V životě člověka se mnoho událostí děje zcela náhodně, ale mnoho náhodného každého z nás nasměruje někam zcela jinam. Je na nás a na lidech, které potkáváme, jak dopadnou tato setkání a jak ovlivní další život člověka.
Chtěla bych Vás seznámit s několika osobnostmi, které výrazně ovlivnily život Karla Havlíčka Borovského.
Václav Žák
V první polovině 19. stol. v domě U bílého koníčka v německém Brodě žil u svých rodičů blízký přítel Karla Havlíčka, pozdější absolvent báňské akademie ve Štiavnici, Václav Žák.
Po návratu z Ruska se odehrává tato příhoda:
Teprv milému druhu Václavu Žákovi, rodáku brodskému, který tehda studoval hornickou akademii ve Šťávnici a nyní v srpnu přišel na prázdniny do Brodu, poštěstilo se po několika nedělích vybaviti Karla z jeho samotářského trudu a rozveseliti mysl jeho opět do bývalého jasna. „A jen vy, brodští lenoši, jste se pořád ještě nezmohli na ochotnické divadlo? Počkejte!“ rozhodl se jednoho dne z čista jasna náš Karel, k nemalému potěšení bratra Františka i přítele Žáka; a rázem bylo ujednanou věcí, že Brod musí také míti ochotnické divadlo; Žák bude malovati dekorace, bratr Frantík vyhledá mezi studenty a děvčaty brodskými herecké talenty, Karel však působivé kusy divadelní, i bude ředitelem, dramaturgem a regisserem v jedné osobě. Ujednáno — vykonáno. Cokoliv Havlíček podnikl, museloť jíti z hurta — klopotem ku předu.
Další zprávu o přátelství s Havlíčkem máme z doby, kdy pobýval v Kutné Hoře:
Však nejblažší chvíli za celého svého života v Hoře Kutné zažil Havlíček, když jej z nenadání navštívili dva věrní druhové z mládí, kterých již po léta byl neviděl: nejmilejší to přítel jeho V. Žák, té doby horní úředník v Srbsku, a Jan Nevole, vrchní stavitelský rada v Bělehradě. „Nikdy neviděl jsem Havlíčka radostněji dojatého,“ vypravuje náš pamětník; „snad ani shledání se s vlastním otcem nebylo by mu mohlo způsobiti tolik radosti.“ Tak hluboké a upřímné byloť právě srdce Karlovo. Žel Bohu, že těch chvil blahých bylo mu popřáno tak po skrovnu a že byly to jen pouhé chvilky, po nichž sledovala tím trpčí bolest rozloučení.
Poslední zmínka o jejich přátelství je z doby po Havlíčkově návratu z Brixenu:
„Havlíček se od matky se odstěhoval – obýval domek v bratrově zahradě, komoru s jedním oknem – služebná Anna Vedralová mu tam nosila jídlo: většinou ho najde, jak stojí v koutě, pohled má nepřítomný, často ji vůbec nevnímal. Nebo stával nad odklopeným úlem, který nesl jeho jméno. Jediný člověk, s nímž se stýkal, je kamarád z dětství, Václav Žák. Není to příliš povzbudivý společník – trpí paranoiou.Při požáru domu roku 1855 shořely všechny Václavovy plány, výkresy i „ocelové nástroje“, což jej psychicky zlomilo a nikdy se z toho již nevzpamatoval. Nicméně policejní dohled byl rozšířen na oba: dvojice sledovaných prý sedí na zahradě v zahradním altánu a hraje šachy, aniž by dlouhé hodiny pohnula figurkami.“ Žák však musel být časem hospitalizován v léčebně v Praze, kde brzy zemřel. Tak poměrně rychle následoval ve smrti svého přítele Karla Havlíčka...