Stejně jako profesor Pelnář navazuje na tradici Thomayerovy školy, tento připomínkový event určitým způsobem navazuje na https://coord.info/GCA017F, který byl pořádán u Thomayerovy nemocnice.
Protože k připomenutí pana profesora JOSEFA PELNÁŘE (jednoho ze zakladatelů vědecké školy interního lékařství u nás, který se mj. zaměřoval i na neurologii) už pravděpodobně nikdy žádný event nebude a na internetu toho o něm není zdaleka tolik jako o jeho předchůdci Thomayerovi, vypracovala jsem grafomansky rozsáhlý listing podle níže uvedené vyprodané monografie. Kolize nám neumožnila event v den jeho narozenin, nýbrž den poté.
Tentokrát se scházíme v areálu Všeobecné fakultní nemocnice, před budovou II. interní kliniky, v jejímž vedení profesor Pelnář vystřídal výše zmíněného Josefa Thomayera a nástupní přednášku, dne 13. 6. 1921, věnoval právě osobnosti svého předchůdce.
Narodil se 16. listopadu 1872 v Domažlicích obuvnickému mistru Tomáši Pelnářovi a jeho ženě Barboře, rozené Forstové, jako čtvrtý z pěti dětí, z nichž přežil jediný. Ve Spálené ulici (v Domažlicích), kde měl otec svou obuvnickou dílnu, strávil (stejně jako ownerka;) mládí. Jeho maminka zemřela po porodu posledního dítěte, když mu bylo 5 let. Vychovávali ho prarodiče, později teta a strýc. Rodina nebyla zámožná a chlapec si během studia na gymnáziu v Domažlicích přivydělával kondicemi. O prázdninách jezdíval k strýci Václavovi Forstovi do Prahy, kterému pomáhal v obchodě. Strýc neměl děti a když Josef nastoupil v roce 1891 na českou lékařskou fakultu, staral se o něho jako o vlastního a zajistil ho materiálně po celou dobu studií i několik dalších let po doktorátu, kdy Pelnář pracoval na klinikách jako nehonorovaný lékař.
Jako medik míval Pelnář v Domažlicích osvětové politické přednášky, při nichž agitoval pro Masaryka. Při jedné z nich byl přítomen pan Emanuel Hübner, ředitel domažlického cukrovaru, a ten ho pozval do rodiny. Tam se Pelnář setkal s jeho dvěma dcerami, z nichž starší Libuše mu padla do oka. Od té doby ji vždy o prázdninách vyhledával. Libuška byla později v penzionátu v Praze a známost s Pelnářem pokračovala. Hübnerova rodina patřila k domažlické smetánce s patřičnou zámožností a společenskou prestiží, oproti tomu Pelnář byl synem chudého ševce (ovšem s historicky významným chodským rodokmenem) - ve svých pamětech Pelnář popisuje komickou situaci, kterou způsobil jeho otec při zásnubní hostině svým šňupáním:)
Po promoci v roce 1897 pracoval nejprve jako externista na patologii a psychiatrii, poté strávil 5 měsíců ve Lvově jako asistent patologicko-anatomického ústavu. Po návratu pokračoval v práci na Ústavu patologické anatomie v Praze, na poliklinice u prof. Thomayera a byl asistentem na Psychiatrické klinice. V roce 1902-03 přechází k Thomayerovi na II. interní kliniku nynější VFN, tomto období pracoval 2 měsíce v Belgii v Lovani na histologii mozku a v následujících letech podniká mnoho cest do zahraničí. Nejprve do Lipska, pak do Halle a do Berlína. Thomayer kladl důraz na medicínu francouzskou a anglickou a umožnil Pelnářovi další pobyty v cizině - v Paříži, v r. 1904 v Madridu a v r. 1905 v Londýně a Edinburghu.
