Dobrodružství kriminalistiky je televizní seriál režiséra Antonína Moskalyka. Má 26 dílů a byl natáčen ve čtyřech sériích v průběhu let 1989, 1991, 1992 a 1993. Jedná se cyklus příběhů z rozdílných historických období. V každém z dílů mají diváci možnost nahlédnout do počátků jednotlivých kriminalistických disciplín. V seriálu se objevují skutečné historické postavy a téměř autentické případy (ovšem upravené pro potřeby příběhů).
Doporučuji shlédnout všechny díly, ale listing i luštění se bude věnovat pouze první sérii.
Eugène-François Vidocq (1775 - 1857) byl původně francouzský zločinec, později policista a tajný agent, který se stal zakladatelem a velitelem Brigade de Sûreté první moderní policejní organizace ve Francii. Vidocq se narodil do rodiny pekaře, ale už v jeho mladém věku všechno nasvědčovalo tomu, že v otcových šlépějích rozhodně nepůjde. S drobnými krádežemi začal už ve třinácti letech. Dokonce vlastním rodičům ukradl stříbrné talíře a nakonec utekl z domu. Později se z něj stal známý rváč a výtržník. Během služby v armádě se dostal do potyčky se svým nadřízeným důstojníkem, kterého zranil. Vidocqovi hrozil trest smrti a tak dezertoval. Z vojáka se zakrátko po útěku z armády stal opět zloděj a lupič. V letech 1795 až 1805 je Vidocq opakovaně zatýkán pro nejrůznější delikty. Není odsouzen k testu smrti, ale je poslán na geleje, tedy těžkou práci v kamenolomu, která v mnoha případech trest smrti znamenala. Vidocqovi se z galejí podařilo třikrát uprchnout. Ukrýval pod jinou identitou, ale i bývalí kumpáni a spoluvězni ho začali pronásledovat. Ocitl se v situaci, která mohla skončit s největší pravděpodobností smrtí. Rozhodl se pro neuvěřitelný tah, který navždy změnil dějiny kriminalistiky. Dobrovolně přišel do budovy ředitelství policie, aby oslovil jejího ředitele. Výměnou za úplnou amnestii mu nabídl své služby v boji se zločinem v Paříži.
V roce 1813 Vidocq s požehnáním císaře Napoleona I. zakládá Sureté Nationale, první tajnou službu v historii Francie, a je ustanoven jejím velitelem. Sám si vybírá nové agenty a zasvěcuje je do všech tajů kriminální práce. Coby bývalý trestanec má totiž fantastické znalosti o fungování francouzského podsvětí. Současně zavede do policejní práce zcela nové postupy. Sám také vymyslel odebírání otisků stop na základě sádrového odlitku, což mu pomohlo v odhalení šéfa jednoho gangu, který měl na svědomí několik loupežných přepadení a vražd. Položil i základy balistiky. Vidocqovy způsoby vyšetřování zahrnovaly mnohá přestrojení a převleky, fingované útěky z vězení a dokonce i fingovaná úmrtí. Výsledky jeho práce jsou výborné, za rok 1817 osobně provedl 811 zatčení. Svůj post zastával do roku 1827. Za tu dobu rapidně snížil zločinnost v Paříži. Podle odhadů klesla zločinnost ve městě o více než 40 procent. V roce 1827 byl po mnoha intrikách na nejvyšších místech nucen rezignovat. Jedním z hlavních argumentů, které proti němu jeho nepřátelé měli, byl fakt, že jeho jednotka byla složena nikoli z policistů, ale ze zločinců. Šéfem své skupiny se stal ještě v letech 1830 – 1832, ale pak už rezignoval nadobro. Po první rezignaci napsal své paměti, které byly také vydány.
