Osudoví muži Zdeňky Havlíčkové-Hrabě Václav Kounic Traditional Geocache

Zdenka Havlíčková nebyla spisovatelkou, nebyla umělkyní, nebyla bojovnicí za práva žen, a přece je v národě českém osobností tak význačnou, jak málo která jiná. Stačilo, že byla dcerou Karla Havlíčka a že tragický odchod jejích rodičů vytvořil tragiku jejího života.

Byla jediným potomkem Karla Havlíčka a jeho ženy Julie. Narodila se den před Vánoci roku 1848 a dětství prožila především v péči matky a babičky Josefíny v Kutné Hoře a Německém Brodě. Otce jí v necelých třech letech života odvezli do Brixenu a během let 1855-1856 přišla kvůli tuberkulóze jak o něj, tak o svou matku.

Jako sirotka se jí chopil strýc František Jaroš s rodinou. Ta ji upřímně milovala a zajistila Zdence vzdělání. Uvolněné poměry po roce 1860 přinesly s sebou ohromné nadšení Čechů pro odkaz Havlíčkova mučednictví. Jen se taktně zamlčelo, že nemalý podíl na tomto umučení má i český národ. Možná právě jako podoba tíživého svědomí se do hledáčku dostal zájem o osud Zdenky Havlíčkové. Měla se stát znakem národa a jeho mravní velikosti, znakem nehynoucí památky Karla Havlíčka a jejím pokračováním. Havlíček se obětoval za národ a ten jej měl nyní zastoupit ve výchově sirotka. Vznikla patetická idea, především ze strany manželek čelních představitelů českého politického života, že se o štěstí jejího života postará český národ, protože je to jeho povinnost. Zdenka dostala titul Dcera národa a na zajištění jejího výživného a věna byla vyhlášena loterie. Ta ve finále vynesla přes 30 tisíc zlatých a poručníkem byl ponechán František Jaroš.

Havlíčkův švagr se ovšem postupem času zadlužoval a mnozí se obávali, že ke splacení použije Zdenčiny peníze. Novým poručníkem byl proto určen známý český politik František Brauner a Zdence určil pobývat v rodině univerzitního knihovníka Jana Hanuše. Zde ovšem Zdenka nebyla šťastna a tak si ji František Brauner po třech letech vzal k sobě. Nutno říct, že jejich vzájemný vztah také nebyl zcela ideální. Brauner byl společensky respektovaná osobnost s autoritativním chováním a Zdenka sice dospívající, ale zajisté po otci tvrdohlavá žena. Jistou oporu nepředstavovala ani Braunerova žena Augusta a tak si Zdenka našla upřímnou útěchu v několika společnicích. Brauner sám považoval za povinnost osmnáctileté Zdence nalézt adekvátního manžela. Jenže Zdenčino srdce si mezitím získal Kvido Battaglia. Ovšem vztah Dcery národa s rakouským vojákem a ještě ke všemu polského původu české společenské mínění nesneslo. Po Praze se začaly o Zdence šířit nepravdivé křivdy, klepy a tento vztah byl násilně ukončen. Poté Zdenka odolávala námluvám Václava hraběte z Kounic, až jí byl přiřčen statkář Antonín Svoboda.

Ke sňatku již nedošlo. Začala se projevovat choroba jejích rodičů, až nakonec 20. září roku 1872 Zdenka Havlíčková zemřela ve věku necelých 24 let u své babičky v Německém Brodě. Josefína Havlíčková tak byla nucena po svém manželu, synovi a snaše pochovat i vnučku. Babička Zdenky zemřela až 12 let po své vnučce roku 1884.

NĚCO MÁLO K TÉTO SÉRII:

V první řadě chci poděkovat Martin.Štoky za pomoc při tvorbě listingů a za spoustu cenných podkladů, odkazů a dalších materiálů...

