Dne 22. října 1842 se Havlíček vydal do Ruska, ale protože neměl průvodní list, musel se zdržet ve Lvově. Havlíček pobýval až do ledna 1843 ve Lvově u Karla Vladislava Zapa, středoškolského profesora, redaktora, spisovatele a překladatele. Havlíček se pohyboval ve Lvově mezi polskými paními a v jednom dopise do vlasti se svěřuje: "učím se hodně zdvořile s paními mluvit, učím se od nich tančit krakoviaka a mazura a žvatlat tím akcentem jako ony (dávám ale při tom jak se na budúcího moskevského učitele sluší hodně pozor, abych se do některé nezamiloval)"
Pochvalně se Havlíček zmiňuje o ženě K. V. Zapa, Honoratě Zapové: "Poznamenávám quoad eruditionem dom. auscultantis, že má p. Zap půlletú dceru a 17 1/2letú paní a to sice velmi krásnú, jak se sám přesvědčíte, neboť má naději co nejdřív do Prahy přesazenu býti. Pak se na ni podívejte, jest čarnobríva, jak Rusíni mluví (dcera šlechtice z Bukoviny), umí tedy i malorusky, a česky ji p. Zap velmi dobře naučil, jak se dá velmi lehko mysliti. Německy neumí ani slovo, jen po francúzsku; toť víš, že to byla u českého vlastence první dobrá vlastnost a hned se mi tím také pochlubil. Polky se velmi lehko spřátelí, takže jsem byl hned za týden u p. Zapa jako doma: tím snadněji proto, že bývám od 8. do 2. jediným společníkem paní, když Zap v kanceláři bývá. Polky jsú velmi upřímné a svěří se se vším a mně tím více, že mám být tím v Moskvě, čím jest p. Zap ve Lvově. Ona mi celú historii své lásky s nejmenšími maličkostmi vypravovala, mají se velmi rádi. Mnoho jsem se naučil, čeho se jindy člověk jen sám z vlastní praxe dozví a jmenovitě ty. [...] Milý brachu! není to žádné paradoxon, co já o Polkách smejšlím. Polské paní jsú paní, pyšné královské stvoření v plné důvěře k své důstojnosti tolik si dovolují, že by naše povážlivé panenky se při všem, co Polka po celý den mluví a dělá, pořád jen červenaly. Polka se pranic nebojí, co si o ní mužští pomyslí, ona nevydělává a nevyprošuje sobě dobré mínění, vážnost u mužských, ale vynutí, abych řekl, poručí si, že ji musíš ctít anebo milovat. -- Polka všem mužským porúčí a jen jediného poslúchá; jak to as láká státi se pánem takového pyšného panského stvoření!"
Havlíček si na Honoratě Zapové cenil zejména toho, že se od svého manžela naučila mluvit česky; vážil si ale i jejích ušlechtilých vlastností. Zapová převyšovala české ženy nejen krásou a vzdělaností, ale i svým společenským vychováním. Přestože k Honoratě Zapové choval Havlíček úctu, všímal si chování ostatních Polek. Pozoroval u nich zejména rozdíly v jejich povaze, tak odlišné od českých žen. Po svém návratu z Ruska do vlasti se Havlíček se Zapovými v Praze nadále stýkal, a to až do své smrti. V závěru dopisu Fany Weidenhoffrové ze dne 27. ledna 1846 se Havlíček zmiňuje o Honoratě Zapové:
"Zatím tě líbám. Paní Zapová se již na tebe těší a já taky. Či myslíš že ne? -- Ale s tím bálem nedělej zbytečné kusy!"
V albu Honoraty Zapové se nachází i památka po Havlíčkovi:
I v polských sadech ujmulo se kvítí,
jemuž neznámé české slunce svítí.
Ve Lvově, prvního ledna 1843.
Karel Havlíček Borovský.
Dopisy Karla Havlíčka z Polska byly uveřejněny Václavem Zeleným v Osvětě (1872, 3).
Honorata Zapová byla ve své době výjimečnou ženou. Nejenže byla aktivní v boji o ženskou emancipaci, ale byla i blízkou přítelkyní Karla Havlíčka.
