Dám slovo samotnému Karlu Havlíčkovi Borovskému, aby Vám vypsal, co zde zažil:
„Na každém stanovisku železnice pozorovali jsme pozůstatek po kn. Windischgrätzovi, totiž zástup vojáků na stráži. Na nádraží Holomouckém, právě když jsem opět na vůz pospíchal, přistoupil ke mně, neb vlastně k palaši mému pan setník c. k. vojska, a sice v nepřátelském oumyslu. „Račte tento palaš zde zanechati.“ „„Kdybych ho zde byl zanechati chtěl, nemusel jsem ho ssebou brát: jedu do Brna!““ „Může být, že jedete do Brna, to však pozorovati nemohu ani z Vašeho palaše, ani z Vašeho kožichu, tolik ale jest jisto, že příkaz mám abych nikoho se zbraní k Vídni nepouštěl!“ — Tu jsem tedy pozoroval ohromnou mýlku c. k. setníka, jenž myslil, že já Vídni na pomoc táhnu! „„Jsemť H. B. … ten a ten, a mám průvodní list list do Brna,““ pravím satyricky v pevném domění, že se po těch slovech c. k. pan setník začervená a litovati bude, že mne v podezření měl, jako bych Vídni na pomoc táhnul s palašem. Ale c. k. pan setník zdál se býti v politice nezběhlý a stál na tom, abych palaš v Holomouci zanechal. „Dobře!“ myslil jsem si, odepínaje palaš — „jestli mne Frankfurtisté Brněnští zabijí, nebudu já mít zodpovídání z toho, nýbrž tento urputný v politice nezběhlý c. k. setník.“
Pokoj byl naplněn gardami z Holomouce, kteří neopomenuli hned doma vypravovati koho měl pan setník v důmění, že Vídni ku pomoci táhne, a komu vzal proto palaš. Zpráva roznesla se po Holomouci, a palaš můj počal tam strašiti. Já však strašil v Brně bez palaše…“
„Ostatně ale jsem v Brně nezakusil nižádného protivenství až na to, že se na mne mnozí skutečně jako na afrikánské zvíře dívati chodili, a pak na to malé nepohodlí, že jsem svou čepici červenou od národní gardy pražské pouzdrem zakryl, protože ji považovali mnozí za svornostskou, z kteréhožto ohledu nechtěl jsem býti nevinnou příčinou několika nešťastných porodů ze strachu před svornostskou čepicí.“
„Než jsem do Brna přijel, rozeslali již poslancové říšského sněmu meškající nyní v Brně, pozvání na všeobecný sjezd do Holomouce; porady Brněnské byly tedy jenom předběžní, a všichni odebrali jsme se do Holomouce, všichni po železnici, jen já po poště přes Litovli, s neobyčejnou touhou po osudu svého palaše.“
„Po celou noc měl jsem na cestě příležitost přemýšleti o nynějším postavení Moravy k Čechům. Morava nyní asi v národním ohledu tak stojí, jako Čechy stály r. 1834. Každý vzdělanec vypadá jako Němec, Slovanstvo a sprostota jest tam jedno, kdo pečuje o vzdělání národního jazyka, považuje se za divouse, za pošetilce, neb dokonce za buřiče, který prý lid popuzuje proti bohatým.“
...
„S takovýmito myšlénkami přijel jsem do Holomouce, kdežto mi souzeno bylo, shledati se opět — s palašem mým a s mnohými jinými známými.
Shledání mé s palašem bylo následující: kdyby se některému z jistých lidí něco podobného s palašem bylo přihodilo, nebyl by opominul, nesmírný křik o reakci, o kamarille, o vojenské libovládě spůsobiti: já ale vzal jsem tu věc pouze z komického stanoviska. Kdybych já s některým vojnu vedl, také bych každému, kdo na tu stranu míří, vzal nejen palaš, nýbrž i pistole, které mi c. k. p. setník zapoměl vzíti. Že ale c. k. setník tak se zmýliti mohl, že redaktora Národních Novin v podezření měl, jakoby Vídni na pomoc spěchal, to arci je nedorozumění větší, než celá — německá říše. —“
„Než, dosti o tom: jakmile jsem se v Holomouci přihlásil, žádali mne co nejzdvořileji možná za odpuštění strany toho nedorozumění a pravili mi velmi ochotně, že palaš můj hned odevzdán byl sl. krajskému úřadu, aby ho za mnou do Brna odeslal. Člověk nezkušený byl by se z této zprávy zarmoutil, že palaš do Brna poslali; já ale jsa dobrý znatel všech c. k. kraj. ouřadů byl jsem přesvědčen, že se c. k. krajský ouřad nepřežene a že palaš jistě nejen nyní, nýbrž ještě po dvě neděle v Holomouci zůstane, a že ho snad teprve po mé smrti do Brna odešlou. Naděje mne nezklamala; palaš byl posud v krajském ouřadě a odevzdán mi jest s velikou ochotností."
Tušíte co vlastné Havlíčkovi zabavili?
Je to historická sečná a bodná zbraň, těžký meč typu zcela nebo téměř rovné šavle s pádnou, širokou ocelovou čepelí, jedno- nebo dvojbřitou. Jílec má opatřený košem nebo silnými poutky na ochranu ruky, místo poutek mohou být symetricky k čepeli zahnuté pruty se dvěma hlavičkami šelem. Oproti klasické šavli je palaš vhodnější k bodnému útoku. Palaš měřil i s rukojetí do 1,1 metru.
Ke keši:
První olomoucké železniční nádraží, do kterého 17. října roku 1841 vjel po kolejích Severní dráhy císaře Ferdinanda od Přerova první vlak (a odkud se jiný vydal 20. srpna 1845 dál ku Praze), nemělo ještě se současným nádražím nic společného. Stálo o 800 m dál, za Bystřičkou v katastru obce Bělidla. Tam také se odehrálo první dějství naší historie s palašem. Nádraží bylo tvořeno velkou dřevěnou halou.
Kde přibližně bylo, máte znázorněno hvězdičkou na mapě Olomouce z 19. století, ale tato mapa je z doby, kdy zde již byly vybudovány další dvě železniční trati a vzniká nádraží v nynější lokalitě (asi 70. - 80. léta).
Jak na keš?
Najděte poblíž úvodních souřadnic na nádraží v kolejišti mezi 5. a dalšími nástupišti stožár, na něm je číslo fe formátu AB.
Sečteme - li A+B, vychází liché číslo.
N 49° 3A.(A-1)B(3(A-B))' E 17° 1(2B).(2A)A(A-B)'