Byl-li Havlíček dobře veden náboženskou výchovou, musíme vzpomenout faráře P. Jana Slavíka, který působil mnoho let v Batelově a Karel Havlíček jej poznal jako výborného učitele na hlavní škole v Jihlavě, kde vyučoval náboženství. Nejen ve škole, ale zvláště domácí přípravou, vypomohl Jan Slavík překonat všechny nesnáze spojené s výukou němčiny, která se stala denním chlebem sotva destiletého Karla Havlíčka. A právě do Batelova jezdil Karel k faráři Janu Slavíkovi na prázdniny. Páter Jan Slavík se narodil 9. května 1785 v Dačicích, na kněze byl vysvěcen v r. 1810 a zemřel 16. června 1867 v Batelově.
Na batelovské faře působila teta Havlíčkovy matky v roli farské hospodyně, když si ji P.Jan Slavík přivezl z Borové, kde pracovala ve stejných službách u P.Jana Brůžka až do jeho odchodu na farnost přibyslavskou. Karel Havlíček ji familiárně oslovoval tetinko. Tetinka Rospeková pocházela z blízké Horní Cerekve, stejně jako Havlíčkova maminka.
Malebné městečko Batelov se stalo milovaným místem, kam Karel Havlíček velice rád zajížděl. Zde po okolí cestoval a kochal se jeho krásou a nebylo snad dne, aby ho kroky nezavedly na blízký Vršek, kopec nad Batelovem se vypínající v nadmořské výšce skoro 650 metrů, odkud bylo možno přehlédnout celý kraj. Zrak jeho přitahovaly dominanty Javořice a Roštejna, které se směrem jižním nacházely.
Když pootočil svůj pohled směrem východním, spatřil pak město Třešť. Nejvíce se však díval směrem opačným, tedy severozápadním. Jeho zrak hladil střechy batelovských stavení, mezi nimiž hledal místo nejmilejší - faru, kde přebýval s P. Janem Slavíkem. A zvedl-li hlavu výše, pak spatřil krásné panorama české krajinys vrchy Čeřínkem a vzdálenějším Křemešníkem, známým poutním místem.
Vršek byl v době Havlíčkových návštěv nezalesněný kopec posetý velkými žulovými balvany, snad morenami. Celému prostoru vévodil Velký kámen, vedle něhož menší, zvaný Čertův kočár, spočívající malou plochou na hraně, byl typickým útvarem viklanu. A u tohoto pověstmi opředeného balvanu se v Havlíčkově tvůrčí hlavě rodily buditelské myšlenky, které vyvrcholily vznikem elegie "Dumka na Batelovském vrchu". Do ní vložil mladý básník svůj vzdech nad umírajícím a nepřátelské síle podléhajícím národem:
Umírá slunéčko, umírá;
když padá za hory do Němec, umírá;
Šumava naše zkrvácená toužebně za sluncem do Němec pozírá.
Klekání nad námi doznívá,
klade se na věky do hrobu vlast širá;
od řeky k řece, z hradu k hradu
mlha se smutkovým závojem prostírá.
Umírá národ můj, umírá,
anjelé strážci uletují, umírá;
života knihu lidu mému
Hospodin navěky, navěky zavírá.
Poslední vlasti syn v ruinách
zoufale lyru svou o stěnu opírá;
žalozpěv dozněl se zdi padá
za vlastí do hrobu pěvec sám i lyra.
Umírá, umírá, umírá,
již padá za hory do Němec, umírá;
Šumava naše zakrvácená
toužebně za sluncem do Němec pozírá.
Batelov je klidné městečko, kde žije 1600 obyvatel. Jeho lesnaté a rybničnaté okolí láká k turistickým vycházkám a rekreačním pobytům. Na západní straně dnes již Havlíčkova vršku směrem k Pilskému rybníku je rozsáhlá chatová oblast. Městečko má protáhlé ulicové náměstí, jemuž vévodí barokní kostel sv. Petra a Pavla z l. 1755-66. Jeho schodiště lemují četné barokní sochy z let 1885-8. V letech 1427-38 působil zde farář Petr z Mladenovic, přítel Mistra Jana Husa. V roce 1646 zde došlo k bitvě, v níž císaři porazili Švédy. Město má dva zámky, starý pochází z 16. století, nový zámek byl postaven v počátku 17. století. V Batelově a blízkém okolí je na desítku architektonicky zajímavých božích muk. Byla zde poměrně silná židovská komunita, z té doby zachovány židovský hřbitov a synagoga. Na náměstí jsou dochovány četné domy s barokními štíty, mezi nimi dům č.39 postavený v roce 1811 v lidové architektuře.
V době, kdy Havlíček navštěvoval Batelov, bylo zde tuhé poddanství. Obyvatelé tvrdě robotovali na panském a odváděli dávky, daně a desátky. Nelítostnou porobu způsobilo nešťastné selské povstání v roce 1821, které bylo krutě potlačeno vojskem. Část Batelova byla zničena ohněm, mnoho domů vyrabováno a obyvatelstvo přinuceno k poslušnosti. Většina batelovských byla od pradávna potomky českých rodin, proto se zde hovořilo česky, jen vrchnost a židovská komunita mluvily německy. Tyto národnostní i sociální poměry obyvatelstva výrazně ovlivnily mladého Havlíčka, který se zde utvrdil v přesvědčení, že nestačí pouhé romantické blouznění a prázdné vlastenectví, ale je nutné praktické politické vystoupení za zajištění práv prostého lidu i národní svébytnosti.