Karel Havlíček se přátelil s Boženou Němcovou. Ona byla jednou z mála těch, kdo se k Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu hlásili, aniž by se strachovali o svoji existenci. Však se také Havlíček za svého vedení České včely Němcové často zastával. V České včele ze dne 24. dubna 1846 reaguje na "neslušný dopis z Domažlic proti paní Boženě Němcové, který jsme proto jenom nevytiskli, že by takový spis samému panu dopisovateli k nehrubé cti posloužil". Havlíček brání Obrazy z okolí domažlického sepsané Boženou Němcovou, které byly chváleny nejen v Praze a oceněny též Havlíčkem. Havlíčkova obhajoba Obrazů se obrací dokonce v útok na osobu autora hanlivého dopisu: "Že se v nich někde paní spisovatelka ohledem na národní smýšlení a na vzdělanost českou nechvalně dotýká města Domažlic, nikdo, ani samí dobře smýšlející Domažličané jí za zlé vykládati nebudou. Bohužel! celý náš národ takového povzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se pro takové důtky horšiti...Obrazy pí. Němcové Domažličanům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží. Bylo by věru podivno, aby pí. Němcová, které si celé Čechy váží, jen v Domažlicích tupena býti měla."
Jinak Havlíček s paní Boženou Němcovou korespondoval. Nejčastěji jí vykal, ale občas ji oslovoval jako "milostpaní". V dopise psaném 7. prosince 1846 informuje Havlíček Němcovou o nemožnosti publikování jejích textů v Žihadle a píše jí také: " Že jsem tak dlouho nezdvořile neodpovídal, připište dílem přirozeným příčinám, dílem mým mnohým pracem, dílem však a nejvíce jedné slečně, kterou neznáte, a do které se já bezpochyby budu muset zamilovat, neubráním-li se. Právě ale, že se dle možnosti udatně bráním, jsem roztržitý, a když nevyhnutelně nemusím, nevezmu do ruky péro! Milost Paní! nepochopíte věru, jak těžko, jak smutno jest člověku jako mně, jehož ideálem jest od ničeho na světě nezáviseti, když vidí hrozící sobě pouto! A čím více se brání člověk, tím hůř! Ó kýž by také byla na světě cenzura na modré oči, aby nepřekážely lidem a redaktorům a nechaly je v pokoji!" Kdo ona modrooká dívka byla, se neví, ale o Julii Sýkorovou se nejednalo. Ta byla totiž tmavooká.
Jak uvádí Ladislav Quis v práci Korespondence Karla Havlíčka, na počátku spisovatelské dráhy Havlíčkovy Němcová příliš příznivě na Havlíčka nepohlížela. Pozastavovala se také nad tím, že se redaktorem nového almanachu, který měl být vydáván v Praze, stal právě Havlíček. Pak uveřejnil Havlíček v České Včele příznivou recenzi o vydaných Národních báchorkách a pověstech. Když Havlíček převzal Českou včelu 1. ledna 1846, stala se Němcová nejpilnější přispěvatelkou tohoto listu. Korespondence Boženy Němcové je dokladem toho, jak Havlíček ovlivňoval svými články veřejnost včetně žen.