Docenturu obhájil v r. 1905 (téhož roku se zasnoubil a později i oženil s Libuší Hübnerovou), ale ihned po habilitaci musel kliniku opustit (podrobněji viz níže). Stejný osud postihl i další Thomayerovy žáky, kteří museli po habilitaci z kliniky odejít. Je třeba říci, že někteří přednostové nebyli tak přísní jako Thomayer - habilitované lékaře si ponechávali jako placené asistenty, tolerovali též jejich sňatky. Thomayer byl v tomto ohledu nekompromisní. Ztráta asistentského místa Pelnářovi způsobila nemalé existenční problémy, přesto si zachoval ke svému učiteli vřelý vztah a nikdy ho pro jeho postoje nekritizoval. Udržoval s ním i po skončení asistentury osobní i písemné styky, zúčastňoval se Thomayerovy sobotní vizity a stýkal se s ním i mimo kliniku o Vánocích a svátcích, někdy byl zván k Thomayerovi na oběd. V Pelnářově pozůstalosti se dochovalo 20 Thomayerových dopisů a lístků z let 1910-18 s přátelským oslovením Milý příteli, Milý krajane či Milý brachu. Z jejich textu vane upřímný zájem Thomayera o Pelnářovy osudy, zvláště v době světové války - 15 z těchto zásilek obdržel Pelnář na své válečné adresy. Thomayer ho v nich takto informoval o životě na klinice za války.
Po odchodu z kliniky si Pelnář otevřel soukromou praxi ve svém bytě, ale ta ho nemohla uživit. Naštěstí se mu podařilo získat místo na ambulanci Elektrických podniků a současně i místo soudního znalce u trestního a obchodního soudu. Tak byla rodina zajištěna a Pelnář vykonával tyto funkce až do povolání na vojnu r. 1914. Ani v tomto období (1909-14) neustal ve vědecké činnosti. Prohluboval svou zálibu v neurologii a upoutala ho otázka bezděčných pohybů, která se stala osnovou monografie Třes, na jejímž základě byl r. 1912 jmenován mimořádným profesorem. Své odloučení od kliniky těžce nesl a umiňoval si, že stane-li se kdy přednostou, získá docenty i po habilitaci k práci na klinice. To se pak skutečně stalo.
Jako lékař v r. 1914 narukoval na srbskou frontu, v polních lazaretech prožil hrůzné zkušenosti se zraněními a infekčními chorobami, prodělal epidemie břišního tyfu, dyzenterie, skvrnivky, encefalitidy, polyneuritidy. Celou válku vycházely jeho články o infekčních nemocech v Časopise lékařů českých a zkušenosti, jež za tak tragických okolností získal, mu posloužily při sepsání I. dílu Pathologie a therapie nemocí vnitřních. Je překvapující, že univerzitní profesor Pelnářova postavení byl mezi prvními mobilizován a hned poslán do předních linií na frontu. Většina jeho kolegů přestála válku bez nasazení do armády nebo v týlu. Vysvětlení je snad v tom, že patřil do okruhu omladinářů, kteří byli v 90. letech 19. století souzeni pro velezradu. Naštěstí všechna válečná nebezpečí přestál bez újmy na zdraví, ačkoliv například ze 6 lékařů jeho skupiny z počátku války zůstali naživu jen dva.
Po demobilizaci a návratu do Prahy se u něho dostavila únava a duševní ochablost, při jeho povaze a temperamentu neobvyklá. Jako bystrý psychiatr si udělal diagnózu reaktivní deprese. Lék nalezl v ordinování a postupně obnovil svou dřívější aktivitu.
