Pokud bychom chtěli vztah Karla Havlíčka a Fany shrnout do několika málo vět, mohlo by to vypadat nějak takto:
Při divadelním ochotničení v Německé Brodě po návratu z Ruska (1944) se Havlíček seznámil s Františkou Weidenhoffrovou, dcerou z vážené německobrodské rodiny, a měl v plánu se s ní oženit. Jejich světy se ale rozešly - nevěsta spjatá se svou rodinou mohla těžko přijmout hodnoty a priority mladého muže, který se na jaře 1845 vydal do Prahy, kde vstoupil do úplně jiného prostředí, s nímž se ztotožnil a v němž se dokázal prosadit. Oddal se novinářství a službě vlasti.
Ale myslím, že si Fany zaslouží trochu více pozornosti -
Karel Havlíček si dopisoval se svou snoubenkou Fany Weidenhoffrovou v letech 1844-1846. Seznámili se spolu v ochotnickém divadle, které Havlíček vedl během svého pobytu v Německém Brodě. V Kotzebuově hře Epigram, kterou Havlíček v Německém Brodě nacvičil, si sám zahrál postavu ředitele Chládka, roli paní Chládkové ztvárnila Fany.
Dvoření bývalo doprovázeno výměnou korespondence, která směla být důvěrná. V dopisech si snoubenci často tykali, důvěrné mělo být i oslovení. Nápadník měl dívku denně navštěvovat, aby se jí dvořil. Bylo pokládáno za vhodné, aby se snoubenci spolu ukazovali ve společnosti, nejlépe v divadle nebo na koncertech, a to v doprovodu dívčiny matky nebo společnice. Zasnoubení trvalo různou dobu, během níž se obě strany dohodly na výši věna a datu svatby. Havlíček zamýšlel se s Fany oženit, ale její rodiče vyžadovali, aby si Havlíček předtím zaopatřil nějaké dobré místo. Havlíček se za tím účelem odebral do Prahy a stal se tam novinářem.
V Havlíčkových dopisech adresovaných Fany bývají oslovení typu: "moje zlatá Fany", "moje milá Fany", "milá moje, starostlivá Faninko". Havlíček Fany v dopisech často oniká, jak to vyžadovalo její prostředí, ale také jí nezřídka vyká. A v oněch dopisech se nejčastěji podepisuje jako Borovský, Havlíček Borovský; zřídka se podepisuje jen vlastním jménem.
Krátce před svatbou, v dopise z 19. ledna 1846, se Havlíček již uchyluje k tykání: "Ostatně ale již snad mohu psát Ty a Tobě a očekávat, že mi také tak budeš odpovídat. Teď se již snad není potřeba upejpat." A od této chvíle dopisy určené své nastávající podepisuje "Tvůj Karel."
Fany Havlíčkovi v dochovaných dopisech oniká nebo vyká, oslovuje ho "můj milý", "můj drahý", ale později už také dává přednost důvěrnějšímu tykání.
Zavádění "vykání" místo "onikání" bylo totiž rysem vlastenectví. Partnerky mladých vlastenců byly vybízeny k používání českého jazyka i jako jazyka milostné korespondence. Ideálem partnerství se stává dvojice Čech / Češka.
V Havlíčkových dopisech Fany jsou časté důvěrné pasáže, v kterých Havlíček vzpomíná na společně prožité chvíle v Havlíčkově Brodě a jeho okolí: "Až do tohoto křížku čtěte sl. Loty, dále však ne, neboť Vám (: ba raději Jí a ještě raději Tobě :) za tímto křížkem slibuji 20 hubiček, vyvede-li to dobře. Tyto hubičky nebudou papírové, jako v předešlých psaních, jenž dávno vyvětrají než je poštovské koně do Brodu dovezou, ale vřelé spravedlivé z úst na ústa, až se jí dech zatají."
Havlíček chodil s Fany na procházky, žertoval, pilně si s ní dopisoval. Ladislav Quis, vydavatel Havlíčkovy korespondence, soudí, že se Havlíčkovy dopisy "nepodobají obvyklé zamilované korespondenci; tu i tam vyrazí ovšem něžný cit, ozve se stesk nebo touha, tu a tam něžnější slůvko, zahrávání, zalichocení, toť vše".
