Osudoví muži Zdeňky Havlíčkové - KHB Traditional Cache

Zdenka Havlíčková nebyla spisovatelkou, nebyla umělkyní, nebyla bojovnicí za práva žen, a přece je v národě českém osobností tak význačnou, jak málo která jiná. Stačilo, že byla dcerou Karla Havlíčka a že tragický odchod jejích rodičů vytvořil tragiku jejího života.

Byla jediným potomkem Karla Havlíčka a jeho ženy Julie. Narodila se den před Vánoci roku 1848 a dětství prožila především v péči matky a babičky Josefíny v Kutné Hoře a Německém Brodě. Otce jí v necelých třech letech života odvezli do Brixenu a během let 1855-1856 přišla kvůli tuberkulóze jak o něj, tak o svou matku.

Jako sirotka se jí chopil strýc František Jaroš s rodinou. Ta ji upřímně milovala a zajistila Zdence vzdělání. Uvolněné poměry po roce 1860 přinesly s sebou ohromné nadšení Čechů pro odkaz Havlíčkova mučednictví. Jen se taktně zamlčelo, že nemalý podíl na tomto umučení má i český národ. Možná právě jako podoba tíživého svědomí se do hledáčku dostal zájem o osud Zdenky Havlíčkové. Měla se stát znakem národa a jeho mravní velikosti, znakem nehynoucí památky Karla Havlíčka a jejím pokračováním. Havlíček se obětoval za národ a ten jej měl nyní zastoupit ve výchově sirotka. Vznikla patetická idea, především ze strany manželek čelních představitelů českého politického života, že se o štěstí jejího života postará český národ, protože je to jeho povinnost. Zdenka dostala titul Dcera národa a na zajištění jejího výživného a věna byla vyhlášena loterie. Ta ve finále vynesla přes 30 tisíc zlatých a poručníkem byl ponechán František Jaroš.

Havlíčkův švagr se ovšem postupem času zadlužoval a mnozí se obávali, že ke splacení použije Zdenčiny peníze. Novým poručníkem byl proto určen známý český politik František Brauner a Zdence určil pobývat v rodině univerzitního knihovníka Jana Hanuše. Zde ovšem Zdenka nebyla šťastna a tak si ji František Brauner po třech letech vzal k sobě. Nutno říct, že jejich vzájemný vztah také nebyl zcela ideální. Brauner byl společensky respektovaná osobnost s autoritativním chováním a Zdenka sice dospívající, ale zajisté po otci tvrdohlavá žena. Jistou oporu nepředstavovala ani Braunerova žena Augusta a tak si Zdenka našla upřímnou útěchu v několika společnicích. Brauner sám považoval za povinnost osmnáctileté Zdence nalézt adekvátního manžela. Jenže Zdenčino srdce si mezitím získal Kvido Battaglia. Ovšem vztah Dcery národa s rakouským vojákem a ještě ke všemu polského původu české společenské mínění nesneslo. Po Praze se začaly o Zdence šířit nepravdivé křivdy, klepy a tento vztah byl násilně ukončen. Poté Zdenka odolávala námluvám Václava hraběte z Kounic, až jí byl přiřčen statkář Antonín Svoboda.

Ke sňatku již nedošlo. Začala se projevovat choroba jejích rodičů, až nakonec 20. září roku 1872 Zdenka Havlíčková zemřela ve věku necelých 24 let u své babičky v Německém Brodě. Josefína Havlíčková tak byla nucena po svém manželu, synovi a snaše pochovat i vnučku. Babička Zdenky zemřela až 12 let po své vnučce roku 1884.

NĚCO MÁLO K TÉTO SÉRII:

V první řadě chci poděkovat Martin.Štoky za pomoc při tvorbě listingů a za spoustu cenných podkladů, odkazů a dalších materiálů...