Pelnář jako přednosta II.interní kliniky
Jak je uvedeno výše, II. interní kliniku po profesoru Thomayerovi převzal v roce 1921, a to se všemi lékaři, avšak hned od začátku si začal vybírat nové spolupracovníky, z nichž pak sestavil základní lékařský tým. Nejdřív také zmodernizoval diagnostické a terapeutické zařízení - zřídil nové laboratoře, rozšířil rentgen, dal přistavět 3. patro staré budovy, čímž získal prostory pro posluchárnu, ambulance, vodoléčbu, laboratoře a lékařské pokoje. Bohužel finance nestačily na lepší technické vybavení, takže například nemohlo být zavedeno ústřední topení (topilo se tedy v jedněch kamnech na uhlí uprostřed místnosti - pacient u kamen se pekl a pacient vzdálenější se klepal zimou...). Přesto byla zrestaurovaná klinika proti dřívějšku k nepoznání.
Za Thomayera bylo zvykem, že docent po habilitaci uvolnil své asistentské místo a odešel do praxe, s klinikou udržoval nadále víceméně formální kontakt tím, že na její půdě konal své docentské přednášky. Do činnosti kliniky se mohl zapojit až tehdy, pokud byl jmenován přednostou. Pelnář po svém nástupu zařídil vše jinak - docenti si po habilitaci sice zřizovali soukromé praxe, ale zůstávali na klinice ve funkci nehonorovaných konziliářů a dále vedli své odborné skupiny. Na kliniku docházeli jen dopoledne, konali vizitu u nemocných své specializace, vedli ambulance a odpoledne ordinovali ve svých ordinacích pro soukromé pacienty, což jim zajišťovalo obživu. V dřívějších dobách byl přednosta kliniky nedotknutelnou autoritou, rozhodující s konečnou platností o všech problémech - bylo to doznívání rakouských "hófrátů", kteří se dávali vozit na kliniku fiakrem a s pacienty a subalterními lékaři komunikovali jen prostřednictvím svých zástupců. Thomayer byl sice kovaný demokrat a měl daleko k těmto "móresům", ale přece jen se nemohl zcela zbavit návyků, které tento zastaralý systém provázely. Teprve Pelnář dokončil demokratizaci klinické instituce a zahájil novou éru - volný svazek odborníků, mezi nimiž panovaly vztahy přátelské, ale asi také konkurenční, neboť šlo o stálé prověřování odbornosti a vědeckého vývoje. Každá přednáška, publikace nebo pracovní plán byly podrobeny diskusi a vnitřní recenzi. Pelnář byl šéfem příkladným. Nad svými žáky kraloval způsobem nevtíravým, dával jim veškeré možnosti k uplatnění, nežárlil na jejich úspěchy, naopak se z nich radoval. Nezakrýval své nevědomosti, rád se dával poučit o speciálních otázkách. Proto byl všemi ctěn a milován.
Pelnář jako učitel
Pelnář byl rozený učitel. Jeho řečnické projevy - při přednáškách, diskusích i rozhovorech - byly věcné, stručné a poutavé obsahem i formou. Byl výborným řečníkem, pověstným a obávaným debatérem. Zdůrazňoval rozdíl mezi publikací a přednáškou v tom, že publikace je román, kdežto přednáška je drama. Publikace má tedy své neopominutelné atributy - vyčerpávající výčet výsledků vyšetření, podrobný popis anamnézy, příznaků atd. Proti tomu přednáška se musí omezit jen na věci podstatné a významné, nesmí posluchače unavovat a nudit výčtem nepodstatných detailů. Publikaci čtenář většinou jen prolistuje (asi jako tento listing;) a sám si vybere, čemu má věnovat pozornost. V přednášce je na řečníkovi, aby výběr udělal sám a patřičně ho prezentoval. Kladl důraz na správný přednes, zpaměti nebo jen s pomocí hlavních hesel na papírku, zvučným hlasem, spisovnou češtinou, se správnou akcentací a kadencí. To vše sám příkladně uměl a uplatňoval.
