Vlastimil Brodský - "Broda"

*15.12.1920 ✝ 20.4.2002

Jeden z nejznámějších herců tzv. "zlaté gardy", kamarády a kolegy zvaný Bróďa (1920) pocházel z Ostravy-Hrušova, kde ve středostavovské rodině trávil bezstarostné dětství. Otec, pojišťovací úředník, rodinu materiálně zajistil a maminka, která se starala o jediného syna a domácnost, mohla ve volných chvílích ochotničit v místním divadle. Zřejmě už v této době se v malém chlapci probudila touha po umění, byť jej zprvu okouzlil Fred Aster a jeho step.

V r. 1934 se rodina přestěhovala do Prahy a gymnazista Brodský se přece jen rozhodl pokračovat ve studiu herectví. Debutoval v Herecké škole E. F. Buriana a ve 40. letech si prošel už jako profesionál Větrníkem, Nezávislým divadlem, Divadlem satiry a nakonec Vinohradským divadlem, kterému zůstal věrný téměř 40 let.

Jeho první a epizodní roličkou byl divák panoptika ve Fričově komedii Svět patří nám (1937) a teprve koncem 40. let mu film přinesl větší příležitosti, např. v historickém snímku Nezbedný bakalář (1946), v dramatu Uloupená hranice (1947) nebo v komedii Vzbouření na vsi (1949).

Léta padesátá přinesla mladému herci téměř čtyřicítku větších i menších rolí v historických dramatech - Jan Hus (1954), Psohlavci (1955) nebo Jan Žižka (1955), v komediích - Poslušně hlásím (1957), Florenc 13,30 (1957), ale i v agitkách - Rudá záře nad Kladnem (1955) či Zářijové noci (1957).
V této době se také seznámil s velmi všestrannou dívkou - Boženu Křepelkovou (1922), přáteli zvanou Bíba. S pohlednou baletkou, která na rozdíl od umělecky založeného Bródi hrála velmi dobře tenis, uzavřeli sňatek a v r. 1959 se jim narodil jediný syn Marek, který sice šel v otcových šlépějích, ovšem tátova hereckého věhlasu nedosáhl.

S přibývajícími léty získával tento drobný, ale charismatický herec stále více rolí a jeho "dvorní" režisér Zdeněk Podskalský (1923-1993) mu často "ušil" roli na tělo - Kam čert nemůže (1959), Bílá paní (1965) nebo Ženu ani květinou neuhodíš (1966).

V posledně jmenované komedii hrál s krásnou Janou Brejchovou (1940), která v té době už byla jeho druhou manželkou.

Manželství s Bíbou skončilo, když jej zcela okouzlila největší česká filmová hvězda 60. a 70. let. Oběma se dařilo nejen umělecky - vzpomeňme úspěšné komedie Farářův konec (1968), Ďábelské líbánky (1970), Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) a především nesmrtelný muzikál Noc na Karlštejně (1973), kdy si díky této manželské dvojici věrohodnější představitele císaře Karla IV. a jeho Elišky Pomořanské snad ani neumíme představit, ale i v osobním životě, když se jim v květnu 1968 narodila vytoužená dcera Tereza.

Doslova světovou proslulost, nominaci na Oscara i prestižního Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně 1975 získal Brodský za hlavní, byť zápornou roli v dramatu z 2. světové války Jakub lhář. K tomu desítky komediálních i charakterních rolí každý rok - např. nezapomenutelný fasádník Prouza a jeho kumpáni Skopec a Petrtýl v nadčasových Světácích (1969), jeden ze čtyř barevných "Hříšníků" rady Vacátka Smrt černého krále (1971) či ředitel školy v pohádce Ať žijí duchové! (1977).

S šedesátkou na krku se Vlastimil Brodský pomalu přehrál do sympatických profesorů, inspektorů, náměstků v dodnes oblíbených komediích či seriálech - Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), Pan Tau (1978), Stříbrná pila (1978). Nezapomenutelnou roli krále Hyacinta si "střihl" v jednom z nejoblíbenějších pohádkových seriálů - v Arabele (1979) a Velkého učitele Drchlíka ztvárnil v dodnes reprízovaných sci-fi Návštěvnících (1983).