Havlíček chtěl mít vzdělanou ženu, která by se mu ve své vzdělanosti alespoň dokázala přiblížit -- posílal Fany české knihy ("hleďte tu Růži Sionskou brzy přečíst, abych Vám zas mohl tu novou poslat"), nutil ji psát a hovořit v české řeči. Pokud někdy Havlíček Fany chválí, vzápětí ji i nabádá k dalšímu učení: "Že dala bratru mému pravopis, dobře učinila, neboť ho ovšem více potřebuje než Vy, poněvadž Ona, (ačkoli ještě dělá mnoho zbytečných chyb pro čerstvost) předce 1000. lépe píše než bratr můj; co je pro mužského velká chyba." Podobně reaguje Havlíček v dopise ze 3. července 1845 na Faniny pravopisné chyby: "Ale při tom, milá slečinko, si beru smělost, upamatovat Vás, že se Češi ani v čtení ani v psaní zvíčit, nýbrž cvíčit musejí, chtějí-li dobře čísti a psáti; co bych také ve vši poníženosti Vašnosti radil, jakož i že píšou v Něm. Brodě, ne pak Něm. Brod 30ho Červena 1845, kromě mnoho jiných..."
V listu z Prahy ze dne 27. června 1846 žádá Havlíček Fany, aby odpověděla dopisem jistému panu doktorovi. Havlíček Fany nabádá k zdvořilosti, pečlivosti: "dej si jen hodně záležet, abys mnoho chyb nenadělala, a já nečesti neutržil za učitelství, s kterým se tu vychlaubám". Z toho je nanejvýš patrné, jak si Havlíček zakládal na vzdělanosti své snoubenky, dílem také kvůli tomu, že on sám vedl Fany k pilnému studiu české řeči a jazyka.
Jako byl Havlíček přesvědčen, že nemůže zcela porozumět ženské povaze a ženskému vkusu, byl si také jistý tím, že žádná žena nemůže být schopna pochopit jeho. Přesto měl ve Fany a její oddanou lásku takovou důvěru, že se jí svěřil se svými idejemi a plány, jak o tom svědčí následující pasáž z jeho dopisu:
"Neměl bych jí arci takové věci psát, neboť se mužské věci pro ženské nehodí: ale dobře věda, že snad Vy nejvíce při všem, co se mne týče také máte podílu: soudím nejlépe, abyste o všem věděla, co myslím, a oč pracuji. Bez toho vím, že mi na celém světě snad nejupřímněji všechno dobré přejete, jako já Vám. - "
Pokud však Fany chtěla mluvit do věcí, které se bezprostředně týkaly Havlíčka, byla odkázána do patřičných mezí, jak to dokazují úvodní věty dopisu z 16. července 1845: "Jenom se, moje milá Faninko, nikdy nepleťte do mužských záležitostí a nebojte se nikdy o mne a mou čest. Darmo si tím působíte hořké chvíle. Což myslíte, že může člověk, když chce něco na světě vyvésti, být ode všech chválen?" Vzniklá situace vyplynula z Havlíčkovy kritiky Tylovy novely Poslední Čech a z Tylovy reakce na Havlíčkovu kritiku otištěnou v Květech. Havlíček prosí Fany, aby mu nepřidělávala starosti svými domluvami. V onom dopise se o hádce s Tylem zmiňuje několikrát, a pokaždé Fany ubezpečuje, aby tou záležitostí netrápila. Kárá Fany, když se ona zmiňuje o Havlíčkově kritice na Tylova Posledního Čecha: "Pro vás arci takové věci nejsou, poněvadž Vám více na dobré pečeni, punčochách, květinách atd. záleží než na dobrých knihách."
Ženskou a mužskou úlohu v životě Havlíček striktně odděluje. Přikazuje své nastávající, aby se nepletla do záležitostí týkajících se jeho, jako živitele budoucí rodiny, a za to sám Fany ujišťuje, že se nebude jí plést do ženských prací a zařízení domácnosti: "Všechno, co z její rukou přijde, je krásné pro mne, protože ji mám hodně rád."
O Havlíčkových plánech do společné budoucnosti svědčí místa v několika dopisech, kde Havlíček pevně doufá ve sňatek:
"Naše záležitosti stojí posud dobře, a jak myslím, že to ani nebude dvě leta trvat (: jak jsem pravil v Brodě :) a že mi bude její ručka ještě dřív solit polívku než jsem myslil, budu-li jen jakou jíst. --"
Fany o Havlíčkově lásce nepochybovala, ale neměla přílišnou důvěru v materiálně zabezpečenou budoucnost. Havlíček ji v několika dopisech stále ujišťoval, že nebudou mít po svatbě ve společné domácnosti nedostatek:
"Jak bych mohl Vás, kterou tak miluji, uvésti do nebezpečnosti a do nějaké bídy! To bychom byli oba nešťastni, jeden k vůli druhému. Naopak mrzelo by mne, kdyby aspoň všeho dle slušné potřeby neměla. Kdybych chtěl lehkomyslně jednat, mohl bych se oženit hned, jak k Rohanovi přijdu, neb budu mít jistě přes tisíc stř., kdybych u něho neostával."
