* Štěnovice 1945 *
Jsou události, na které nelze nikdy zapomenout. Věčnou připomínkou je nám i pokolením, která přijdou, II. světová válka. Obvykle se v paměti vynoří všechna utrpení, kterými svět po dlouhých šest let procházel, ale o to více lidé vnímali a dosud vnímají události posledního roku války. Květen 1945 – válka skončila. I v té nejzapadlejší vsi s ulehčením vítali před 79 lety konec válečného běsnění.
Američtí vojáci před Lidovým domem
Vzhledem ke geografické poloze Štěnovic lze tvrdit, že ves byla ve středu dobových událostí spojených s blížící se porážkou fašizmu. Přispěla k tomu blízkost Plzně a také hranic Říše. Čím více se blížil pád hitlerovského Německa, tím více dostával obecní úřad pokynů a příkazů od německých protektorátních úřadů. Ze všech nařízení vyplývá, že se Německo zřejmě s nějakou porážkou ve válečném střetnutí se zbytkem světa nehodlalo smířit. Ale právě z úřední korespondence směrem k obecním úřadům bylo od ledna 1945 patrno, že válka skončí brzo totální porážkou Německa.
Některá nařízení, která přišla do Štěnovic, musela Štěnovičáky i rozesmát. To když německé úřady poslaly v lednu 1945 dopis, v němž žádají a vyhrožují sankcemi zároveň, aby se správně hospodařilo s hnojem: „Ten, kdo hnůj hromaditi nebude, bude vzápětí potrestán. Hnůj jest v současné době jediným hybným zdrojem zemědělce…“ Ale nic, natož kvalitní hnůj, už nemohlo zachránit Německo od totální porážky. V únoru 1945 už to bylo víc než jisté. I ve Štěnovicích byl obecní úřad přinucen postarat se o civilní německé uprchlíky, kteří do vsi dorazili od východních hranic. Místostarosta Antonín Albl obdržel 23. února 1945 výzvu z Plzně, jak musí ves zajistit pobyt „národních hostů“:
„Statisíce německých žen a dětí jsou na útěku před bolševickými hordami… Vyhledejte pro ně soukromé byty… vyzýváme ke spolupráci.“ Štěnovičtí z takových nařízení jistě nebyli nadšeni, ale zároveň tím bylo potvrzeno, že už brzo přijde konec války. A tak bylo kolem stovky německých civilistů ubytováno ve školní budově (dnešní budova OÚ) a na faře. Zůstali až do prvních květnových dnů a poté byli 6. května všichni přesunuti do sběrného uprchlického tábora zřízeného na okraji Plzně.
německý tank 5. května na silnici od Losiné
Pro Štěnovice byl nejslavnějším dnem 5. květen 1945. Německo kapitulovalo a konec války byl potvrzen. Všeobecná radost byla převeliká. Nebylo snad chalupy, kde by se neobjevila státní vlajka Československa, děvčata oblékla národní kroje, v hospodě, především v Liďáku, nebraly konce překotné hovory, připíjelo se na nové dny. Vzápětí začal úklid po „národních hostech“ ve škole, aby se konečně začalo s řádným vyučováním. Mládež a školní děti uklízely kolem pomníku před školou. Kdekdo chtěl alespoň troškou přispět k tomu, aby ves přivítala mír. Ale to, že ještě před pár dny „byla válka“, se pochopitelně stále připomínalo překotnými událostmi, které se rychle střídaly. Ještě ráno 5. května projížděla vsí kolona německých vozidel, osobní auta s veliteli a zbytky pancéřové německé divize. Celá kolona vozidel sjížděla silnicí od Losiné a projížděla vsí směrem na Robčice. Ve vsi byla také malá německá posádka, která přes noc zmizela kamsi k Plzni.
Sice byl kolem stále poválečný chaos prvních dnů svobody, ale jako se rychle začalo s úklidem po německých uprchlících, začala také okamžitě fungovat správa obce. Dne 6. května byl ustaven první „národní výbor“. V jeho čele stál dosavadní místostarosta obecního úřadu Antonín Albl. Starosta František Racek, který byl v roce 1942 zatčen pro účast v odbojové skupině ÚVOD, se teprve vrátil z nacistického vězení. Členy národního výboru se stali štěnovičtí občané: Vilém Kankrlík, Jan Zahradník, Jan Zbirovský, Josef Čechura, Jaroslav Kestler, Josef Buriánek a Vladimír Tomášek. K úkolům a povinnostem národního výboru patřilo nejen zajistit fungování státní správy, zásobování a obnovu školního vyučování, ale také bylo třeba zaručit bezpečnost v obci vzhledem k bouřlivým událostem. A tak měly Štěnovice i vlastní skupinu domobrany tvořenou štěnovickými dobrovolníky.
