Jaroslav Heyrovský
Byl český vědec, profesor fyzikální chemie na pražské univerzitě a objevitel a zakladatel polarografie. Byl první český nositel Nobelové ceny, která mu byla udělena v roce 1959. Narodil se v Praze 20. 12. 1890 do rodiny univerzitního profesora Leopolda Heyrovského, jako čtvrté z pěti dětí.
V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek. Od roku 1910 studoval na University College v Anglii fyzikální chemii. Roku 1919 se stal asistentem Bohuslava Braunera v Chemickém ústavu Univerzity Karlovy, později získal hodnost soukromého docenta a nadále se věnoval pedagogické a vědecké činnosti.
Pro běžné analýzy i dlouhodobé a nepřetržité rozbory sestrojil spolu se svým japonským žákem Masuzem Shikatou v roce 1924 polarograf.
Jeho vynález zasáhl do mnoha vědeckých i praktických oborů (metalurgie, chemického průmyslu, farmacie, lékařství, potravinářství, mineralogie, agrotechniky atd.) jako rychlá, spolehlivá, hospodárná a elegantní analytická metoda, umožňující určit, o jakou látku se jedná i její množství ve vzorku.
Podstatou polarografie je měření závislosti intenzity procházejícího proudu na vloženém napětí podle tzv. polarografické křivky. Na povrchu rtuťové elektrody se látky obsažené v roztoku oxidují nebo redukují. Při těchto dějích se objevují na polarografických křivkách typické vlny, jejichž „výška“ (amplituda) udává koncentraci rozpuštěné látky, podléhající některému z jmenovaných chemických pochodů, hodnota napětí při vzniku vlny a pak druh této látky.
Na Nobelovou cenu byl nominován celkově 18krát. V oboru chemie 14krát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu 3krát (1948, 1949, 1953). Nobelovou cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 od švédského krále Gustava VI. Adolfa za objev a rozpracování analytické polarografické metody. Až do roku 1984 byl jediným českým nositelem Nobelovy ceny, dokud ji nezískal spisovatel Jaroslav Seifert.
Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky. Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí (toxickou látkou). Zemřel na Velikonoční pondělí 27.3. 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově.
Byly po něm pojmenovaná různá místa, např. náměstí, gymnázium, a také několik ulic, třeba ta u které se nachází táto keš. :)