Čím více se blížil okamžik svatby, tím Faniny pochybnosti rostly. Koncem května se už Havlíček nemálo podivoval Faniným obavám:
"Divím se velice, milá Fany! kterak ženský rozum málo chápe a obzvlášť také Její, ačkoli se na mne v Brodě kolikrát rozzlobila, že jsem něco takového se říci neb na sobě dát znáti osmělil."
V dopise ze 29. července je patrné, že je Havlíček zarmoucen z Fanina postoje a pokud Fany nezmění své stanovisko, že je připraven na to, vztah ukončit.
"Tak tedy dokonce nechce, abych do Brodu přišel? Byl bych ji arci za to, zač chce, odprosil; takto ale, když tam nepřijdu -- což dělat. [...] Z toho ohledu, a jestli dovolí, také k vůli Ní snad bych přece směl as na dvě neděle býti tak smělým a zrušiti slovo své."
Jak dokazuje dopis ze dne 24. 6. 1846, je Havlíček polekán Faninými pochybnostmi. Snaží se Fany rozumně vysvětlit, že je pořád stejným člověkem, jakým byl v Brodě, a že Faniny obavy jsou liché:
Milá moje Fany!
Právě teď dostal jsem psaní z Brodu od mé matky, v kterém mi o Tobě píše věci, které mne tuze znepokojují. Prosím Tě, měj přec rozum a nevykládej si pořád všelikou maličkost a nepatrnost, která ani za řeč nestojí, již tak mrzutě. Matka mi píše upřímně, cos jí všechno povídala, a to jí nemůžeš mít za zlé. Ale prosím Tě, jak Ti napadá, "že jsem se změnil, že již nejsem tak, jak jsem byl a jiné podobné řeči." Ovšem se rozumí, že jsem se změnil a musel jsem se změnit; snad přec nechceš, abych teď, kde tolik na starosti mám, vždy byl tak jako v Brodě, kde jsem co pták beze všeho jiného pomyšlení, jenom s Tebou se zabývati mohl. [...] Prosím Tě, odpusť mi to již a upokoj se."
Fany byla odhodlána vstoupit do manželství s Havlíčkem, ještě v červenci roku 1846 zamítá se souhlasem Havlíčkovým vážnou nabídku k sňatku, kterou jí učinil nějaký doktor z Moravy. Quis se domnívá, že "obavy ty směřovaly spíše k tomu, aby snoubence svého pohnula, by si opatřil aspoň později nějaké výnosnější a bezpečnější zaměstnání."
Jakkoli byl Havlíček zamilovaný, nesnesl zasahování své snoubenky do věci, jíž prý nerozumí. "Co se týče Tvé poslední odpovědi, musím Ti raději neodpovídat na Tvé dopisy. Věru, já mám všechno rád, jenom radu nemohu vystát od toho, kdo té věci, kterou mi radí, pranic nerozumí, jako to, co píšeš o Šafaříku atd."
Fany se samozřejmě taková reakce nelíbila a v následujícím dopise Havlíčkovi vyčítá: "Ovšem jsem byla připravena na nějakou domluvu za své starosti, ale že bys byl v stavu mě pro mou bázlivost a nevědomost tak ostře odpovídat, jsem se zajisté nenadála. Což pak neznáš slova, kterými bys mě mohl vlídněji z bludu vyvésti? Musil jsi právě taková volit, která se mého citu tak bolestně dotýkají?"
Neshody mezi Fany a Havlíčkem se ponejvíce týkaly buď Faniným přílišným vměšováním se do Havlíčkových záležitostí, nebo Faniných obav z nezajištěné budoucnosti. Fany přitom byla ovlivněna příbuznými, mezi jinými ve velké míře tetou Halamáskovou. V dopise z 14. června 1845 posílá Havlíček Fany dvě knížky a doporučuje jí, aby je dala přečíst zvláště také paní tetičce Halamáskové, "aby věděla, že také hrabata jsou mezi námi blázny".
Sňatek Havlíčka s Fany Weidenhoffrovou byl stanoven na 14. září 1846, ale nedošlo k němu. Podle všeho zasnoubení zrušil sám Havlíček. Po roztržce s Faninou rodinou píše Havlíček v listě ze dne 9. září 1846 o vzniklé situaci bratru Františkovi: "Nejpodivnější a také nejnovější zprávu ti musím podat, že jsem se zrovna před svatbou s Weidenhoffrovými rozzlobil a že z toho ze všeho snad nic nebude.Pomysli si, jak to člověka musí mrzet, když až do poslední chvíle mají strachy, jestli já snad někdy na mizinu nepřijdu. Tak zrovna chtějí ukazovat, jakoby člověku milost dělali..."
