávající letku na verzi MiG-29SMT, ale finanční potíže způsobují omezené dodávky. MiG-29 byl také populární exportní letoun, který se dostal do služby asi u 30 zemí. Největším zahraničním provozovatelem je Indie. Ještě v roce 2013 byly MiGy-29 stále ve výrobě u společností Mikojan.
MiG-29 je samonosný, dvoumotorový dolnoplošník. Trup tvoří celokovová skořepina. Menší část povrchu je na exponovaných místech tvořená kompozitními materiály. Trup je celkově pojat jako vztlakové těleso s dvěma vírovými přechody u křídel. Trup tak tvoří téměř polovinu vztlaku celého letounu. Díky těmto vlastnostem má MiG-29 obrovský přebytek tahu a vztlaku, což je základní předpoklad pro úspěšný manévrový boj.
Mezi dvojitými ocasními plochami se nachází aerodynamický brzdný štít a padák, který umožňuje výrazně zkrátit dojezd letadla během přistání. Vnitřní nádrže umožňují nést až 3 200 kg paliva, což při velké spotřebě obou motorů RD-33 postačuje jen na kratší vzdálenosti. Letoun sice může nést velké přídavné nádrže, ale za cenu velkého zhoršení letových charakteristik. Při startu a přistávání používá letoun jako ochranu před nasáním cizích předmětů do motoru sací otvory v horní části rozhraní mezi křídly a trupem (kterým se slangově říká „žábry“). Hlavní vstupy do motorů se otevírají až po zatažení podvozku. Řízení plně zabezpečuje hydraulický posilovač.Letadlo bylo zpočátku vybaveno dopplerovským radarem N-019, který však nesplnil očekávaní ruského letectva. Proto byl modernizován na typ N-019M Topaz s palubním počítačem C-101M, který je odolnější proti rušení, dokáže sledovat mnoho různých cílů a současně navádět dvě rakety na dva nezávislé cíle. Nedostatky tohoto radaru částečně kompenzuje optický systém OEPS-29, který se skládá z infračerveného zaměřovače S-31E2 KOLS a laserového dálkoměru. Tento systém umožňuje napadnout cíl v pasivním režimu s vypnutým radiolokátorem. Pilot nepřátelského letounu tak není před útokem nijak varován, což podstatně zvyšuje utajení celé činnosti nad územím s nepřátelskou protivzdušnou obranou. Jako pasívní ochrana slouží vrhače dipólových odražečů a pyrotechnických klamných cílů v ocasní části letadla.
Stroj je vyzbrojen vestavěným 30 mm kanónem GŠ-30-1. Jde o nejlehčí zbraň ve své kategorii na světě, která bez munice váží pouze 46 kg. Zásoba střeliva je 150 nábojů. Stroj může nést na třech závěsnících pod každým křídlem nejrůznější varianty řízených střel vzduch-vzduch, jakož i množství laserem naváděných střel vzduch-země či konvenčních pum celkově do hmotnosti 3 500 kg. Verze dodávané zemím Varšavské smlouvy byly přizpůsobeny nést i jaderné zdraně.
zdroj: wikipedie.cz