Honorata z Wiśniowských-Zapová (1825-1856) byla dcerou polského zemana. V 16 letech se stala manželkou Čecha Karla Vladislava Zapa, zeměpisce, učitele a národního buditele. Do Prahy se Zapovi přistěhovali roku 1845. Zapová byla oblíbena pro svoji dobrosrdečnost, ale měšťanské paničky si ji dobíraly pro její nezkušenost ve vedení domácnosti a vyčítaly jí emancipaci. Zapová se stýkala s vlasteneckými dámami (Fričovou, Palackou, Němcovou, Světlou, Podlipskou). Svého manžela si vzala z lásky, ale později nebyla s jeho povahou spokojena. Česká společnost se jí nelíbila a stýskalo se jí po Polsku a přátelích. Zažila smrt čtyř svých dětí, zkrušila ji poprava jejího strýce. Ve svých listech naříkala jako osoba zklamaná životem. Zklamala ji také pražská společnost a manželství. Svoji situaci popsala v dopisech z let 1853--1854, adresovaných matce, bratrovi a strýcově ženě Kornélii. Neodeslala je však, protože nechtěla, aby rodina věděla, jak trpí. Bratru Milkovi si v dopisech stěžuje na pocit cizoty, že ji neustále pozorují sousedé, na nouzi, na chybějící peníze. Chtěla od manžela odejít, ale neměla sílu na to, aby zbavila děti otce.
Zapovu povahu líčí v neodeslaném dopise adresovaném Kornélii: "Můj manžel se názory a povahou vůbec neliší od všech tady, k tomu ještě je velice flegmatický, domov, žena a děti jej naprosto nezajímají, je to ale přitom dobrý člověk. Je schopen nepromluvit na mě celý den, nemyslí ani na domov, ani na rodinu, o výchově dětí se ani nezmíní, o jejich potřebách tím méně. Je to lhostejný, chladný člověk. Pokud se usměje, jsem šťastná, protože to znamená, že je spokojen. V největším neštěstí, které jsem zakusila, neřekl ani slovo, aby mě utěšil, naopak v neštěstí se na mne zlobí s největší nepřívětivostí. Jeho způsob chování je nepříjemný. Samozřejmě to vyplývá z jeho povahy. Je netrpělivý, drsný, zlostný. Způsob jeho myšlení je zcela opačný než ten můj. Například o poměrech v mém národě nikdy nemluvíme, o naší literatuře, vzdělancích tím méně, vůbec o ničem, co je mně, mému srdci blízké, ani o rodině a jejích vztazích nemluvíme, protože on všechno vidí z jiného hlediska než já, a jelikož se vzájemně nepřesvědčujeme, raději už o ničem podobném nemluvím, abychom se vyhnuli svárům. (...) Řízení domácnosti, které náleží mužům, je mu cizí, vůbec to nechápe. Všechno zastupuji a vedu já samotná. S nejvyšší důvěrou mne manžel pověřuje vším, všemi svými příjmy, správou domova, výchovou dětí, úplně vším. On se do ničeho neplete, nic ho nezajímá."
Po roce 1848 si se Zapovou mnoho z jejích bývalých přítelkyň nepřálo stýkat se, protože bylo známé, že se Zapovi přátelili s takovými lidmi, jako byl Havlíček.
Honorata Zapová neuměla německy, o čemž se zmiňoval obdivně Karel Havlíček Borovský, který u Zapových ve Lvově dva měsíce bydlel. Havlíček trávil s Honoratou vždycky čas od osmé do dvou a její kouzlo ho přivádělo k myšlence, že by se měl oženit.
Honorata psala v záležitosti zřízení dívčích vychovatelen mnohým českým mužům, např. hraběti Hanušovi z Kolovratů-Krakovských, který jí v odpovědi dne 26. října 1848 napsal: "A proto mi dovolí Veleváženosť Vaše, abych k základu Vašeho tak nadějného podniknutí přiložil sto zlatých co skrovný příspěvek atd."
Podobně reaguje 22. listopadu 1848 kníže Jan kníže z Lobkovic:
"Každé nové blaho, naší milé vlasti kynoucí, rozbuzuje v mé duši radosť, již každý pravý vlastenec pocítiti musí. Protož schvaluji docela Vaši krásnou snahu; nepřeju si nic víc, než aby brzy naše děvčata sobě přivlastnily, co jim nyní bohužel schází...Za krátký čas chci Vám dokázati, jak na mne Vaše vlastenecká snaha působila."
Honoratino literární dílo není zatím zpracováno a zhodnoceno, většinou se nalézá v nedokončených rukopisech (lze tam najít i pár pokusů o romány) -- pravděpodobně by byl těžký popis a rozhodování, co je překladem nebo částečným překladem z polské literatury a co původním spisovatelčiným dílem.
