Keš je věnována Dalejskému údolí, které se nachází nedaleko.
Dalejské údolí vede většinou po kamenitých vozových cestách a pěšinách, navazuje na Prokopské údolí místní asfaltovou komunikací. V Prokopském údolí jsou rovněž lavičky a dětské hřiště. Stezka má jen několik mírných převýšení. Značena je klasickými zelenobílými značkami naučných stezek, na každém panelu je plánek trasy stezky.
Tato naučná stezka nahradila téměř v plném rozsahu původní naučnou stezku Řeporyje–Hlubočepy (Údolím Dalejského potoka). Oproti ní je kratší – vynechává slepou odbočku od železniční zastávky Praha-Holyně k lomu Prastav a zpátky – a nekončí u železniční zastávky Praha-Hlubočepy, ale již u viaduktu Pražského semmeringu.
Dalejské údolí tvoří severovýchodní výběžek Českého krasu, který zasahuje na území Prahy. Území je tvořeno hluboko zaříznutými údolími, jejichž tvar po tisíciletí utvářel tok Dalejského a Prokopského potoka. Hlavní horninou celé oblasti jsou vápence siluru a devonu, které určují krajinný ráz a druhovou pestrost území. Nejstarší osídlení Prokopského údolí sahá do doby před cca 30 000 lety, kdy zdejší jeskyně využívali paleolitičtí lovci jako úkryty. Nejvýznamnější ovlivnění této krajiny člověkem nastalo až v 19. století, kdy zde vzniklo množství velkých lomů na vápenec. Okolí potoků zase ovlivňovali mlynáři, kteří zasypávali tůně a slepá ramena, odvodňovali louky a stavěli náhony. Mezi Řeporyjemi a Zlíchovem se nacházelo více jak 10 mlýnů.
Celé území odedávna pokrývala mozaika lesů, skalních výchozů a krasových stepí. S příchodem prvních zemědělců před 5 000 lety lesy ustoupily polím a pastvinám. Ještě před 100 lety bylo údolí téměř bezlesé, což dokládají dobové rytiny. Jediným kouskem lesa, který si podržel přírodní ráz, je západní část Dalejského háje. Dalejský háj lze na rozdíl od okolních ploch považovat za lokalitu, která v historii nikdy nebyla zcela odlesněna, a tak se zde zachovaly původní dubohabrové háje.
Od roku 1685 patřil Dalejský háj spolu s řadou okolních pozemků pod správu jinonického panství ve vlastnictví Schwarzenbergů. Dle dochované lesnické osnovy zde v roce 1886 převládá dub a habr s příměsí javoru, lípy, buku, olše, břízy a babyky. Během 20. století se plocha lesů výrazně zvětšila přirozeným zarůstáním místními dřevinami a křovinami a rozsáhlými novými výsadbami. Především na protilehlých jižních svazích údolí byly vysazovány porosty borovice černé a trnovníku akátu, tedy dřevin dovezených v minulosti na naše území a pro prostředí přírodní rezervace nevhodných. Na dalších místech převládá modřín a smrk vysazovaný v 70. letech.