55 Českých legend - 16 : O jindřichohradecké Bílé paní ( Biltema )
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O jindřichohradecké Bílé paní
Když se pánem na jindřichohradeckém zámku stal bohatý pan Adam ( 1494-1531 ), panství bylo zadlužené a na zvelebování hradu nebylo pomyšlení. Prokázal však dobrou službu králi Ferdinandu Habsburskému, a ten se mu za to bohatě odměnil. Za jeho vlády pan Adam z Hradce patřil mezi osm nejbohatších mužů království. A tak mohl začít s nákladnou a velkolepou přestavbou svého sídla. Nejcennější z celé stavby měl být obrovský zlatý sál, kam se dalo vjet na koních a kde se mohla odbývat i rytířská klání.
Ale stavba se od počátku nedařila. Zedníci i nádeníci v tom nezdaru viděli ďáblovo dílo a báli se pokračovat. Když se to dozvěděla Adamova manželka, vlídná paní Anna, sama přišla na stavbu a pobízela lidi do práce:
„Jen se ničeho nebojte a pracujte! Když se dílo zdaří, můj manžel vám dá štědrou odměnu."
Mnohé její slova povzbudila. Ale byli i takoví, kteří jí odpověděli:
„To se lehko řekne, paní. Ale jak máme pracovat, když nám v žaludku kručí hlady...?"
Místo odpovědi dala hradecká paní navařit silnou polévku, a kdo byl hladový, dostal plnou misku a kus chleba.
„A to není všechno," slíbila paní Anna. „Když budete se stavbou včas hotovi, každý z vás dostane pečenou rybu, polévku, chléb a sladkou kaši.
Představte si - když se dílo podaří, paní Anna nám na zámku vystrojí hostinu! říkali si dělníci mezi sebou. Pod vidinou takového slibu jim šla práce od ruky jako zázrakem. A zpráva o chystané hostině se rychle rozletěla po celém kraji.
„Zbláznila ses...?" huboval manželku pan Adam, když se o tom dozvěděl. „Ještě budeš té líné chásce podstrojovat? Karabáčem by potřebovali popohnat, a ne jídlem."
Paní Anna se na muže přísně podívala.
„Když chceš od lidí dobrou práci, nesmíš na nich šetřit. A jídlo a sladkou kaši navařím. Nebo chceš, aby se vyprávělo, že paní z Hradce nedrží slovo...?"
Pan Adam práskl dveřmi své komnaty.
Stavba od té doby rostla tak rychle, až to bylo k neuvěření. Kameníci tesali rámy oken a dveří, tesaři a řezbáři pracovali na zdobených dřevěných stropech a na hladké stěny malíři malovali nádherné malby. Paní Anna mezi ně často chodila, říkala, co se jí nelíbí, a chválila, co jí přišlo zdařilé. Řemeslníci ji rádi viděli a pokaždé si v duchu připomněli její slib.
Před Velikonocemi byla stavba hotova. Na Zelený čtvrtek dala paní Anna na zámek sezvat všechny, kdo na stavbě pracovali, a navíc ještě chudáky ze širokého okolí. Jindřichohradecký pán se vztekal, kolik to všechno bude stát. Ale když z úst ostatních šlechticů slyšel chválu na svou dobročinnost, byl polichocen a bez řečí všechno zaplatil.
Paní Anna se usídlila v černé hradní kuchyni. Přikázala z Vajgaru vylovit sítě plné ryb, dala uvařit kotle silné polévky a napéct bochníky chleba s křehkou kůrkou. Nakonec sama navařila kaši. A osladila ji medem tak bohatě, až měla zlatavou barvu.
Na Zelený čtvrtek byl jindřichohradecký zámek v obležení chudých i zvědavých. Kdo nebyl hladový, přišel, aby viděl zámeckou paní, jak bude posluhovat jiným. Paní Anna se však za nic nestyděla. Každému, kdo přišel, podávala jídlo a přidala milý úsměv.
Pan Adam se nakonec přesvědčil, že dobrota se vyplácí. Na laskavé srdce své manželky byl pyšný a ve své závěti nechal odkaz, aby budoucí páni na Hradci vždy na Zelený čtvrtek vařili sladkou kaši pro chudé na její památku.
Když jindřichohradecká paní odešla na věčnost, oplakali ji chudí v celém kraji. Jenže paní Anna neodešla tak docela. Zanedlouho se na zámku začala zjevovat. V bílých šatech, s rouškou kolem hlavy a svazkem klíčů od hradních dveří u pasu, jak je nosívala za života.
