Bílá Voda

(německy Weißwasser, polsky Biała Woda) je nejsevernější i nejzápadnější obec Českého Slezska a okresu Jeseník 
(a tudíž i nejsevernější obec Olomouckého kraje). Rozkládá se kolem stejnojmenného potoka a ze severu, západu i jihu je obklopena hranicí s Polskem. Žije zde 350 obyvatel. Nejstarší záznam o vsi pochází z roku 1532. Stavebně však navazuje na obec Kamienica (něm. Kamnitz) v Polsku, která existovala nejméně od 13. století, a pravděpodobně na jejím místě se nacházela ves Vysoká (Wyssoka), zmiňovaná i s fojtstvím v letech 1267 a 1271; za její pozůstatek se pokládá poloha
(a katastrální území) Hundorf, nyní u Horních Hoštic. Jméno Bílá Voda pro potok o obec pochází pravděpodobně od barvy dna vodního toku.
Od Kamenice se Bílá Voda oddělila právě roku 1532, kdy tuto část vsi odprodali Rungové Schoffům (pozdějším Schaffgotschům). Ve vsi je brzy (1564) připomínána farnost, nicméně se ženatým, snad luterským knězem. Základ nynějšího farního kostela sv. Anny byl postaven roku 1604; fara samotná však zanikla (Bílá Voda spadala opět pod faru v Kamenici) a byla obnovena až roku 1727, kdy byla odevzdána piaristům.

Muzeum internace, izolace a integrace Bílá Voda

V expozici muzea se seznamíte s pohnutou minulostí obce, dále se zde dozvíte o transportech řádových sester, které sem tehdejší komunistická vláda začala 28. 9. 1950 deportovat s jasným cílem tyto ženy odstranit.

Piaristická kolej, Klášter 

Výstavba kláštera probíhala v letech 1724 - 1733 v sousedství stávajícího poutního kostela Zvěstování Panny Marie. Cílem vzniku piaristické koleje bylo jednak zintenzivnění rekatolizace této oblasti, ale především zřízení škol. Kromě triviální školy a gymnázia vznikl i např. hudební seminář. Počátkem 19. století došlo k útlumu této činnosti a nakonec bylo v roce 1872 vedení gymnázia předáno do světské správy.
Ke změně situace v klášteře došlo po roce 1950, když byly do Bílé Vody násilně přemístěny řeholnice různých řádů ze zrušených konventů z celého Česka. Postupně tu vzniklo místo pro staré a nemocné řádové sestry.
Po roce 1989 se část přeživších sester vrátila do svých původních klášterů. Většina budov je prázdná a bohužel klášter je dlouhá léta zcela opuštěný.

Olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu se roku 1714 rozhodl na svém zděděném panství Hertwigswaldau, konkrétně pak v Bílé Vodě, zřídit piaristickou kolej. Cílem bylo jednak zintenzívnit rekatolizaci této části Slezska, ohroženou po uzavření altranstädtského míru obsahujícího ústupky slezským protestantům, a jednak umožnit v této poněkud zanedbané oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. V roce 1720 přišli piaristé z kroměřížského gymnázia poprvé obhlédnout stavební místo a 15. ledna 1723 vydal hrabě Lichtenštejn zakládací listinu koleje. Z okolní šlechty přispěli na financování nového ústavu zejména Václav svobodný pán Haugvic z Biskupic a Eleonora hraběnka Salmová.

Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku 1733) u stávajícího poutního kostela Zvěstování P. Marii (původně sv. Anny). Ten jim byl svěřen do duchovní správy a roku 1727 u něj byla zřízena farnost. Po několika odkladech začala roku 1755 i přestavba kostela, která se protáhla do roku 1777.

Hlavním účelem příchodu piaristů bylo ale zřízení škol – triviální školy a gymnázia – ve kterých také roku 1727 zahájili vyučování. V roce 1751 k nim přibylo i filosofické studium otevřené i světským žákům. Zvláštní a významnou částí vzdělávání v Bílé Vodě byl hudební seminář, založený roku 1733, který si vydobyl značnou pověst. V době největšího rozkvětu v koleji působilo až 17 řeholníků. Nejvýznamnějším rektorem koleje byl zdejší odchovanec P. Damasus Brossmann, rektor koleje v letech 1778–1787, který kladl důraz mj. na pěstování divadla a hudby a udržoval čilý styk s hudebním skladatelem Karlem Dittersem von Dittersdorf, který v té době působil na nedalekém biskupském zámku Jánský Vrch.

Poté však působení koleje poznamenaly osvícenské školské reformy nepříznivé konfesním školám a začátkem 19. století navíc znehodnocení peněžních nadací, které tvořily hlavní majetkové zázemí konventu, v důsledku rakouského státního bankrotu roku 1811. Roku 1786 bylo zrušeno filosofické studium, roku 1818 zanikl i hudební seminář, roku 1829 gymnázium a piaristům zůstal ve správě jen hlavní (normální) škola, zřízená roku 1778. Když i ta byla roku 1872 předána do světské správy, zůstali piaristé do roku 1938 už jen jako správci místní fary.

Brzy po zániku škol se pro kolej našlo nové využití, když se roku 1876 do Bílé Vody přemístil slezský provincialát Chudých školských sester naší Paní, vyhnaný z Vratislavi v rámci Bismarckova „kulturního boje“. Pro řadu přestěhovaných a nových institucí – provincialát, noviciát, kandidaturu, učitelský ústav, obecnou školu, hospodyňskou školu s penzionátem – musely sestry vedle koleje postavit a pronajmout další budovy. Již v roce 1896 se však mohl mateřinec řádu opět navrátit do svého původního působiště. Některé sestry však na místě zůstaly a dále provozovaly mateřskou, obecnou a hospodyňskou školu a útulek pro přestárlé řeholnice.

Školy kongregace zanikly za druhé světové války. Zbylé sestry provozovaly letní tábory pro děti z velkých měst. Od roku 1948 se však práci s dětmi věnovat nesměly.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraných míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Vedle koleje bydlely v různých domcích po celé obci.

Po roce 1990 se většina sester vracela na dřívější působiště svých kongregací. I původní obyvatelky zdejšího kláštera, chudé školské sestry naší Paní, se v listopadu 1996 přemístily do sídla své československé provincie ve Slavkově u Brna.

Hřbitov

v Bílé Vodě byl roce 2000 vyhlášen národní kulturní památkou. Bohužel drží také neslavný primát, neboť je pravděpodobně místem s největší koncentrací hrobů řádových sester na světě. V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů - jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Za 40 let nuceného pobytu zde byla pohřbena většina sester, které zde žily. Hrobů je zde až 700.

Hostiárná v Bílé Vodě

Výrobna hostií v Bílé Vodě vznikla v polovině 80. let. Pracovaly v ní tehdy řeholnice, které do odlehlé obce nedobrovolně vystěhoval komunistický režim. Do roku 1994 provoz vedly sestry vincentky, pak je vystřídaly premonstrátky, které se však v roce 2001 vrátily na Slovensko. Od té doby v hostiárně Unita pracují obyčejní zaměstnanci a provoz zajišťuje Diecézní charita ostravsko-opavská.

Informace ke kešce:
Keška se nachází kousek od kostela, prosím, aby zůstala na svém místě a pečlivě ji uzavřete! Při odchodu doporučuji navštívit i nedaleký Hostinec U svatého Floriána, kde se můžete občerstvit.