Vidocq se chtěl vrátit ke své kriminalistické činnosti, i kdyby jednal na vlastní pěst. V roce 1834 si proto založil soukromou detektivní kancelář s názvem Le bureau des renseignements. Součástí jeho práce ale nebyla jen detektivní činnost, ale také vymáhání pohledávek. Jelikož při své práci používal často nezákonné metody, byla kancelář v roce 1837 zlikvidována a on skončil na konci tohoto roku ve vězení. Propuštěn byl až v únoru 1838. Tajně ve své činnosti pokračoval, ale v roce 1843 mu hrozilo vězení znovu. Opět se mu vyhnul, tentokrát soudní cestou a s pomocí přátel. Stálo ho to i dost financí. Dal se na dráhu psaní knih a esejů o vyšetřování a věznicích.
Trasologie je metoda, která zkoumá stopy bosých i obutých nohou, později začalo být přihlíženo i ke znakům papilárních linií, kterým se věnuje daktyloskopie. Postupně do trasologie přibyly stopy saní, lyží, berlí, pneumatik a pásových vozidel. Zahrnuje i další otisky lidského těla nebo předmětů, které se na místě činu nacházejí, například stopy zubů, uší, rtů, loktů a podobně. Stopy zajišťuje například odebráním části předmětu, na kterém je stopa vytvořena, odlitkem, fotografií, daktyloskopickou folií a moderně i elektrostatickým prašným snímáním. A vznikaly i další forenzní vědy.
James Marsh (1794 - 1846) byl britský chemik, který vynalezl Marshův test pro detekci arsenu. Arsen byl objeven kolem roku 1250 a za jeho objevitele je považován středověký alchymista Albertus Magnus. Tento jednoznačně nejužívanější jed v lidské historii má nevinný vzhled - bílý krystalický nebo amorfní prášek bez chuti a zápachu, rozpustný ve vodě a v alkoholu. Jeho obliba v průběhu časů byla způsobena nejen jednoduchým postupem přípravy a všeobecnou dostupností, ale především tím, že lékaři dlouho neuměli otravu arsenikem identifikovat, protože její hlavní příznaky - zažívací problémy jako nevolnost, průjmy a zvracení, vykazují podobné symptomy jako některá jiná onemocnění - cholera, úplavice, žaludeční vředy.
V roce 1836 byl jistý John Bodle předvolán Londýnským soudem k odpovědnosti za úkladnou vraždu svého děda arsenikem. Profesor James Marsh, známý odborník byl pozván obžalobou, aby prokázal přítomnost tohoto zákeřného jedu. Zkouška byla provedena přímo v soudní místnosti před zraky porotců a přítomné veřejnosti. Marsh nechal probublávat plyn nepříjemně zapáchající po zkažených vejcích podezřelým roztokem. Nakrátko se objevil žlutý precipitát neboli sraženina sulfidu arsenitého. Záhy však došlo k vymizení žlutého zabarvení a posléze i sraženiny samotné. Přestože Marsh podal jasný důkaz přítomnosti jedu (dle metody Dr. Orfila), obhajoba platnost testu zpochybnila a porota se většinou hlasů vyjádřila, že Bodle je nevinen. Profesor Marsh utržil ostudu, a tak ještě v témže roce vymyslel vlastní metodu, na svou dobu neuvěřitelně citlivou, reprodukovatelnou a především jednoznačnou chemickou zkoušku na přítomnost arsenu v podezřelém vzorku. Tím vzorkem mohl být zbytek potravy, obsah žaludku, ale i například buněčná tkáň. Metoda je při tom velmi jednoduchá. Nejprve je nutné vyvinout vodík, třeba pomocí zinku a kyseliny sírové. Ten se vede přes vzorek s obsahem arsenu. Vytvoří se plyn, arsen (arsenovodík), který se vysuší, například pomocí bezvodého chloridu vápenatého a následně zahřeje v zúžené trubičce. Tím dojde k jeho rozkladu a vyloučí se kovový arsen ve formě dobře visuálně detekovatelného šedočerného povlaku, tzv. arsenového zrcátka. Postup získal neobyčejný věhlas. A trval po mnoho desítek let až do praktického zavedení spektrálních metod ve druhé polovině dvacátého století.