Zpočátku se jí lidé báli. Ale jakmile se přesvědčili, že jim neublíží, uctivě ji zdravili a ona odpovídala lehkým kývnutím. Neslyšnými kroky chodívala po chodbách, cípy jejích bílých šatů plápolaly jako ve větru, jemný cinkot klíčů ohlašoval její příchod. Podle výrazu její tváře se lidé naučili předvídat budoucí události. Když se usmívala, přišla radost nebo narození dítěte z jejího rodu, když plakala nebo naříkala, udeřilo neštěstí.
Po letech se pánem na Jindřichově Hradci stal pan Jáchym. Byl bohatý, ale až příliš šetrný. Brzy si spočítal, kolik ho každoroční vaření sladké kaše pro chudáky stojí. A tak jednou před Velikonoci dal rozhlásit, že se kaše na zámku už vařit nebude. Našli se lidé, kteří Bílou paní viděli a měli ji v úctě, a ti panu Jáchymovi v dobré víře radili, aby starý zvyk nerušil.
Ale pan Jáchym se rozkřikl: „Mně nemá žádný duch co rozkazovat! Kdo si na Bílou paní věří, ať si věří. Já mám svůj vlastní rozum."
Lidé pokrčili rameny a nechali ho být.
Na Zelený čtvrtek zůstala brána zámku zavřená. Den to byl jako každý jiný. Ale když té noci pan Jáchym sladce usnul v peřinách z prachového peří, vzbudil ho velký hluk. Dveře komnat se samy otvíraly a s práskáním zavíraly, železné nádobí se sypalo po kuchyni a židle se převracely a lámaly. Služebnictvo v hrůze pobíhalo po zámku: „To se jistě hradecká paní zlobí!"
Ale pan Jáchym nechtěl uvěřit. Dal zapřáhnout do kočáru a přenocoval ve městě. Jenže na druhý den se všechno opakovalo, stejně jako třetí a čtvrtý den. Potom se už pan Jáchym dal přesvědčit a pozval do zámku chudáky na sladkou kaši. Jakmile to udělal, měl klid.
Bílá paní se mu však nikdy neukázala.
Pan Jáchym se dožil vysokého věku. Když už byl velmi starý, jedné noci ho přepadla taková slabost, že ani nemohl zavolat na sloužící, aby mu pomohli. Ležel ve tmě na svém lůžku a cítil, že přišla jeho poslední hodinka. Najednou zaslechl slabý cinkot a u jeho lůžka se zjevila bílá ženská postava. Šaty jí vlály a její tvář byla ledově bledá. Upřeně se na něho dívala.
Hradecká paní...! Ve smrtelné úzkosti k ní pan Jáchym pozvedl ruku, ale slovo ze sebe nevypravil.
A Bílá paní zmizela.
Nedaleko zámku v jezuitské koleji v tu samou chvíli páter Mikuláš Pistorius ještě cosi studoval ve velké knize. Vyrušilo ho tiché zaklepání. Když otevřel, spatřil v chodbě Bílou paní. Kynula mu, aby ji následoval. Páter nevěděl, jestli sní nebo bdí, ale vyšel z koleje a kráčel za přízrakem až k zámecké bráně. Tam se Bílá paní ztratila. Když vypověděl strážím u brány, co se stalo, pustily ho dovnitř.
Tušil už, že jde o pana Jáchyma. Spěchal k jeho komnatě. Když vešel, zastihl kolem jeho lůžka plačící příbuzné. Nad jeho příchodem užasli: „Vždyť my jsme pro vás zapomněli poslat, pane pátere! Jak jste se dozvěděl, že pan Jáchym umírá...?“
Páter Mikuláš se nezdržoval odpovědí. Sklonil se nad umírajícím a opatřil ho svátostí posledního pomazání. Pan Jáchym v klidu zesnul, a teprve pak pověděl páter Mikuláš příbuzným, kdo ho k lůžku umírajícího přivedl. A od té doby si všichni z hradeckých pánů dávali velký pozor, aby o Bílé paní neřekli křivého slova. Vážili si ji a její odkaz měli ve velké úctě.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Poslední vaření a vydávání sladké kaše si zapište ve tvaru ABC =
a dosaďte do finální souřadnice.
Finální souřadnice: N50°05,( ABC + 371 )
E014°36,( 324 – ABC )
N50°05,
E014°36,