Roku 1859 vyšla po Honoratině smrti malá knížka s titulem "Nezabudky čili dar našim pannám", která je jejím životním dílem. Tato knížka je souborem drobností, které uveřejnila v Květech, České včele, Lumíru, Zlatých klasech a moravské Koledě, které podléhají národopisné módě. Zapová využívá motivy díla polské spisovatelky Klementyny z Tańských Hoffmanové Památka po dobré matce. V úvodu Honoraty říká, že se chce touto knihou zavděčit českému národu, kde našla druhý domov. Do "Nezabudek" uložila své feministické názory, na nichž staví vychovatelský program svého ústavu. Zapová je po Bohuslavě Rajské druhá česká vychovatelka, která má proti Rajské tu výhodu, že se projevila také literárně. "Nezabudky" jsou psány s tendencí dát recept pro způsob života. Zapová mluví k ženám, vychází z určitých předpokladů, které se ženskému životu přisoudily. Zapová nevychovává ženu: všechny ctnosti a nectnosti určuje a třídí jejich společenským dosahem. Manželství znamená pro ženu zaměstnání, ale pro muže pohodlí. Zapová navádí k pracovitosti a společenské příjemnosti.
Zapová začala psát Nezabudky 10. října 1853 a dokončila je 12. dubna 1854. O tvorbě Honoraty Zapové částečně pojednává práce Jiřího Horáka Tři čeští spisovatelé v Haliči.
Po smrti Honoraty Zapové vznikla řada ženských spolků: Ženský Výrobní Spolek, Tělocvičný spolek paní a dívek českých, Pražský sbor dam ve prospěch stavby nového kostela na Smíchově, dámský odbor Národní loterie ve prospěch Zdenky Havlíčkové, venkovské jednoty paní a dívek, humanitní spolky jako Záštita, Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek, Spolek paní sv. Anny, Spolek sv. Ludmily. Vzmáhá se ženské školství, průmyslové a obchodní školy, vyšší dívčí škola, kuchařské a odborné školy atd. Píše se mnoho příruček kuchařských, hospodyňských, mateřských, pro pěstounky, pro vychovatelky. Začínají vycházet rozpravy o ženském poslání, karikatury ženské emancipace, pátrá se po slavných ženách minulosti v literatuře, vychovatelství, dobročinnosti atd., píší se životopisy...
Jak uvádí Milena Lenderová, braly české hospodyně svůj úděl vážně. Jejich obzor končil kuchyní a dětmi, což s nelibostí konstatovala Honorata Zapová, když přišla počátkem čtyřicátých let do Prahy. V pražských měšťanských rodinách, kam bývala zvána, ji šokovala omezenost konverzačních témat, kdy se "rozvlnil hovor, otáčející se pouze kolem nezpůsobů služek a pak o samé jen šaty, opět jen šaty a konečně o jakýsi pikantní klípek". Na rozdíl od svých českých přítelkyň Zapová domácí práce neovládala, což pohoršovalo pražské dámy. Rychle se však do nové situace vpravila: naučila se "po česku vařit, po česku hospodařit, po česku s lidmi nakládat, po česku výdaje a příjmy účtovat, a hle! zakrátko se mohla Honorata vyrovnati každé pražské hospodyni a zahovořila si o služkách, tržních cenách, velikém prádle atd., kázala-li toho potřeba, tak virtuózně jako každá jiná měšťanská panička". Tak ironizovala ve svých vzpomínkách pražskou společnost Karolina Světlá. Domácí práce Zapová nejen zvládla, dokázala o nich i přemýšlet, jak dokládají její Nezabudky.
Honorata Zapová přinesla s sebou do Prahy duch polských salonů. Polský šlechtický salon byl věrnou kopií francouzského salonu, kde hrála důležitou roli vzdělaná hostitelka. Honorata Wiśniowská nepocházela z příliš zámožných kruhů. Nelíbilo se jí, že "totiž mužům vzdělaným tak jako v Polsce společnost vzdělaných žen potřebou a že muži odcházejí ze společnosti žen, když chtějí o vážných věcech porokovat". Zapová s úspěchem provedla reformu českého salonu. Její salon rádi navštěvovali v neděli odpoledne Karel Jaromír Erben, skladatel a spisovatel Ludvík Ritter z Rittersbergu, Václav Staněk, spisovatel Karel Boleslav Štorch, Franta Šumavský, Jan Slavomír Tomíček a spisovatel Jan Erazim Vocel.