Medvídek Pú #2 – Přátelé na hlídce Mystery Cache

Během náletu vzteklých divokých včel na družinu Medvídka Pú (GC97DVT) se zvířátka rozprchla do všech světových stran ve snaze zbavit se dotěrného hmyzu. No jo, méďův mlsný jazýček je zase dostal do pěkného průšvihu. Když se začalo smrákat, vzpomněl každý z nich na jejich odpolední domluvu, podařilo se jim najít ten pěkný dub a šťastně se Tu! shledat – Prasátko, Ijáček i Tygřík. Všichni, kromě Medvídka Pú, který celé to neštěstí způsobil.

„Tak Tu! na něj počkáme,“ pravilo Prasátko. „Představte si, co se mi při tom útěku stalo. Utíkalo jsem, co jsem mohlo, přeběhlo rušnou cestu a ty včely pořád za mnou. Už mi začaly docházet síly, když v tom jsem zakoplo o velký starý pařez, udělalo jsem kotrmelec a čumákem zaletělo do takové velké díry pod tím pařezem. A najednou tma. Když jsem se probralo, strašně jsem se leklo. Koukalo na mě nějak povědomé stvoření – silné zavalité tělo na krátkých a rychlých nožkách, s velkou hlavou, dlouhým rypákem a štětinami. Začalo jsem se klepat strachy a povídám mu: »A-a-a-ahoj, j-j-já jsem Prasátko, utíkám před divokými včelami a asi jsem se ztratilo.« »Chro, chro!« ozval se ten tvor. »Včely už jsou pryč. A mě se bát nemusíš. Já jsem také prasátko, ale divoké. Tuhle noru mi tady před devíti lety vyhrabala místní Čarodějnice. Ona tady nedaleko bydlí a já ji chodil na zahradu hledat bukvice a jí se to moc nelíbilo. A tak mi vyčinila, ať tu mezi domy moc nechodím, že se tu nedaleko na mě nějak ‚specializujou‘ … no to jsem vůbec nepochopil. Ale přivedla mě sem, že prý to tady pro mě bude bezpečnější. Na bukvice prý můžu chodit za kamarádkou Pepinou. No a od té doby tady bydlím. Občas mě sem chodí kamarádi té Čarodějnice zkontrolovat a vždycky jí dají o mně zprávu, jestli nezlobím. No a když si trochu zazlobím a dlouho tady nejsem, tak sem přijde ona sama a vždycky mi domluví.« Jenže se začalo stmívat, a tak jsem Divočákovi řeklo, že hledám takový pěkný dub, co mám křížkem na mapě, a on mi hned poradil cestu. A já běželo a běželo a po 10 tisíci stopách jsem s úplně unavenými kopýtky Tu!“

„To já“, ozval se Tygr, „já jsem taky zažil pěkné dobrodružství. Běžel jsem chvilku s Prasátkem, pak jsem uhnul kus doleva a běžel dál a dál. Jsem přeci jenom silnější a rychlejší, v běhání jsou odjakživa tygři mistři. Včely už to přestalo bavit, já se za nimi na vteřinku otočil a v tom ‚bác‘ … narazil jsem hlavou do velké dlouhé klády. »Vrrrr-haf-haf,« ozvalo se z jednoho konce té klády. Koukám jako blázen, na jedné straně to má ocas a na druhé malá naštvaná očka a cení to na mě zuby. Ta podivnost se trochu nadzvedla a já vidím, že to má taky nožičky – no o něco kratší než naše Prasátko. »Co to tady, vyvádíš?« ozvalo se z té podivné tlamy, »a kdo vůbec jsi? Takovou velkou kočku jsem tady ještě neviděl.« »Já, já jsem tygr a jsme tu na výletě s přáteli – s Medvídkem Pú, Prasátkem a oslíkem Ijáčkem a utíkáme před divokými včelami, kterým Pú sebral med. A kdo jsi ty?« povídám. »No to se včelám teda vůbec nedivím. Taková divná návštěva a ještě tu loupí,« opáčil ten oživlý kmen. »Já jsem ten nejbáječnější, sebevědomý, drzý, samostatný, urážlivý pejsek s největší psí duší v nejmenší tělesné schránce, s odvahou i fištrónem psů, kteří o sobě mají ještě vyšší mínění než jejich pyšní majitelé! Takhle se mnou chlubila moje panička Čarodějnice před tím, než mě tady na tomhle místě před 10 lety nechala – prý abych dělal radost jiným lidem. Je teda pravda, že když mě tu najdou, tak mají velkou radost. Já si spíš ale myslím, že už mě doma nechtěla, protože si myslela, že jsem jí rozryl celou zahradu. Ale já to nebyl! To byl ten Divočák od vedle! Jenže na to panička přišla až o 365 dní později, kdy ho tam načapala a odvedla ho do lesa stejně jako mě. Taková nespravedlnost! No a co ty? Kde máš ten zbytek výpravy?« Tak jsem tomu Jezevčíkovi podrobně vyprávěl, co se nám přihodilo, a že se musím dostat k pěknému dubisku, akorát nevím, kde zrovna jsem. Poradil mi, rozloučili jsme se a po 2 mílích a 205 yardech  jsem to Tu! konečně našel. Doufám tedy, že to dobré zvíře chodí aspoň panička navštěvovat, když mu tak ukřivdila. A co ty Ijáčku? Tys tu byl jako první.“

