V životě člověka se mnoho událostí děje zcela náhodně, ale mnoho náhodného každého z nás nasměruje někam zcela jinam. Je na nás a na lidech, které potkáváme, jak dopadnou tato setkání a jak ovlivní další život člověka.
Chtěla bych Vás seznámit s několika osobnostmi, které výrazně ovlivnily život Karla Havlíčka Borovského.
„…zde v Praze moje kritika učinila velký hřmot; všecko běhalo do kafíren čísti, jak si posledního Čecha podávají.“
Josef Němec, manžel Boženy Němcové, kdesi vzpomíná, že se celá (česká vlastenecká) Praha rozdělila na dva tábory, tylovce a havlíčkovce. Němcovi patřili k tylovcům, což Boženě Němcové, která byla osoba velkorysá, nebránilo přispívat do České Včely, a to ani poté, co se Havlíček stal (šéf)redaktorem Pražských novin. Tyl se neudržel a na Havlíčkovu kritiku v Květech podrážděně reagoval. Protože i v těchto jednoduchých poměrech by působilo mírně řečeno nezvykle, kdyby se autor zastával proti svému kritikovi kvalit svého vlastního díla, navlíkli to s redaktorem Květů Pospíšilem tak, že otiskli – hned čtyři dny poté, co vyšla poslední část Havlíčkovy kritiky – dopis čtenáře z Litomyšle, který se závěrem zmiňuje o velké oblibě Tylových prací, zejména Posledního Čecha. Píše o tom, že u čtenářů vznikly pochybnosti, zda je dílko dokončeno či zda bude následovat nějaké pokračování (otázka byla docela na místě, z novely samé to jasné není). Tyl v poznámce pod čarou slibuje pokračování s názvem „Škola mladého Čecha“, děkuje za příznivé přijetí knihy, a pokračuje: „Přitom ale nechtěje nikoho stran pravé ceny své práce klamati, poukazuji každého čtenáře, jenžto sám nic posouditi neumí, na Českou Včelu, kteráž tyto dny drtivý posudek o posledním Čechu přinesla – vzor jedovaté hryzavosti, naduté jednostrannosti a potměšilé převrácenosti. Komponista jeho jest jakýsi Havlíček, nebo jak se podpisuje Havel Borovský (Havlíčkův pseudonym, Havel je křestní jméno, bd). Mnohý se bude snad po literatuře ohlížet a ptát: Kdo je to? – Na to musím rameny pokrčit; avšak - ´podle činu poznáte jej´. Na všechen způsob musíme být ale rádi, že takovýto prorok mezi námi povstal. Dávno jsme už na něj čekali. Pod jeho karabáčem bude naše outlinké písemnictví samé klasiky vydávat. Bůh nás potěš! – Na světě není už beztoho kusa ctnosti – pravil starý Falstaff; a přes to všechno nyní ještě Havlíčkovy kritiky… To jde přes čáru všeliké přirozenosti! J. K. Tyl.“
Havlíček na arogantní Tylovu poznámku promptně a důkladně odpověděl. Odpověď začíná jakousi persifláží Tylovy podrážděné reakce: „S nestranností, jakou jenom si žádati můžete, přečetl jsem celou Vaši kritiku, ačkoli se mi brzy počala nelíbiti, ba konečně i protiviti… A kdyby byla Vaše kritika do poslední kommy spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnouti může), dopustil jste se ní přece v nynějších okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký počet novel, které se s posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší literatuře s pochvalou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novelám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou…“ Následuje vlastní polemika: „Pan Tyl převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ouvej! … Odpověď páně Tylova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich opravdivost vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikusa jak se patří zneuctějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami…“ Následují otcovské rady Tylovi: „Nevěřte, vysoce vážený pane Tyle, ó prosím nevěřte chválám, které Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají; nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, pane Tylem on nás od očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! –Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky… Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky zapomenul, že mám ještě s otcovskou vážností pana Tyla pro nějaké neslušnosti v jeho odpovědi napomenouti…“ Vytýká Tylovi, že odkryl jeho pseudonym, což je neslušné, protože by to autorovi případně mohlo uškodit, a pokračuje: „Něco jiného by bylo, kdyby byl snad (Havlíček zneužil pseudonym k tomu, aby, bd.) někde v Květech sám sebe pod nějakou smyšlenou šifrou vychvaloval“ (naráží na to, že Tyl údajně sám psal do Květů příznivé recenze na vlastní výtvory). „To by se ovšem mohlo právem říci: Pane Tyle (chtěl jsem napsat: pane Borovský!), kdo se sám chce chválit, ať se také pod to i sám podepíše!“ A k Tylově opovržlivému „jakýsi Havlíček“: „- A pak se, synu můj, proti jiným nenadýmej! Nemysli, že literární článek teprve podpisem váhy nabývá: když je dobrý, zůstane dobrým, ať je pod ním podepsán kdokoli, třeba ty sám, milý synu! Kdyby jenom pověstný spisovatel kritiky psáti měl, musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl. Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který vy se ještě učiti měl, již spisuje…“ A pokračuje už ve vážném tónu: „Všeobecné jsme našli mínění, že se žádná česká kniha haněti nemá a nesmí, jak by to naší národní věci škoditi mohl. Což myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové, že žádný Čech špatnou novelu sepsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti špatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býti. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli?“
Po tomto sporu byl sice celý národ rozdělen na dvě skupiny, ale najednou všichni znali Havlíčka a jeho břitký styl psaní.
Josef Kajetán Tyl
(4. února 1808 Kutná Hora – 11. července 1856 Plzeň) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář.
Jeho otec byl hudebníkem, matka dcera mlynáře. Studoval gymnázium v praze a Hradci Králové, později nedokončil filozofickou fakultu na univerzitě v Praze.
Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, později působil jako účetní. Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Pracoval jako novinář - Květy, Vlastimil, Pražský Posel. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro venkov – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal.
Založil Kajetánské divadlo. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků. Psal divadelní hry, působil jako dramatik. Působil také jako organizátor českého kulturního života (organizoval plesy atp.).
Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února 1853). Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou angažovanost.
Dovoluji si vás pozvat na procházku po červeně značené turistické stezce. Protože pro "havlíčkovskou" sérii nemůže být lepšího umístění ... červené a bílé pruhy turistických značek k tomu vysloveně vyzývají! Stezka vede mezi Mladečskými a Javoříčskými jeskyněmi. Já Vás ale zvu jen na její kousek,který vede mimo frekventované cesty.