Stopy rodu sahají až do druhé poloviny 18. století, kdy profesor Ing. Franz Anton Leonard Herget (1741–1800) nechal v místě někdejší rasovny a koželužny postavit cihelnu v barokním slohu. Budova disponovala dvěma vápennými pecemi, skladem vápna a patrovým skladem s dřevěnou věží. Dnes se v ulici Cihelná č. 102/2b na Malé Straně nachází Muzeum Franze Kafky. Objekt je chráněn jako kulturní památka. Cihly se zde vyráběly s vtisknutým reliéfem s písmeny A H na ložné ploše. V roce 1781 koupil profesor pozemek v Bubenči poblíž dolní části dnešní ulice Pod kaštany. Franz Anton Leonhard Herget byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Marií Annou Manětínskou z Klatov měl celkem tři děti a z druhého manželství s Terezií Trauschikovou z Nového Boru měl dalších sedm dětí.
V roce 1787 však Herget od svého podnikání upustil a malostranskou cihelnu i s bubenečskými pozemky prodal Josefu a Františku Schmidtovi. Ti na hliništi v Bubenči začali vyrábět polotovary cihel, které byly odváženy k vypálení na Malou Stranu.
Herget zemřel na své usedlosti Slovanka, původně středověké vinici, která pak byla v majetku rodiny až do dvacátých let 20. století.
V červnu 1803 zakoupil Josef Zobel od Josefa Ignáce Bučka pozemky jihovýchodně od dnešního Vítězného náměstí a založil zde cihlářský podnik. Cihelna se nacházela mezi dnešními ulicemi Dejvická, Na Hutích, Národní Obrany a V. P. Čkalova. Hliniště pak sahalo až k ulicím Eliášova a Čs.armády. Ročně se zde zhotovilo asi 36 tisíc cihel, včetně menšího množství střešních tašek.
Po Zobelově smrti v roce 1814 cihelnu získala jeho dcera Wilhelmina (1791-1849). Osudy obou rodin se opět propojily roku 1816, kdy se Wilhelmina provdala za dr. Antonína Hergeta. Sňatkem se tak cihlářské řemeslo opět vrátilo do rodiny Hergetů. Navzdory zmíněnému sňatku je až do své smrti uváděna jako majitelka této cihelny Wilhelmina Zobelová. S jejím monogramem W Z spojujeme cihly nalezené na několika místech Prahy 6 i v historickém centru Prahy. Roku 1819 patřily k cihelně dvě pece, dva domky, sedm dřevěných kolen a šest hlinišť. Pro rozvod vody vybudovala dřevěné potrubí a v letech 1825–1826, 1837 a 1840 přikoupila několik okolních pozemků vhodných na založení dalších hlinišť. Roku 1836 již měla vypalovací pec 6 komor a na hliništích byly sběrné nádrže na dešťovou vodu, nezbytnou pro zpracování cihlářské hlíny. Roku 1841 se uskutečnila výstavba velkého domu, kde byl ubytován veškerý personál cihelny.
Po smrti Vilemíny roku 1849 přešla cihelna na jejího muže Antonína Hergeta (1789–1849) a na děti Rudolfa, Maxmiliána, Marii a Růženu, kterým po otcově smrti v říjnu téhož roku připadl také jeho podíl. Provoz bubenečské cihelny převzal nejstarší syn Rudolf Herget (1823–1862). Ještě roku 1849 přikoupil dům čp. 4 a další pozemky na hliniště. Za jeho vedení byla cihelna značně přestavěna a rozšířena a opatřena strojovým zařízením. Vyráběl zdící cihly, hliněné roury a vápno. Modernizoval provoz, přistavěl druhou šestikomorovou žárovou pec a také soustavu sušáren s dvěma parními kotelnami.
Po smrti Rudolfa roku 1862 se provozu ujal jeho bratr Maxmilián Herget (1823–1893), který vykoupil i podíly svých sester. Jeho firma byla protokolována jako Max Herget a již neměla jako svou prioritu výrobu cihel, ale soustředila se na vápenictví a cementářství. Bubenečská cihelna již nebyla rozšiřována, pouze byl přestavěn dům čp. 36 a otevřeno další hliniště.
Maxmilián se stal významnou osobností firmy a za jeho řízení dosáhl rodinný podnik svého vrcholu.