Havlíček poznal, že by se Fany nestala ženou, která by s ním dovedla trpět, proto vztah ukončil. Po zrušení zasnoubení Havlíček Fany požádal dopisem z 2. listopadu 1847, aby mu vrátila listy, které jí napsal. Fany mu odpověděla:
"Mnohovážený pane!
Činím, co se již vlastně spíše státi mělo, a sice Vám vědomost dát, že dle Vaši žádosti jednat nehodlám, a ačkoli dle Vašeho dopisu od 2ho Listopadu pevně v vyplnění své žádosti doufáte, přec odhodlaná nejsem psaní Vaší ruky nazpět odeslat.
Fany Weidenhoffrová.
V Něm. Brodě dne 24ho Prosince 1847.
Bratr Fany, Emanuel Weidenhoffer, napsal sedm básniček o vztahu Havlíčka ke své sestře, které mají souborný název "Elegie, stará chromá báseň o milostném poměru mé sestry Fany s Karlem Havlíčkem Borovským." Cyklus je datován 23. února 1848. Byl psán pro sestru Fany, zůstal v rukopisu a jeho autor se s ním nikomu nesvěřoval.
Druhá báseň cyklu U chaloupky je vzpomínkou na milé procházky dvojice:
"Müllerovskou tam za strání
na pahorku stojí skromná ves,
vnadným dolem se prohání
Sázava, již výše stíní les.
A v té vísce u chaloupky
věrných dvou milenců sedíce
celují se co holoubky,
ráje nevinné si tvoříce.
O těch rájích ani zmínky. --
Kam se poděl jeho lásky slib - ?
Nechci tvořit upomínky,
Vy to, milá sestro, víte líp."
Báseň šestá, Maškara ve Věži, líčí masopustní ples na statku Věži, jehož se Havlíček s Fany zúčastnil.
Poslední dvě sloky básně jsou také kritické:
"Lásku, co tak plála čistě,
sám on zrádce vždy víc ulíval
a zůstaviv spáleniště
zdaleka se jemu vyhýbal.
Toto spáleniště moří
srdce zklamané ach! milenky,
ona trpké slzy noří
nemajíc než smutné pomněnky."
Básně očividně nejsou objektivní, psal je milující bratr, který znal sestřin smutek.
Havlíčkova sestra Johanna řekla o vztahu svého bratra Karla k Fany Weidenhofferové: "Všeobecně se myslilo, že se Karel se slečnou W. ožení. Kdyby bylo šlo podle jeho vůle, zajisté by se bylo tak stalo. Dopisování obou bylo horlivé. My doma ovšem mnoho o tom nemluvili, neboť byl Karel vždy velice samostatný, věděli jsme, že co on učiní, bude dobré a že dovede rozvážiti každý krok. Přijímali jsme proto každé jeho rozhodnutí jako věc hotovou. Že se známost tato neuskutečnila, byla asi nejvíce vinna matka slečnina. Ta chtěla vzíti věc příliš prakticky, a poněvadž věno, které dceři chtěla dáti, bylo příliš nepatrné (ačkoliv šla pověst o veliké zámožnosti rodiny její), začala se rozmýšleti, má-li dceru svoji dáti muži, který byl jen spisovatelem. Karel měl tehda za redigování Pražských novin pouze 600 zl., a to ještě podle všeho nebylo nikterak stvrzeno písemnou úmluvou, poněvadž jsme častěji slyšeli, kterak pí. W. se vyslovovala, "kdyby to měl aspoň písemně, měli by pak aspoň něco jisté." [...] Karel si přestal psát se svojí vyvolenou. Nám se jen svěřil, že na něm chce matka nějakou písemnou smlouvu, a že dokud nebude míti svůj roční příjem zaručený, dotud že asi nebude možno na sňatek pomýšleti. Myslíme si však, že vedle tohoto požadavku mluvilo se asi zase o spisovatelství, které tenkráte v očích měšťanských kruhů nebylo v přílišné vážnosti. Karel sám říkal někdy: "Kdybych byl profesorem a třeba neměl nic, to by jim bylo nevadilo, ale spisovatelství vadilo."
Fany Weidenhofferová se provdala až o hodně později - 29. října 1850 za Františka Judmanna v Německém Brodě.