Toxikologie je multidisciplinární věda, stojící na pokraji několika oblastí, hlavně chemie a medicíny. Zaměřuje se na zkoumání negativního vlivu chemických sloučenin na živé organismy. Je blízce příbuzná s farmakologií.
Alphonse Bertillon (1853 - 1914) byl francouzský antropolog, který jako první na světě vypracoval použitelnou metodu individuální identifikace zločinců, postavenou na vědeckém základě. Identifikační metoda se uplatnila především u zločinců - recidivistů, kteří již prošli policejním měřením a při svém opětovném zatčení udávali falešná jména. Ve Francii byly totiž v té době za recidivu vynášeny vysoké tresty. Později, po dosažení dostatečného počtu karet, se metoda uplatnila při identifikaci neznámých mrtvol s kriminální minulostí.
Otcem Alfonse Bertillona byl Louis Adolf Bertillon, lékař, který dlouhá léta vedl svoji praxi a po pádu císařství se stal generálním inspektorem státních dobročinných zařízení. Stal se jedním ze zakladatelů pařížské antropologické školy a v roce 1876 získal v tomto oboru profesuru. Zároveň se proslavil i jako statistik, když v roce 1874 vypracoval demografické schéma obyvatelstva Francie. Vliv na mladého Bertillona neměl patrně jen otec, ale i strýc, matematik Achille Guillard. Když Bertillon ani v 26 letech neměl pořádné zaměstnání, zařídil mu otec roku 1879 místo pomocného písaře identifikačního oddělení pařížského policejního ředitelství.
Pět měsíců po nástupu do policejních služeb podal Bertillon písemný návrh o zavedení identifikační metody do policejní praxe, včetně registračního systému policejnímu prefektovi Louisi Andrieuxovi. Protože nedostal žádnou odpověď, svůj návrh o dva měsíce později zopakoval. Když byl Bertillon pozván k prefektovi, aby osobně vysvětlil principy své identifikační metody, pro velkou nervozitu nedokázal prefekta, nejen přesvědčit o významu svého návrhu, ale i samotnou metodu srozumitelně vysvětlit a zdůvodnit. Až v listopadu 1882 nový policejní prefekt Jean Camecasse dal Bertillonovi příležitost k tomu, aby svou metodu prakticky vyzkoušel. Prefekt, přidělil Bertillonovi dva pomocníky a na vyzkoušení metody určil tříměsíční lhůtu. Přitom neměl být zatčený recidivista identifikován žádným jiným způsobem než antropometrií.
První výsledek práce se dostavil až 20. února 1883, tedy devět dnů před uplynutím stanovené lhůty. Na konci pracovního dne byl předveden k Bertillonovi zatčený muž, který o sobě prohlásil, že se jmenuje Dupont, což bylo ve Francii tak běžné jméno, jako v Čechách jméno Novák nebo v Anglii Smith. Navíc to byl již šestý Dupont toho dne. Po změření délky a šířky hlavy, prostředníčku a malíčku šel Bertillon porovnat zjištěné míry do své kartotéky, která čítala v té době 1.800 měrných karet. Díky svému registračnímu systému mohl rychle porovnat naměřené hodnoty s hodnotami na kartách. V případě šestého zatčeného Duponta se poprvé naměřené hodnoty shodovaly s hodnotami na kartě se jménem Martin. Z karty bylo patrné, že Martin byl již měřen 15. prosince 1882 a to pro krádež prázdných lahví. Delikvent Martin alias Dupont se přiznal k pravému jménu a byl prvním zločincem, který byl identifikován na základě antropometrie. Prefekt Camecasse prodloužil Bertillonovi zkušební lhůtu na neurčito. Do konce roku 1883 čítal Bertillonův registrační systém 7336 karet, s jehož pomocí se podařilo identifikovat 48 recidivistů. O rok později bylo touto metodou identifikováno na 300 osob.
