55 Českých legend - 11 : O kočičím bále
Milé kačerky a kačeři, zvu Vás na sérii 55 keší, která vznikla podle knihy Aleny Ježkové „55 Českých legend z hradů, zámků a měst“. Hlavním úkolem této série je obohatit Vaši zásobu legend z českých hradů, zámků a měst.
Celá série je tvořena 55 mystery keškami a její délka je kolem deseti kilometrů. Vy však při luštění jednotlivých keší navštívíte postupně, abecedně, celou naši Českou část republiky, a to celé ve virtuální podobě. Mimo to si přečtete 55 legend, u kterých máte možnost zkoumat, navštívením dané lokality, jejich pravdivost.
Přeji hodně zábavy a úspěchu při luštění.
O kočičím bále
Ve vsi Předslavice žil kdysi dudák Jíra, široko daleko vyhlášený svým uměním. Ale živobytí to lehké nebylo: se svými dudami se trmácel po muzikách a poutích v kraji, v poledne vyšel a ráno se vracel. Někdy byl z domu i pár dnů či celý týden.
Jednou zrána se Jíra vracel z Kojčína z muziky. Když procházel pod Helfenburkem , spatřil sedět na cestě malé černé kotě. Sotva uvidělo Jíru, přiběhlo k němu a se žalostným mňoukáním se mu otíralo o nohy.
„Copak, mrňousku...? Ztratil ses?" povídá dobrák Jíra. Kocourek mňoukl v odpověď.
Jíra si povzdechl. „Tak pojď, vezmu tě k nám domů, alespoň ubyde myší ve stodole."
Jírova žena hubovala, že přinese domů každou havěť, kterou potká, ale dudák měl z kocourka velkou radost. Kotě se od něj nehnulo ani na krok, v noci spalo u něj na peřině a za dne mu chodilo za patami. Jakmile však dudák vyšel za prací, kocourovi se stýskalo, vyběhl z chalupy a doma se neukázal, dokud se Jíra zas nevrátil.
Když přešla doba posvícení, nastaly Jírovi smutné časy. Lidé se muziky nabažili a šetřili každý groš. Z poslední zábavy v kraji se Jíra vracel s těžkou hlavou. Vždyť dobrých pár týdnů zas nic nevydělá. Zábava skončila před půlnocí, a aby si Jíra zkrátil cestu, vydal se pěšinou pod Helfenburkem. Byla to stejná stezka, na které před časem našel svého kocourka.
Hvězdy i měsíc zakryla mračna a na cestu nebylo vidět. Jíra co chvíli klopýtl, až jeho dudy vykvikly, sakroval a nadával. A k smrti se polekal, když u pěšiny uviděl stát cizího pocestného v černém plášti a s rudou lucernou v ruce.
„Tfuj," odplivl si Jíra. „To jsem se lekl! Ale jdete jako na zavolanou, sousede. Jestli máme společnou cestu, budu rád, alespoň si v té zatracené tmě nepolámu nohy,"
„Jste nějaký nabroušený, kmotře," povídá pocestný. „Copak vás tak rozzlobilo?"
„Darmo mluvit," bručel Jíra. „Lidem je už zatěžko platit za muziku, jestli to tak půjde dál, abych své dudy pověsil na hřebík a učil se jinému řemeslu..."
„Snad nebude tak zle," usmál se pocestný. „Někdo by třeba rád za muziku zaplatil, jen kdyby bylo komu."
„Kdo například?" zpozorněl Jíra.
„Já," odpověděl cizinec. „Vyděláte hodně, když se mnou půjdete na Helfenburk a mým přátelům zadudáte k tanci."
„A to půjdu rád, co bych nešel?"
„Tak ujednáno," povídá pocestný. „Ale ani slůvko nesmíte promluvit, jinak bude po výdělku!"
Za chvíli stanuli na nádvoří hradu Helfenburku. Tma byla pořád jako v ranci, jen rudé světlo svítilny, kterou cizinec postavil na zeď, osvětlovalo okolí.
Tak spusťte, kmotře..!" vybídl dudáka cizinec a zmizel jako duch.
Jírovi přeběhl mráz po zádech. Spustil veselou písničku, aby si v té tmě dodal kuráže. A sotva se ozvaly první tóny, na nádvoří začaly ze zdí skákat černé stíny a pustily se do tance. Jíra hrál a hrál, neodvažoval se ani zvednout hlavu, aby se podíval, co je to za divné tanečníky. Ale když už hrál nějakou chvíli, opatrně se rozhlédl - a strnul úžasem. Ti tanečníci byli samí kocouři a kočky! Z toho překvapení se odmlčel a kocouři a kočky k němu přistupovali se zlaťáky v packách a házeli mu je do čepice.
Jen jeden černý kocour nechtěl platit. Postavil se blízko Jíry, hleděl na něj žlutýma očima a mrskal vousky, jako by se mu vysmíval.
„No tedy...!“ plácl se Jíra do čela. „Že je to náš Macek! Alou domů, ty nezbedníku...!"
Sotva Jíra na kocoura zavolal, světlo rudé svítilny zhaslo. Kdosi mu ze tmy dal pořádnou ránu, Jíra upadl na zem a dál už nevěděl nic.
Když se probral, hned prohmatal dudy, jestli nepřišly k úhoně. Potom sahal po čepici se zlaťáky, ale bylo v ní jen samé kamení.
Jíra už těch čar a kouzel měl plné zuby. Tma netma, přidal do kroku, aby už byl z hradu pryč.
„Jen počkej, Macku," sliboval v duchu kocourovi, „to ses mi pěkně odvděčil! Ale já ti hned zítra ukážu zase svou odměnu...!“
Druhého dne ráno, když se Macek vrátil z toulek do chalupy, poslal Jíra pro pohodného, aby si kocoura odnesl. Sotva však Macek pohodného uviděl přicházet, vyletěl z chalupy jako střela a hnal se k Helfenburku.
A už se do Jírovy chalupy nikdy nevrátil.
Jak na keš.
Finální souřadnice zjisti, spočítej podle legendy v listingu, nebo požádej o pomoc strýčka Googla či tetičku Wiki.
Nejkratší pěší cesta z Helfenburku na autobusovou zastávku do A,B,C,D,E,F, podle map CZ. Měří:
A) do Koječína: 1,1 = 2; 1,4 = 1; 1,6 = 6
B) do Bavorova: 5,5 = 8; 6,0 = 4; 6,4 = 0
C) do Dubu: 3,6 = 2; 3,8 = 9; 3,9 = 6
D) do Předslavic: 6,5 = 0; 7,4 = 7; 8,4 = 5
E) do Štětína: 2,5 = 4; 2,6 = 1; 2,8 = 8
F) do Vlachova Březí: 9,0 = 9; 9,4 = 2; 10,0 = 7
Finální souřadnice: N50`05,A,B,C
E014°36.D.E.F
N50°05,
E014°36,