Šťastná byla shledání s těmi, kteří se vraceli z věznic a koncentračních táborů. Byli to občané: Jaroslav Vykoukal, Rudolf Nechutný, Karel Pecháček, František Mandík, Josef Baldyňák a František Racek. Štěnovice ale měly i své válečné oběti: Odřich Kestler – letec RAF zahynul při cvičném letu v Anglii, Václav Rádl zemřel v koncentračním táboře Buchenwald. Z deseti židovských spoluobčanů jich bylo devět zavražděno v koncentračních táborech Osvětim, Treblinka, Sobibor. Nevrátili se: Leopold Treichlinger, jeho žena Blanka a jejich dcery Eva a Hana, Emil Roubíček s manželkou Reginou, Barbora Rechtová a manželé Bedřich a Růžena Wollnerovi. Jediným přeživším byl Jirka Roubíček (*1927), který se domů z Osvětimi vrátil v červnu 1945.
Co ovšem učinilo ves slavnou až do dnešních dnů, byla přítomnost vítězů nad fašistickým Německem. Byli to vojáci americké armády. Ve vsi se objevili ráno 7. května. Štěnovičáci nadšeně vítali tanky a vojenská auta s příslušníky americké armády. Jednalo se o část konvoje 9. pěšího pluku 2. pěší divize od Klatov. Kolona vozidel přijížděla do vsi po silnici od Přeštic. Na konci června pak dorazili do západních Čech vojáci 94. pěší divize a 8. obrněné divize. Také část vojáků těchto sborů měla své stanoviště ve Štěnovicích. Podle vypravování pamětníků a ze zápisů v dobových dokumentech byli ubytováni v hostinci U Švábků (dnes prodejna Jednoty) a malý tábor měli postavený na prostranství u potoka před mlýnem. Několik důstojníků našlo ubytování ve mlýně u Pavlíků. O stravování vojáků se starala kuchyně hostince v Lidovém domě. Na poli při silnici k Losiné, hned za chalupou pana Brady, bylo připraveno malé polní letiště pro dopravu pošty a průzkum. Letiště přitahovalo pozornost zvláště štěnovických kluků, kteří hned našli kamarády mezi americkými vojáky. Však se také zachovalo pár vzácných fotografií Věňka Chromce a Jardy Vildmana u amerických letadel.
Americký voják ve Štěnovicích
I po 79 letech je dojemné, jak se stali američtí vojáci na pár měsíců Štěnovičáky. Nebyli s místními spojeni jen společným odporem k nepříteli. Mnohem silnější pouto se vytvořilo z těch nejobyčejnějších každodenních setkávání a společných zážitků. Ba ani jazyková bariéra nevadila. Nebylo výjimkou, že si vojáci pochutnávali v nejedné štěnovické rodině na vepřové se zelím a knedlíkem, hospodyně nosily vojákům buchty a vdolky, o vyhlášeném pivu nemluvě. K tomu, aby si zahráli vojáci s místními fotbal, nebylo třeba žádného překladatele. A což teprve taneční zábavy v rytmu swingu v Pivovarské restauraci, kde se společně scházeli mladí Štěnovičáci se stejně mladými Američany. Však se také dvě štěnovická děvčata, Vlasta Matějková a Milka Vildová, nakonec provdala do Ameriky.
Po pár měsících strávených ve Štěnovicích od května do srpna 1945 příslušníci americké armády odešli, ale neznamenalo to, že by se na ně zapomnělo. Jejich přítomnost ve vsi je živá dodnes. Jsou pro štěnovické občany spojováni s koncem války, jsou to ti, kteří svou přítomností u nás potvrdili, že všechny válečné hrůzy skončily. Ani dlouhá desetiletí od 50. let do let 90., v nichž se komunistický režim snažil o to, aby se na americké osvoboditele zapomnělo, ani tato dlouhá doba nedala zapomenout na přátelství štěnovických občanů a amerických vojáků z roku 1945. Až teprve po dlouhých více než čtyřiceti letech, na začátku 90. let, do Štěnovic znovu přijeli ti, co zde pobývali v květnu 1945. Nyní již veteráni, ale vzpomínkami stále mladí. Vzájemné setkání všem vrátilo dobu, kdy skončila válka. I když čas nelze zastavit a většina z těch, kteří přijeli jako osvoboditelé a těch, kteří je vítali, už není mezi námi, vzpomínky na prožívanou radost z osvobození a na přátelství zůstanou věčné.
* PhDr. Alena Vlčková, kronikářka
* http://osvetastenovice.wz.cz/zpravodaj/
* Štěnovický zpravodaj, 6. číslo
O kešce
- Keš se nachází u bývalého hostince (dnes COOP), kde byli ubytovaní američtí vojáci. Od místa uložení kešky máte výhled na Lidový dům, kde se Američané stravovali. Rovněž odtud pochází fotka vojáků (první obrázek v listingu). Přeneste se chvíli v čase a zavzpomínejte na americké osvoboditele. Krabička je velikosti větsí micro, není zde tužka.
- Potěší mě fotka Vás na stejném místě, jako se fotila skupina američanů (samozřejmě to není povinné
). Pokud máte nějaké informace od Vašich blízkých či známých ohledně působení amerických vojáků v obci nebo blízkém okolí, budu ráda za zprávu. Díky
Přeji příjemný lov!