První Policejní identifikační služba byla oficiálně založena 1. února 1888. Ještě téhož roku se Bertillonovi podařilo včlenit do identifikační služby i fotografický ateliér s policejními fotografy. Rovněž stanovil zásady pro fotografování místa činu. Zakrátko byla každá francouzská policejní stanice vybavena pomůckami pro antropometrii a fotografování. V průběhu krátké doby získal nejen evropský věhlas, ale antropometrie a portrét parlé byly zaváděny i v dalších zemích. Za zásluhy mu v roce 1894 propůjčila francouzská vláda červenou stuhu Čestné legie.
Antropometrie je obor, který se zabývá měřením, popisem a rozborem tělesných znaků charakterizujících růst a stavbu těla. Vychází z antropometrických bodů, které jsou mezinárodně schváleny. Jsou snadno nahmatatelné na kostním podkladu na přesně definovaných místech, kde je lidská kostra pokrytá pouze kůží a ne svalem nebo tukem. Měřený rozměr je přesně definován normami.
Joseph A. Faurot (1872 - 1942) byl americkým detektivem, jehož zásluhou se daktyloskopie rozšířila nejprve do New Yorku a dále po celých Spojených státech. Faurot byl svým nadřízeným vyslán na pracovní cestu do Londýna kde byl zasvěcen to oboru daktyloskopie. Tento obor Faurota zcela zaujal. Proto, když po návratu zjistil, že jeho nový nadřízený nehodlá novou metodu zavést, pokračoval v daktyloskopování alespoň neoficiálně.
Faurot tak zatím nebyl v situaci, kdy by otisk prstu byl skutečně klíčovým důkazem a soud musel rozhodnout o jeho připuštění. To se mu poštěstilo až v roce 1911. Caesar Cella, již dříve trestaný, byl obviněn z vyloupení módního salonu. Jeho alibi se zdálo být pevné, dokonce jej potvrdilo několik svědků. Jediným důkazem proti němu byly jeho otisky zajištěné na místě činu. Záleželo tedy pouze na soudci a porotě, jakou váhu tomuto důkazu přiznají.
Podobně jako kdysi i v Evropě, i zde byla daktyloskopie široké veřejnosti zatím neznámá. Proto musel Faurot svoji metodu nejprve popsat a vysvětlit. Nakonec se soudce rozhodl podrobit daktyloskopii testu. Faurota odvedli ze soudní síně a několik účastníků procesu pak otisklo svůj prst na okno, jeden z nich navíc na skleněnou desku stolu. Faurotův úkol byl jednoduchý – zjistit, který z otisků na skle odpovídá tomu na stole. Faurot během chvíle správně odpověděl. Následně se obžalovaný Cella přiznal. Otisk prstu se prosadil i na půdě USA. Přesto plné využití možností daktyloskopie přišlo až později. Roku 1930 pak FBI připadl úkol sjednotit všechny daktyloskopické sbírky v zemi a vést jednotnou centrální evidenci.
Vývoj oboru daktyloskopie sahá až do období okolo roku 1877, kdy si William J. Herschel, britský úředník působící v Indii, povšiml, že čínští obchodníci přicházející do Indie z Bengálska přidávali někdy ke svému podpisu otisk začerněného palce. Je možné, že dokonce slyšel o čínském zvyku, podle něhož se třeba rozvodové smlouvy manželů potvrzovaly otiskem ruky. Otisky prstů byly pozorovány na zboží z asijských zemí již od 7. stol. n. l. Po návratu do Anglie se Herschel pokusil prosadit sledování otisků prstů do administrativy pro identifikaci osob. Napsal také knihu The Origin of Fingerprinting. Přibližně ve stejné době Henry Faulds, skotský lékař a misionář, studoval používání otisků prstů v Japonsku. V roce 1880 si Herschel přečetl Fauldsův článek popisující myšlenku používat otisky prstů při vyšetřování trestné činnosti ve vědeckém deníku a začal se s Fauldsem přít, neboť se považoval za pravého vynálezce této metody. O dvanáct let později jejich debata upoutala pozornost britského vědce Francise Galtona, který následně zveřejnil dílo o otisku prstů a navrhl vytvoření klasifikačního systému.