Rodinný život
V roce 1908 se Josefovi a Libuši narodil první syn Josef, v r. 1911 syn Jiří a v r. 1914 Přemysl. Prostřední syn Jiří v útlém věku onemocněl tuberkulozním zánětem mozkových blan a po dlouhém utrpení v roce 1916 zemřel. Tato tragédie hluboce poznamenala rodinný život. Pelnář sám se s ní přes životní optimismus těžce vyrovnával a ještě po letech při vzpomínce na dítě slzel. Mnohem hůře byla postižena manželka, která se ze synovy ztráty nikdy nevzpamatovala, trpěla depresivními stavy, z nichž se opakovaně zotavovala na venkově a v sanatoriích. Ve 46 letech byla raněna mrtvicí a částečně ochrnula. Zemřela roku 1934, patrně na infarkt myokardu. Nejstarší Josef vystudoval práva a byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, následně za nacistické okupace vězněn, se štěstím přežil a vrátil se domů v r. 1945. Nejmladší syn Přemysl se věnoval medicíně, nejprve v Praze, poté v Baťově nemocnici ve Zlíně, specializoval se na pracovní lékařství. V 50. letech emigroval a uplatnil se jako odborník v uvedeném oboru v Montrealu. Podle syna Josefa byl rodinný život přes neuspokojivý zdravotní stav maminky normální, hlavně asi díky vyrovnané a silně morální povaze profesora Pelnáře, který se o ni pečlivě staral a ke svým dětem lnul otcovskou láskou.
Po manželčině smrti žil jako vdovec pro svou práci a rodinu, avšak osud mu přichystal neočekávanou citovou vzpruhu. Ve 30. letech ošetřoval malíře Hugo Boettingera, populárního karikaturistu s pseudonymem Dr. Desiderius. V jeho bezdětné rodině poznal jeho manželku paní Růženu, dceru známého pražského nakladatele a vydavatele Ottova naučného slovníku. Manželé Boettingerovi žili velmi kulturním životem, měli mnoho přátel nejen mezi výtvarníky, ale hlavně mezi muzikanty. Hugo trpěl tuberkulozou a Pelnář se mu obětavě věnoval. Přitom poznal inspirující prostředí rodiny a ušlechtilou povahu paní Růženky, která se o manžela vzorně starala. Po Boettingerově smrti v r. 1934 se s ní Pelnář sblížil, minula mu však již šedesátka a nebyl si jist, zda může v tomto věku pomýšlet na nový sňatek, nakonec se v r. 1936 s paní Růženkou oženil a manželství pro něj bylo zdrojem velikého štěstí. Růženka mu nejen vytvořila ideální domov, ale uvedla ho též do umělecké sféry svých přátel. Pelnář, který byl na umělecké dění citlivý, nalezl v tomto vztahu a prostředí velké uspokojení. Také mezi oběma syny a nevlastní matkou se vytvořil vřelý vztah. Manželství trvalo téměř 30 let a konec byl poměrně milosrdný - paní Růženka zemřela začátkem léta 1964, kdy oba stonali v období chřipek a Pelnář byl rovněž v horečkách, o její smrti se dozvěděl až později a ztratil zájem na životě a zemřel 28. října 1964 ve věku 91 let.
Zdroj textu a fotografií: Z. Mařatka, L. Hlaváčková: OSOBNOST A DÍLO Josef Pelnář (1872-1964), Karolinum, 2001,
ISBN: 80-246-0143-5
Výběr z prací:
- Třes ve svých tvarech, podstatě a klinické ceně (1912), přeloženo do němčiny
- Choroby z poruch mimokorové šedi mozkové (1923) - tato monografie ovlivnila vývoj české neurologie a byla jednou z prvních v Evropě o fyziologii extrapyramidového systému
- Pathologie a therapie nemocí vnitřních (1932–1934, se spoluautory) – Pelnářovo životní dílo - pětidílná učebnice, základní dílo českého interního lékařství.
- dalších 170 prací o infekčních nemocech, cévních chorobách, hepatologii, nemocech pohybového aparátu, endokrinologii, gastroenterologii a poruchách metabolismu, nefrologii, kardiologii a dalších oblastech interní medicíny
Zdroj: wikipedia