Popularitu u diváků i uznání kritiků umocnily jeho charakterní role - major v Menzelově Rozmarném létě (1967), alkoholik Fendrych ve snímku Tažní ptáci (1983) nebo veterinář Labuťa v seriálu O zvířatech a lidech (1993).
Od roku 1960 spolupracoval i s československým rozhlasem a jeho vypravěč pohádek "Hajaja" oslovil již několik generací dětských posluchačů. V dodnes oblíbených Večerníčcích O makové panence (1971), Doktor Bolíto (1977), Ťuk a Bzuk (1977) nebo v seriálu Šmoulové, kde namluvil taťku Šmoulu, se nám ihned vybaví jeho charakteristicky zbarvený hlas.

Zasloužilého umělce i Cenu Jaroslava Průchy získal v r. 1967, Cenu československého rozhlasu v r. 1981, Zlatou nymfu (1984) za Tažné ptáky na MFF v Monte Carlu. Titul Národního umělce mu byl udělen v r. 1988 a Cena Thálie za celoživotní mistrovství v činohře v r. 1997.

Jako spoluautor vydal několik vzpomínkových knížek, např. „O ničem“ (1965), „Dr(o)bečky z půjčovny duší“ (1995), „Stará stodola dobře hoří čili Svět podle Františka“ (2002) a „To že jsem já?“ (2002). Režisér Jan Špáta připravil jeho medailon do známého televizního cyklu GEN (1994) a herec Ondřej Havelka o něm natočil dokument Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999).
Profesně byl V. Brodský na vrcholu, ovšem v osobním životě se musel vyrovnat s rozpadem svého druhého manželství, kdy ho kvůli mnohem mladšímu kolegovi Jaromíru Hanzlíkovi (1948) opustila Jana Brejchová.
Vlastně jej dostihlo to, co on sám provedl své první ženě Bíbě a částečně i Jiřině Jiráskové, které utekl doslova před svatbou. Jeho přátelé naznačovali, že s odchodem Brejchové se nikdy nevyrovnal, byť jí to velkomyslně odpustil.

Podzim života trávil oblíbený herec na své chalupě ve Slunečné na Českolipsku a kromě řidiče a sousedů mu dělal společnost jeho milovaný jezevčík Hugo.

Nebylo žádným tajemstvím, že často mluvil o smrti, sebevraždě, rád používal černý humor. Jak vzpomíná dcera Tereza, její táta možná ani neměl strach ze smrti jako z nemohoucnosti, zvlášť když viděl poslední smutná léta svého přítele Miroslava Horníčka, upoutaného na nemocniční lůžko.

Snad nechtěl skončit jako on, možná jen nechtěl být odkázán na pomoc druhých - dnes už se nedovíme, proč tento herecký velikán myslel, když se 20. dubna 2002 na své milované chalupě zastřelil (přesněji svůj život ukončil u božích muk, toto tragické místo, ale už nenaleznete jelikož tu po něm zůstali jen rozpadlé kameny). 

Filmografie tohoto všestranného umělce čítá na 300 filmových, divadelních, televizních rolí, díky kterým s námi bude pořád a jeho posledním filmovým počinem byl věčný snílek a bonvián František Hána ve smutné komedii Babí léto (2001), který svou manželku (skvělá Stella Zázvorková) přivádí k šílenství a následně i k rozvodu.

Vlastimil Brodský odpočívá  po boku svých rodičů na skromném hřbitově ve Slunečné.

Ke keši:

Keš je založena jako vzpomínka na užasného člověka, který ukončil svou životní pouť právě zde na Slunečné. 

V mých vzpomínkách je to taťka Šmoula, ale hlavně člověk, který až do konce života zůstal takový, jaký byl a proto pokud máte cestu, zastavte se na místním hřbitově a zanechte Brodovi a Hugovi vzpomínku.

Na Slunečné najdete i nádherně vytvořenou ceduli ke 100. výročí Vlastimila Brodského.

Do keše prosím nevkládejte nevhodné předměty.

Pokud bude jasno tak cestou od keše můžete zahlédnout i hrad Bezděz, Skalický vrch, Ralsko, Kamenický kopec, Chotovický vrch a jiné ...