V roce 1537 profesor matematiky Niccolo Fontana vydal v Benátkách dílo Nová věda a definoval v něm vztah mezi doletem a záměrným úhlem. Poprvé matematicky vyjádřil zamíření střelné zbraně a více než tisíc let po Archimédovi zopakoval myšlenku, podle které má největší dostřel dělo, jehož hlaveň svírá s vodorovnou rovinou úhel 45°. Roku 1638 pak mohl Galileo Galilei mimo jiné objasnit, že vystřelená tělesa se pohybují po parabolické křivce. Roku 1644 se Torricelli, vynálezce barometru, tímto objevem inspiroval a vydal první úplnou studii o parabolických drahách letu. Jiný vědec, Marsen, nadšený fyzikou, považovanou tehdy za královnu věd, v roce 1644 tento obor pojmenoval ballistica.
Kriminalistickou balistiku řadíme k nejstarším kriminalistickým vědám. Za počátek kriminalistické balistiky jako znaleckého oboru lze považovat rok 1794. V této době byl v Anglii zastřelen muž Edward Cuslaw. Z vraždy byl podezírán John Toms, který vlastnil zepředu nabíjenou pistoli. Při používání zbraně tohoto druhu se do hlavně nejprve nasypal střelný prach, který se utěsnil papírovou zátkou. Poté se do hlavně vložila střela a zajistila druhou zátkou z papíru, která bránila vypadnutí střely. Chirurg, který zkoumal Culshanovo zranění, vyjmul z rány nejen střelu, ale také kus papíru, vytržený z okraje listu s textem lidové písně. Zbývající část papíru byla nalezena v kapse Tomse. Odtržené kusy spolu přesně souhlasily a tento důkaz postačil k tomu, aby Toms skončil na šibenici. Tento případ sice nepojednává o klasické balistice, ale je to zajímavá ukázka odhalení vraha v souvislosti s použitím střelné zbraně.
Významným mezníkem ve vývoji kriminalistické balistiky se stal rok 1889. V tomto roce profesor Alexandre Lacassagne, který působil v ústavu soudního lékařství na univerzitě v Lyonu, zjistil, že rýhy na střele vyňaté z těla oběti odpovídají spirálovitému rýhování uvnitř hlavně střelné zbraně, ze které se střílelo. Položil tak základy identifikace zbraní podle vystřelených střel. Na jeho činnost navázal další průkopník kriminalistické balistiky, německý chemik Paul Jeserich. Ten roku 1898 jako první vystřelil zkušební střelu ze zbraně podezřelého a následně srovnal rýhy, které se na střele při výstřelu vytvořily, s rýhami na střele nalezené na místě vraždy. Jejich shodnost byla použita jako důkaz před soudem a podezřelý byl následně usvědčen z vraždy. Skutečný počátek kriminalistické balistiky jako vědecké metody lze datovat až do 20. let dvacátého století, kdy se její kolébkou staly Spojené státy americké. Nejprve kolem roku 1924 založil Charles E. Waite balistickou laboratoř (Bureau of Forensic Ballistic) v New Yorku a společně s dalšími vědci z oboru kriminalistické balistiky Johnem H. Fischerem a Philippem O. Gravellem zmapovali základy identifikačních metod, které jsou používány dodnes. O rok později posílil tuto trojici Calvin Goddard, který s pomocí komparačního mikroskopu prezentoval výsledky mikroskopických zkoumání střel v líčení před soudem jako nezpochybnitelný důkaz. Právě za pomoci komparačního mikroskopu se podařilo Goddardovi identifikovat dva samopaly značky Thompson, ze kterých se střílelo v den Svatého Valentýna při masakru v Chicagu.
