Julie Sýkorová se narodila 16. dubna 1826 ve Svojšicích u Choltic v myslivně. Když dospěla, poslali ji rodiče do Prahy na další vzdělání. Jako žačka navštěvovala též modní závod paní Kašparové, kde pracovaly nejen šičky, ale chodila se sem přiučovat šití i děvčata z pražských a venkovských rodin. Karel, syn paní Kašparové, byl toho času jedním z přátel Havlíčkových. Počátkem roku 1847 počal Havlíček s několika přáteli navštěvovat dům paní Kašparové. Tam se seznámil s Julií. Havlíček se nato vídával s Julií častěji a v neděli chodili na procházky. Jejich svatba se konala 4. března 1848 v kostele u sv. Havla v Praze. Oddal je Havlíčkův přítel P. Řezáč a za svědky byli Václav Vladivoj Tomek a Vilém Gabler.
Po milostném zklamání, které mu přinesl vztah s Fany Weidenhoffrovou, byl Havlíček ostražitější a kladl národní blaho nad své vlastní. Julie, pokud nechtěla Havlíčkovu lásku ztratit, byla nucena se jeho vůli podřídit.
V listě z 6. února 1848, měsíc před sňatkem, píše Havlíček Julii: "Jakkoli Vás miluji pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám dost chladného rozumu a pevnosti, že nikdy a za žádnou cenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostranným předsudkům, i kdybych tím způsobil sobě i Vám ještě mnohem více trpkých hodin. Neboť zásady, na kterých založen je můj způsob mysliti, světový názor a přesvědčení, mají příliš pevný základ, jsou dostatečně rozváženy a zkušeností mou i jiných potvrzeny, aby bylo možno je obětovat dětinskému předsudku a vrtochům děvčete. Vaše rozmary však jsem nucen vždy, zvláště chcete-li je vystavovat na odiv před jinými a ve společnosti -- úplně ignorovati."
Julii Havlíček miloval. V jeho poezii najdeme nedatovanou vřelou báseň věnovanou jeho ženě Julii, nazvanou Má hvězda:
Když jsem býval malinký,
věděl jsem jen málo,
každého jsem míval rád,
vše se na mne smálo.
Poslouchal jsem maminku
a tatínka taky,
čítali jsme s sestřičkou
hvězdy nad oblaky.
A tu jednu zářící
znala máti moje:
"Podívej se, Karlíčku,
tamhle ta je tvoje!"
Znal jsem svoji hvězdičku
hráli jsme si spolu:
hvězdo, hvězdo, hvězdičko
pojď sem ke mně dolů.
Když jsem školy proběhl,
byl jsem ateista,
nevěřil jsem na Boha,
na Ježíše Krista.
Zapomněl jsem na hvězdu,
na maminku taky:
nebe mne opustilo,
zakryly ho mraky.
Schovala se hvězdička
za oblaky husté,
a já bloudil po světě,
srdce bylo pusté.
Co jsem poznal srdce Tvé,
Julianko moje,
zase vidím hvězdičku
ale ta je -- Tvoje!
Moje hvězda bývalá
na věky již zašla,
s dítěcí mou důvěrou
také hvězda zhasla.
Nemůže být markantnějšího důkazu, jak mužný a opravdový Havlíček ženu svou ctil, nežli jsou sloky této básně. A Julie také si plně zasloužila Havlíčkovy lásky.
Juliino chování po obratu v manželově osudu a jejím vlastním životě vzbuzovalo mezi známými všeobecnou úctu. Také Palacký psal o tom Havlíčkovi ve zmíněném prvním listě do Brixenu: "Chování její všude chvály dochází, ačkoli ona v tichu skromně se drží."
Juliin osud byl neúprosný - potýkala se s tehdy nevyléčitelnou tuberkulózou. Ač jí dočasný společný pobyt v Brixenu a alpský vzduch zdravotně prospíval, předčasnou smrt přesto neodvrátil. Zemřela dne 16. dubna 1855 ve věku devětadvaceti let a se svým mužem po jeho návratu z konfinace v Brixenu se už nepotkala. Její nakažlivá nemoc se stala osudnou také pro Karla i dceru Zdeňku. Všichni tři tak skonali na stejnou nemoc a všichni tři velmi předčasně.