O veverce Dubince
V lese žila byla malá veverka. Kamarádi ji říkali Dubinka. Měla doupě téměř na vršku obrovského dubu. Byla velmi hbitá, vždy po ránu laškovala a skotačila po stromech s ostatními veverkami. Byl to krásný a bezstarostný život, který rychle plynul až přišel podzim. Všechny veverky začaly sbírat oříšky a žaludy do svých úkrytů v dutinách stromů. Dubince se však sbírat nechtělo, vesele dál skotačila pod větvemi mohutného dubu, v blízkosti starého posedu. Ani trochu ji nebavilo trávit poslední teplé dny nějakým nedůležitým sběrem lesních plodů a raději na lesní mýtině otrhávala květ řimbaby, krásného druhu kopretiny. Podzimní idylku naší veverky však něco narušilo, nedaleko bylo slyšet řičení divokých prasat, která se rvala o zbylou potravu. Ani tento nelítostný souboj nebyl pro veverku dostatečným impulsem k vytvoření vlastních zásob a při tom i nastávající noční chlad věštil tuhou zimu.
Dubinka se stále bavila jen ulamováním šišek, které házela ze stromu dolů. Že si hraje sama ji vůbec nevadí a bezstarostně pozoruje dna svých prázdných spíží. a myslí si: „Zima je přece tak daleko.“ Na blízké lípě tuto její zábavu udiveně pozoroval starý zkušený havran.
Dubinka si náhle uvědomila, že je úplně sama. Znenadání ji bylo teskno a začala plakat. Hlasitý pláč, ty řinoucí se vzlyky už nešlo zastavit. Ale už příští ráno zase vyskakuje veverka ze svého pelíšku, aby si užila krásy dalšího podzimního dne. Sluníčko hřeje, ptáčkové zpívají, všude větve plné šišek, jen žaludy už popadaly na zem. Při pohledu vzhůru si všimla, jak krouží včelojed nad korunami stromů a číhá na svoji oblíbenou kořist, na zemi totiž uviděl hnízdo vos.
O pár dní později Dubinku ráno probudil chlad. Vylezla ze svého pelíšku a užasle zamrkala. Celý les byl pokryt krásným bílým sněhem, i ten starý posed, mechem obrostlý, přikryla bílá peřina. Veveruška je nadšená. Okamžitě si začala ve sněhu hrát, dováděla pod větvičkami starého stromu tak dlouho, až jí pořádně vyhládlo. Rozběhla se k dubu, aby si k snídani dala dobroučký žalud, ale ejhle – ve sněhu nemohla žádný najít. Začalo ji kručet v bříšku. Propána, co bude jíst? Dnes, zítra, celou zimu? Dubinka hořce litovala, že byla bláhová a neudělala si zásoby, protože se chtěla jen bavit.
Ostatní veverky se seběhly a když viděly, že Dubinka své bláhovosti tuze lituje, rozhodly se podělit o svoje zásoby. Dubinka byla velmi vděčná a od té doby se už nikdy nestalo, že by se vyhýbala práci kvůli zábavě. Konečně pochopila, že být zodpovědný a pracovitý je důležité i pro malou veverku. Další rok už byla pracovitá, zásob měla dost a mohla tak vrátit ostatním veverkám zásoby, o které se s ní předtím podělily.
Ke keši:
Na úvodních souřadnicích nehledej, vše potřebné je uvedeno v listingu. Keš by měla potěšit zejména děti, ale i dospělé.