Paul Uhlenhuth (1870 - 1957) byl německý bakteriolog, imunolog a profesor. Objevil metodu pro rozlišení lidské a zvířecí krve. Proslavil ho případ, který se stal 1. července 1901 na německém ostrově Rujána. Majitel tamního povoznictví začal večer postrádat své dva malé syny, osmiletého Hermanna a šestiletého Petra. Nepřišli k večeři, což nikdy předtím neudělali. Otec nepanikařil, usoudil, že chlapci zabloudili v okolních lesích, a vydal se je s několika sousedy a jedním četníkem hledat. Druhý den zrána jeden ze sousedů učinil hrůzný objev. V lesním houští se skrývala těla obou chlapců. Vrah jim odřízl hlavy a amputoval ruce i nohy. Těla rozřízl a vnitřní orgány rozházel po okolí. Podařilo se navíc zjistit, že chybí srdce jednoho z chlapců, vrah si je patrně odnesl s sebou. V nedalekém houští se pak našel velký zakrvácený kámen, kterým vrah obě děti ubil. Už odpoledne zjistili od prodavačky ovoce, která oba chlapce znala, že se s nimi bavil truhlářský tovaryš Ludwig Tessnow z nedaleké osady. Byl známý jako podivín, který několik let vandroval po Německu, až se nakonec vrátil na ostrov. Večer téhož dne se policistům přihlásil další svědek – silniční dělník, kterého Tessnow předchozího dne večer minul při návratu domů. Dělník si povšiml, že tovaryš měl svůj oblek plný hnědých skvrn. Policie Tessnowa zatkla ještě téhož dne. Nepřímé důkazy přinejmenším nasvědčovaly, že by mohl mít s vraždou něco společného. Podezření se ještě prohloubilo, když policisté při domovní prohlídce objevili Tessnowův nový oblek, nový klobouk, novou kravatu a papírový límec. Bylo vidět, že části obleku byly čerstvě přeprané, někde zůstaly zaprané skvrny, jinde se zachovaly i drobné hnědé flíčky. Hlavně na náprsence a okraji klobouku. Tessnow tvrdil, že skvrny na klobouku jsou od hovězí krve a ostatní pocházejí od truhlářského mořidla, se kterým denně pracuje. Jak truhlářský tovaryš stále zdůrazňoval, že skvrny na oblečení jsou od mořidla, vybavil se vyšetřujícímu soudci jiný případ. Tři roky předtím někdo v pevninském městě Greifswald podobně brutálním způsobem zavraždil dvě malé dívky. Jejich těla rozřezal na malé kousky, které také roztrousil po lese. I tehdy se mezi podezřelými ocitl jistý truhlářský tovaryš, jehož oblek byl také plný skvrn. Jenže tenkrát se policejní úřady spokojily s jeho výpovědí, že jde o mořidlo, a propustily ho z vazby.
Vyšetřující soudce se dotázal na detaily staršího případu a zneklidněl, když zjistil, že i tehdy byl podezřelým právě Ludwig Tessnow. Pátral dál a zjistil, že nedaleko místa vraždy chlapců někdo sotva měsíc předtím pozabíjel sedm ovcí. Scénář byl stejný jako u vražd dětí, pachatel ovce rozřezal na malé kousky a rozházel je po poli. Majitel ovcí ho dokonce přistihl při činu, zdálky ho viděl a později na policii poznal podle chůze a pohybů právě Tessnowa. Přestože se kruh důkazů kolem mladého truhláře utahoval, on dál tvrdil, že nezabil ani žádnou ovci, ani žádné dítě. A znovu opakoval svoji verzi o truhlářském mořidle. V tu chvíli přišel s nápadem státní zástupce. Ten se doslechl se o práci německého lékaře Paula Uhlenhutha, který prý dokáže nejen odhalit zaschlou krev, ale rozlišit lidskou a zvířecí a dokonce určit krev různých druhů zvířat.