„No, co bych vám k tomu řek,“ pomalu pravil oslík přežvýkaje pomalu zbytky bodláčí. „U mě to byla celkem nuda. Kousek od té rušné cesty jsem se od vás dvou odpojil a všechny včely letěly za vámi. No a začal jsem mít strašný hlad. Tak si to tak pomalu vyšlapuju a přijdu si na takové volnější prostranství a tam mezi několika dubisky vidím ten největší bodlák, co jsem kdy viděl. No paráda! A tak si tam v klidu sednu a začínám chroupat. To byla dobrota! Jenže najednou zaslechnu šílené dupání. A představte si, asi tady mají někde cirkus nebo co! Od severu se přiřítil ohromný Slon a začal běhat a dupat a dupat a běhat mezi těmi dubisky a koukal nahoru tu u jednoho stromu, tu u druhého, třetího a dalších. Ty spodní větve, na které dosáhl, začal osahávat chobotem a nakonec vytáhl – nebudete mi to věřit – dalekohled! A pořád si mumlal pod kly: »Kde ta potvora může být? Kam jsem ji vlastně dal? Kde je ten můj První stromek v Kerském lese?« Pak začal naříkat: »To je ostuda, to snad není možné! Ti kačeři mě vysmějou!!!« Já teda nechápu, jak se tak ohromné zvíře může bát malého vodního ptactva. Ale vlastně proč ne, já se taky leknu, když mi na bodlák vyskočí nějaká kobylka. »Jestli hledáš takovej pěknej strom, tak ti ho můžu ukázat,« chtěl jsem mu pomoci. Jak mě chobotem vysazoval na hřbet, zahlédl jsem tetování, co měl za uchem. Nějaké tři číslice, myslím, že tam bylo 324. Že by jich v tom cirkuse měli tolik? To se mi nezdálo. No ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože po 2115 yardech rychlého sloního běhu jsme Tu! byli ‚slonydup‘. Slon se podíval nahoru a smutně řekl: »Moc hezký doubek, tady by taky mohla nějaká být, ale ten můj vypadá úplně jinak! Ach jo!!! Tak já jdu zpátky, a když ji nenajdu, tak tam dám jinou.« A zmizel. Než jste přišli vy, tak jsem tady na zemi našel sklenici medu a tři zlaté medaile s nějakými klikyháky, které nedokážu přečíst. Že by tu Medvídek Pú před námi byl? Tomu se mi nechce věřit, Pú by se medu nikdy nevzdal.“

V lese už začala být opravdu tma. Zvířátka měla o Medvídka Pú opravdový strach a hloubala, jak to s tou sklenicí medu doopravdy bylo. Už se bála jít do lesa a nakonec se dohodla, že přečkají noc v bezpečí na stromě … co kdyby náhodou kolem šla ta místní čarodějnice. Ještěže netušili, že dotyčná – i přes její věk čítající několik staletí – je velmi čiperná a vylézt do koruny stromu jí nedělá sebemenší problém. Zahráli si oblíbenou hru ‚rock-paper-scissors‘ a ten, kdo prohrál, musel celou noc hlídat med. Každý si vylezl na jinou větev, vzal si k sobě jednu medaili a před spaním se klikyhákům pokoušel přijít na kloub.

Upozornění:
Jedná se o stromolezeckou keš, schránka se nachází vysoko na stromě. Odlov vyžaduje speciální vybavení a dovednosti. Pokud je nemáte nebo se na odlov necítíte, oslovte někoho, kdo vybavení a zkušenosti má. Dbejte na vlastní bezpečnost a na strom nikdy nelezte bez doprovodu. Keš lovíte na vlastní odpovědnost.

Přejeme hodně štěstí při nahazování, pevný uzel a zábavu při zdolávání výšin. Foto u keše potěší.