Původní, značně pracná keš věnovaná tomuto mlýnu byla ukradena, obnovuji již jen jako obyčejnou krabičku, nyní je i pro neprémiové uživatele.
Spálený mlýn neboli Spálenec
Mlýn s hospodářskými budovami pochází z roku 1398. Mlýn byl vystavěn na toku říčky Blaty. Původní vesnice Luběnice ležela pravděpodobně poblíž mlýna.
Hradišťský opat Tevard (1365-1381) ke vsi Ústín přikupuje mlýn nazývaný Spálený v Luběnicích od Divy z Čekyně, který měl v té době v držení Luběnice.
Mlýn Spálenec byl prodán v roce 1556 Janu Drahanovskému ze Stvolové, je dohodnuto, že bude plnit povinnosti vůči klášteru a platit poplatky, které měli dřívější držitelé. Později byl mlýn prodán Havlu Kurovskému z Vrchlabí a Náměště. Ještě později patřil městu Olomouc.
Byl často pronajímán různým majitelům. V r. 1893 byl postižen požárem. Od roku 1904 pro nedostatek vody byl poháněn lokomobilou. V r. 1930 měl mlynář Slouka na pohon mlýna jednu Francisovu turbínu, po regulaci říčky byl provoz úplně zastaven. Nynější majitel v rámci svých možností mlýn opravuje, ale jeho stav není příliš dobrý. Od r. 1930 je mlýn bez mlýnských strojů.
Ve mlýně pracovali mlynáři, kteří se řadili podle majetnosti a společenského postavení do čtyř kategorií:
1) mlynář ve " službě náchlební" - pracoval ve mlýně za peníze, mlýn mu nepatřil (většinou byl majetkem feudální vrchnosti nebo církve), byl ve služebním poměru k majiteli. Měl sjednaný roční plat v penězích, k tomu deputát a povolení, kolik smí chovat dobytka a slepic.
2) nájemce mlýna, který byl najímán na "čtvrtý groš", tzn. že si ponechával čtvrtý díl z výdělku od semletí, ale také čtvrtinou se musel podílet na nákladech.
3) "mlynář úroční", který už byl majitelem mlýna. Získal ho odkupem za pevnou sumu, ale zůstala mu povinnost odvádět úrok původnímu majiteli a jeho dědicům.
4) nejlíp na tom byl "mlynář zákupní", samostatně hospodařící bez jakýchkoli úročních povinností, platů a jiných závazků.
Obecně se předpokládalo, že mlynář musel " víc uměti, než jen obilí mlýti". Musel umět mlýn postavit a udržovat v chodu, ale i ostatní věci související s vodou zvládnout - stavět pily, valchy na zpracování sukna a kůží, uvádět vodu do domů, zámků a zahrad, vyvádět ji ze sklepů a studnic, dělat jezy, břehy a mosty, udržovat náhony a stavidla.
Mlynáři bývali vážení sousedé, majetnější, proto vyhledávaní na výhodný sňatek, nebo často žádaní za kmotry pro novorozence. Sami prý ale mnoho dětí neměli, protože kombinace vlhka a prachu ve mlýně dětech nesvědčila.
Pod mlynářem, jakožto hospodářem, pracoval v mlýnici "stárek" (přední tovaryš a zástupce mistra), dále "mládek" (mladší tovaryš) a několik učedníků. Starší učedníci se nazývali "prášek" a mladší "smetiprach". Do mlýnice zavítal čas od času nějaký "krajánek". Musel dostat nocleh a jídlo, a pak hospodář rozhodl, jestli ho přijme na práci. Krajánek byl člověk světaznalý a obvykle výřečný, věděl, kde je mlýn na prodej, kde jaká vdova nebo vdovec na mlýně, co ve světě nového. Plnil tedy i jakousi společenskou funkci.
Ve mlýně se mlelo nejen obilí na mouku - pšenice, žito, ječmen, oves, ale hospodáři si odtud odváželi i odpadní produkt - otruby. Kromě toho se dělalo tzv. vaření: hrách se mlel na mouku, z ječmene se dělaly kroupy, slad, z pšenice byla krupice, z prosa a pohanky jáhly.
Když se semlelo panské obilí a vaření, pak ostatní zájemci o mletí přišli na řadu podle toho, v jakém pořadí přijeli do mlýna. Odtud přísloví: Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Přístup ke keši může být po dešti, v zimě, kdy není zamrzlo, v předjaří a na podzim značně komplikovaný pro velké množství bahna.