Objev rozlišování krve lidí a dokonce jednotlivých druhů zvířat zprvu vůbec nesměřoval ke kriminalistice. Vycházel vlastně z pozoruhodného závodu lékařů, který odstartoval ve chvíli, kdy lékařská věda pochopila význam sérologie a očkování. Lékaři se od té doby předháněli s vynalézáním možností, jak séry vymýtit tu kterou nemoc. Uhlenhuth měl nakročeno ke kariéře veleváženého lékaře, ale snad právě tenhle případ ho definitivně zapsal do historie tehdy ještě opomíjeného oboru soudního lékařství. Uhlenhuth totiž původně začal hledat sérum proti slintavce a kulhavce, viru, který tehdy lékaři nedokázali pod mikroskopy ani zpozorovat. Objev lékaře Uhlenhutha byl pro tehdejší kriminalistiku přelomem. Neopustil ale zatím akademický svět a svůj křest ohněm si odbyl právě při soudu nad sériovým vrahem dětí na severu Německa. Začalo to dvěma balíky, které mu koncem července 1901 poslal vyšetřující soudce případu zavražděných chlapců. V jednom z nich byly Tessnowovy šaty, ve druhém kámen s krvavými stopami. Na závěrečný posudek lékaři Paulu Uhlenhuthovi stačilo několik dní. Prokázal nade vši pochybnost lidskou krev na šesti místech vesty, na jednom místě košile a na čtyřech místech klobouku. A co mělo téměř stejný význam, zjistil skvrny ovčí krve na šesti místech saka a na třech místech kalhot. Byl to ohromující důkaz a Ludwig Tessnow byl na jeho základě odsouzen k trestu smrti. Zemřel v roce 1904 na popravčím špalku věznice v Greifswaldu. V té době už kriminalistická metoda lékaře, který původně hledal sérum proti slintavce a kulhavce, dobývala svět.
Sir Bernard Henry Spilsbury (1877 - 1947) byl významný britský patolog. Jako student lékařství toužil být praktickým lékařem, později však díky přednáškám předního patologa a průkopníka soudního lékařství Augusta Josepha Peppera, se probudila jeho vášeň pro patologii a histologii. Soudnímu lékařství nedal nové impulsy, zato jeho praktická činnost zaznamenala významné přínosy. Proto také často spolupracoval s kriminální policií, neboť výsledky ohledání místa činu a pitevní nález mnohdy umožňovaly poznání celého průběhu trestného činu. Spilsbury byl prvním, kdo prosazoval přítomnost soudního lékaře na místě činu. Dnes věc zcela běžnou a nezbytnou. Na pomoc Scotland Yardu byl Spilsbury přivolán inspektorem Arthurem Fowlerem Neilem. Případ tří vražd žen, mezi nimiž byly větší časové odstupy, ale přesto nápadné podobnosti. Ve všech případech se jednalo o utonutí ženy bez zjevných známek násilí. Lékař během ohledání těla konstatoval přirozenou smrt, neboť si ženy před smrti delší dobu stěžovaly na zdravotní potíže. Podezřelá shoda případů vyvolala v Neilovy pochybnosti, zda se místo přirozené smrti nejednalo o vraždy. Vzhledem k provedení a popisu osoby manžela, došel inspektor Neil k názoru, že se jedná o totožnou osobu muže, který pouze měnil své vzezření a jméno a jako vdovec si přišel ke značnému majetku. Podezřelý byl i mužův zájem o koupelny a o vany v penzionech, kde se ubytovával se svými ženami. Rozběhlo se tedy vyšetřování po panu Smithovi alias Lloydovi alias Williamsovi, vlastním jménem Georges Joseph Smith. Během vyšetřování byla nařízena exhumace mrtvých žen, kterou byl pověřen patolog Dr. Spilsbury, ten měl dokázat příčinu smrti žen a nalézt prokazatelné důkazy viny Smitha. Během vyšetření mrtvoly však nebyly nalezeny žádné stopy násilí, ani nebyla prokázána žádná závažná onemocnění srdce, jež by byla příčinou smrti ani přítomnost jedu. Vyvstala tedy otázka, jak mohlo dojít k vraždě žen ve vaně, tedy v nevelkém množství vody bez známek násilí. Spilsbury se tedy uchýlil k několika pokusům. Nechal si dopravit všechny tři vany, ve kterých došlo ke zmiňovaným vraždám a snažil se najít způsob, jakým byly ženy utopeny. Dlouhým zkoumáním poloh v jakých se mrtvé ženy nacházely, přemýšlením o mechanismu utopení a praktických pokusech na figurantkách stejných fyzických dispozic jako mrtvé ženy, došel Spilsbury k vytouženému cíly. Smith předstíral zřejmě milostné laškování, přistoupil k ženiným nohám a v nečekaném okamžiku je přitáhl k sobě přes okraj vany. Ženě tlakem vnikla do dutin voda, došlo k šoku, upadnutí do bezvědomí a následnému utopení. Díky neúnavné práci Dr. Bernarda Spislburyho došlo k vyřešení případu. Během soudního přelíčení s Georgem Josephem Smithem byl proveden důkaz pomocí rekonstrukce události odehrávající se na místě činu a 30. června 1915 byl před soudem v Old Bailey uznán Smith vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením.