No a protože materiálu se mi sešlo opravdu hodně a "havlíčkovských" keší není nikdy dost, přijměte prosím pozvání na krátkou procházku. A kam jinam, než na červeně značenou turistickou trasu.
Od Červeného mostu, mezi obcemi Nepomuk a Klášter, vede naše červená alejí, ve které jsem našla dostatek úkrytů pro tutu minisérii a tak vás nepoženu ani tak daleko, jak jsem původně zamýšlela.
Z počátku může být cesta dosti blátivá. V polovině alej protíná silnice, tak pozor při přecházení. Za silnicí se nám původně značená trasa stala neproniknutelnou džunglí a obchází se v pravo podél pole a tím se nám otvírají úžasné výhledy. Zejména na místní dominantu Zámek na Zelené hoře.

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ

Zdeňka se narodila Karlu Havlíčku Borovskému a jeho ženě Julii 23. prosince 1848. Byla zdravá a Juliin porod byl krátký. Havlíček se těšil na syna – o ženských novorozencích valné mínění neměl. Své pocity vyjádřil lapidárně v dopise bratru Františkovi z roku 1854, kdy mu gratuloval k narození dcery: „Milý bratře! Především ti skládám gratulaci k šťastnému založení rodiny, ačkoli se vlastně k holce tuze gratulovat nemusí, lepší by byl kluk. Ale což je dělat.“

Zdeňku ovšem miloval, ale na miminko čas neměl – věnoval se cele novinářství a věcem veřejným. V březnu roku 1850 mu byla kvůli politické činnosti v revolučním roce 1848 zakázána Praha, a tak se o měsíc později Havlíčkovi i s šestnáctiměsíční Zdeňkou přestěhovali z Prahy do Kutné Hory. Bydleli tam v pěkném bytě se zahradou v tzv. Vrabcovně.

Pro dcerku to byly pěkné časy – měla chůvu Kateřinu Mrázkovou, hrála si na zahradě s buldokem Džokem a otec, který měl víc času, si s ní také hrál. Matku měla už nemocnou – Julie měla tehdy neléčitelnou tuberkulózu, navíc špatně diagnostikovanou jako „nemoc krve“. V srpnu 1851 se Havlíčkovi přestěhovali do Německého Brodu do domu, ve kterém Havlíček strávil část svého dětství. Klid měl ale brzy skončit.

V noci z 15. na 16. prosince roku 1851 byl Havlíček vytažen z postele na svou známou cestu do Brixenu. Po jeho nedobrovolném odjezdu se Julie se Zdeňkou odstěhovaly do Truhlářské ulice k Juliině provdané mladší sestře Adéle Jarošové. Za Havlíčkem se mohly vypravit, když dostaly povolení, až v květnu 1852.

Rodina si najala domek se zahrádkou, kde si Zdeňka hrála. Neměla se špatně – rodiče jí kupovali drahé hračky, měla nové štěně a ochočenou straku, Havlíčkovými slovy, „která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má Zdenka vyražení. Učím ji také číst, ale Zdenku, ne tu straku!“

Zdeňka nakonec omylem Káču otrávila jádrem z broskve a dostala pak tři kohoutky – pásla je s prutem v ruce. Vánoce 1852 strávila rodina idylicky: „Zdenka je jako kapr, že je z ní radost. Teď mi říká jen tatínečku. O svátcích na Štědrý den budeme slavit po česku s vánočkami a rybou.“

Právě v Brixenu se Havlíček projevoval nejvíc jako otec. Byl přísný a držel se metod, které mnozí osvícení rodiče už nepoužívali: „Ostatně neškodí nikdy dětem raději víc přísnosti, jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“

Na dceru byl Havlíček hrdý, učil ji číst a počítat a dokázal se o ni postarat. Celá rodina podnikala výlety. Julie se zdravotně cítila lépe a nevyčerpávala se – k ruce měla služku, na oběd se chodilo do hostince a ona připravovala jen snídaně a někdy večeře. Časem se ale její zdravotní stav zhoršoval. Koncem září přes Juliiny protesty vypravil Havlíček ženu a dceru zpátky do Čech. Netušil, že už manželku nikdy neuvidí.