Maxmilián Herget
Jméno Maxe Hergeta je spojované také se vznikem jedné z našich nejstarších cementáren v Radotíně. Závod provozovala Pražská akciová továrna na hydraulický cement od roku 1871, v místě bývalých vrchnostenských milířů, prakticky v centru Radotína. Podnik využíval výhodné polohy na hlavní trati Praha - Plzeň, a dobového stavebního boomu. Propuknutí hospodářské krize v roce 1873 přivedlo společnost do potíží, takže na čas zastavila výrobu. Cementárnu zachránil největší akcionář Max Herget, který ji koupil za 44% odhadní ceny. Kapacita firmy se pohybovala kolem 500 vagónů ročně a surovina byla nejprve získávána z lomu ve Slivenci, později i z Lochkova. V roce 1920, spojením firem Max Herget a Bárta & Tichý a za účasti několika dalších podnikatelů, vznikly Spojené pražské továrny na staviva a. s. Ferdinand Bárta, vyráběl cement v Hlubočepích již od roku 1860, byl to on, kdo dal se společníkem Karlem Tichým v letech 1875-1878 postavit v Prokopském údolí, jižně od stanice Hlubočepy, novou továrnu na staviva, v níž pálil ze zdejšího jílu keramické zboží. Keramička ve Zlíchově byla vybudována z levně odkoupených cihel ze zaniklé zábavní scény „Teatro Italiano“, stávající za Národním muzeem. Nově vzniklá firma si nadále zachovávala rysy rodinného podniku, který se do značné míry bránil závislosti na bankovním úvěru. V roce 1924 se novým společníkem firmy stal Rudolf Weinmann, velkoobchodník s uhlím, a název byl zkrácen na „Prastav“ ( Spojené pražské továrny na staviva). Vznikl tak jeden z největších průmyslových gigantů na výrobu stavebních hmot v zemi. Kromě toho mu patřili další cihelny na Smíchově a v Dejvicích.
Po smrti Maxmiliána roku 1893 připadla firma s bubenečskou cihelnou jeho dětem Vilemíně, Heleně, Marii a Antonínovi (1862-1918). Ti roku 1898 připravovali stavbu nové čtrnáctikomorové pece na místě staré šestikomorové, postavené ještě Wilhelminou Zobelovou roku 1836. Kruhová pec měla mít rozměry 52 x 12 metrů a hlína se do ní měla dopravovat tunelem pod státní silnicí do Podbaby. Měl být postaven také 40 metrů vysoký tovární komín. K modernizaci ale nedošlo, protože cena pozemků v okolí stoupla a sourozenci se nedohodli na dalším provozování firmy. Antonín si nechal roku 1903 vyplatit svůj podíl, odešel z firmy a otevřel samostatnou cihelnu v Sedlci. Sestry roku 1909 cihelnu prodaly stavitelům Aloisi Potůčkovi a Josefu Tvrskému. Celý areál byl roku 1910 zbořen, pozemek rozparcelován a zastavěn.
Cihelny v Sedlci
V 1. polovině 19. století. se na území Sedlce nacházejí dvě cihelny. Výroba cihel v této lokalitě už byla doložena i mnohem dříve. Majitelem obou cihelen je František Pštross. Po jeho smrti se o cihelny stará dcera Anna, která dbala, aby se na cihlách stále zachovával rodový kolek, velké P na výšku cihly. Anna nakonec cihelny i sedlecký velkostatek prodala a dožila v Berlíně. Novým majitelem se stal Antonín Herget, který dal postavit novou cihelnu u železniční trati podle návrhu berlínské firmy Wilhelm Eckardt & Ernst Hotop. Stavba cihelny v Sedlci započala v roce 1910 a v roce 1916 jí bylo přiděleno čp. 53. Vznikla zde administrativní budova, tovární komín vysoký přes 40 metrů, kruhová pec zabudovaná do sušárny a strojová lisovna s generátorem jako její přístavby.
Jako rytmistr na východní frontě v březnu 1917 prodal všechny své nemovitosti protokolované firmě Antonín Herget, cihlářské závody v Sedlci, spol. s r.o. a po jeho smrti roku 1918 získali jeho potomci z této firmy podíl.
Roku 1919 dala firma přistavět elektrárnu. O rok později začala s výstavbou nové kruhové pece s 24 komorami, kterou navrhl architekt J. Benedikt. Předpokládaná výroba pro rok 1924 byla 12 milionů cihel a 3 miliony tašek. Roku 1928 byla pec rozšířena o dalších šest komor. Roku 1929 zasáhla firmu hospodářská krize. Došlo k rozprodávání pozemků a ke snížení výroby o 25 %, protože firma měla velké neprodané zásoby.
Během 2. světové války byla cihelna v provozu po názvem Edifa-Herget, akc. spol. pro výrobu a prodej stavebních hmot. Po znárodnění roku 1948 byla přidělena Československým stavebním závodům - závod Betona pro výzkum předpjatého betonu. Od roku 1954 v areálu sídlil n.p. Pražské cihelny, později byl využíván jako skladiště stavebních materiálů. Komín byl zbořen před rokem 1975.
Sedlecká cihelna je poslední dochovanou stavbou tohoto typu na území Prahy. Byla navržená za kulturní památku.