Kriminalistická rekonstrukce je specifickou metodou kriminalistické praktické činnosti, jež slouží k obnově původního stavu, slouží k prověrce důkazů již existujících či pro získání důkazů nových. Výsledky získané pomocí rekonstrukce mají zásadní taktickou hodnotu. Podstata kriminalistické rekonstrukce spočívá v sestavení odpovídající události, či její obnovení, popřípadě uvedení do původního stavu. Získáváme díky ní informace o události z místa činu, o určitém předmětu či osobě, které mají vztah k dané události. Tyto informace jsou stěžejní pro následné důkazní řízení a pro kriminalistickou taktiku.
Kriminalistika jako samostatný vědní obor vznikla teprve v 19. století jako prostředek společnosti bojovat s trestnou činností pomocí přesně určených metod a postupů. Ovšem potřeba bojovat se zločinností je tu od nepaměti. Již u pravěkých a starověkých civilizací se setkáváme s prvními kroky k odstranění zločinnosti. Dokazování jako nejdůležitější část celého trestního řízení se opíralo v těchto dobách o výpověď obviněného a svědků, později bylo doznání hlavním důkazem zejména v inkvizičních procesech. Kriminalistika napomohla k humanizaci trestního řízení, důležitou úlohu sehrála v odhalování, vyšetřování, ale i v prevenci trestné činnosti, také díky možnosti rychlého postihu pachatele. V době jejího největšího rozkvětu pod vlivem vědy a techniky, se klade největší důraz na skutečné důkazy a znalecké posudky, které mohou spravedlivě usvědčit pachatele a eliminovat chybné určení viníka a jeho nespravedlivé odsouzení. Napomáhá tomu i vývoj nových kriminalistických metod, zaměřující se na stopy zločinu a identifikaci osob. Jedná se o nejvýznamnější metody v historii kriminalistiky jako je antropometrie, daktyloskopie, balistika či mechanoskopie.
K luštění:
1. díl - Kolik franků nakonec platí prodejce z Arpajonu na trhu?
2. díl - Kolikátého ledna zahrabal sluha Alfréd zbývající část arzeniku v odlehlé části zahrady?
3. díl - U soudu Bertillon prezentuje dvě identifikační karty, před kolika měsíci byla pořízena karta se shodnými údaji?
4. díl - Jaký otisk pravého palce v kroužku z rtěnky patří k C?
5. díl - Z kolika yardů byla oběť zastřelena?
6. díl - Kolik skvrn na zástěře obžalovaného je jehněčích?
7. díl - Kolik plavkyň bylo použito k rekonstrukci?
8. díl - U soudu zazní počet let, během kterých byl obžalovaný 80 nocí mimo domov.
Čísla mezi sebou vynásobíme a výsledek zadáme do ověřovače.
Můžeš ověřit své řešení s certitude.