No a protože materiálu se mi sešlo opravdu hodně a "havlíčkovských" keší není nikdy dost, přijměte prosím pozvání na krátkou procházku. A kam jinam, než na červeně značenou turistickou trasu.
Od Červeného mostu, mezi obcemi Nepomuk a Klášter, vede naše červená alejí, ve které jsem našla dostatek úkrytů pro tutu minisérii a tak vás nepoženu ani tak daleko, jak jsem původně zamýšlela.
Z počátku může být cesta dosti blátivá. V polovině alej protíná silnice, tak pozor při přecházení. Za silnicí se nám původně značená trasa stala neproniknutelnou džunglí a obchází se v pravo podél pole a tím se nám otvírají úžasné výhledy. Zejména na místní dominantu Zámek na Zelené hoře.

VÁCLAV HRABĚ KOUNIC

"Václav hrabě Kounic ( 26. září 1848) studoval práva na pražské a vídeňské univerzitě a r. 1873 byl povýšen na pražské univerzitě na doktora práv. R. 1883 byl zvolen poslancem do zemského sněmu za velké statky, r. 1887 se stal lidovým poslancem zemským a r. 1885 byl zvolen poslancem do říšské rady a r. 1891 opětně. Jeho choť Josefina, roz. Čermáková, (1849 v Praze -- 1895), náležela k nejlepším herečkám." [80] Hrabě Václav Kounic byl rovněž zamilován do Zdeňky Havlíčkové.

Kounic Zdeňce píše dne 18. ledna 1868: "Znal jsem Vás dříve, nežli jsem měl o významu jména Vašeho pravé, neb aspoň jasné ponětí, a víte, že od té doby, co Vás znám, jsem Vás miloval: myslím, že se neprohřeším proti památce otce Vašeho, přikládám-li jí na lásku malého vlivu, rovněž tak jsem osamělost Vaši tehdáž nemohl ani posoudit." Hovořilo se mezi nimi o sňatku, ale Zdeňka vrátila své slovo. Od 8. května 1867 do ledna 1870 bydlela Zdeňka v Rakovníku v rodině doktora Aloise Pravoslava Trojana. Zdeňka si dopisovala s Filipkou Hrázskou a v jednom dopise se jí svěřila: "Kounic je mladý muž, velmi ušlechtilé povahy...Cit, který k němu chovám, jest podoben citu, jakým tebe miluji. Není to láska, která žádá pozemského svazku -- nad to je povznesena!"

Vladimír Macura informuje ve své práci "Český sen" i o dalším nápadníkovi Zdeňky Havlíčkové. Od prosince roku 1868 do prosince 1869 si přestala Zdeňka psát s Kounicem a zamiloval se do ní Trojanův koncipient Antonín Pacák.

Zdeňka se pak vrátila do Prahy a Kounic ji opět vyhledal. V létě roku 1870 odjela Zdeňka k babičce do Německého Brodu. V prosinci 1870 ji navštívil Kounic a mluvilo se mezi nimi opět o sňatku, Zdeňka tvrdila, že má Kounice ráda, ale sňatku nedůvěřuje. Když jí Kounic delší dobu nepsal, poslala mu koncem dubna dopis, v němž mu oznámila, že přerušuje s ním dosavadní svazek a vrací mu volnost jednání...Konec lásky charakterizuje Kounic v dopise z 19. května 1871: "...A Zdeňka... ach, Vojtíšku, já měl to děvče přec nesmírně rád, já to viděl včera a předvčírem a že se to tak skončí, jsem nemyslil...Že pod tím skrývají se jakési hlubší, reelnější pohnutky, to dílem připouští, dílem odmítá, nechce o mně nic vědět a přec pláče, povídá, že jest a bude veselá a zdravá, a tak najednou ti to napadlo, že to dál s námi nejde... Řekla, že mi nemá v mém chování pranic co vytýkat...mne to loučení přec velmi bolelo... řekl jsem jí, že jí dle svého způsobu budu věrným ještě dva měsíce, pak si odjedu do Anglicka, a nebude-li do mého návratu šťastnou chotí, tedy že se může rozmyslit a v říjnu si mne zase vzít..."