(english version below)

[CZ] Malý princ a lampář

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář.

Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:

Možná, že ten člověk je zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než businessman a než pijan. Jeho práce má aspoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by květina nebo hvězda šla spát. Je to moc hezké zaměstnání. Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:

"Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?"

"To je příkaz," odpověděl lampář. "Dobrý den."

"Co to znamená příkaz?"

"No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer."

A zase ji rozsvítil.

"Ale proč jsi ji právě rozžal?"

"To je příkaz," odpověděl lampář.

"Nerozumím," odvětil malý princ.

"Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den."

A zhasl svítilnu.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.

"Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…"

"A od té doby se příkaz změnil?"

"Příkaz se nezměnil," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!"

"No a?" divil se malý princ.

"No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu!"

"To je divné! Dny u tebe trvají minutu!"

"To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme."

"Měsíc?"

"Ano. Třicet minut. Třicet dní! Dobrý večer."

A zase rozsvítil svítilnu.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tak věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:

"Víš…já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít."

"Samozřejmě že chci," řekl lampář.

Vždyť člověk může být současně věrný příkazu a přitom trošku pohodlný. Malý princ pokračoval:

"Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout půjdeš…a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít."

"To mi moc nepomůže," řekl lampář, "Já totiž rád spím."

"To je smůla," zvolal malý princ.

"Je to smůla," řekl lampář. "Dobrý den."

A zhasl svítilnu.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a businessman, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této šťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

(Malý princ – Antoine de Saint-Exupèry)

[EN] The Little Prince and The Lamplighter

The fifth planet was very strange. It was the smallest of all. There was just enough room on it for a street lamp and a lamplighter.

The little prince was not able to reach any explanation of the use of a street lamp and a lamplighter, somewhere in the heavens, on a planet, which had no people, and not one house.

But he said to himself, nevertheless: “It may well be that this man is absurd. But he is not so absurd as the king, the conceited man, the businessman, and the tippler. For at least his work has some meaning. When he lights his street lamp, it is as if he brought one more star to life, or one flower. When he puts out his lamp, he sends the flower, or the star, to sleep. That is a beautiful occupation. And since it is beautiful, it is truly useful.”

When he arrived on the planet he respectfully saluted the lamplighter.

“Good morning. Why have you just put out your lamp?”

“Those are the orders,” replied the lamplighter. “Good morning.”

“What are the orders?”

“The orders are that I put out my lamp. Good evening.” And he lighted his lamp again. “But why have you just lighted it again?”

“Those are the orders,” replied the lamplighter.

“I do not understand,” said the little prince.

“There is nothing to understand,” said the lamplighter. “Orders are orders. Good morning.” And he put out his lamp.

Then he mopped his forehead with a handkerchief decorated with red squares.

“I follow a terrible profession. In the old days it was reasonable. I put the lamp out in the morning, and in the evening I lighted it again. I had the rest of the day for relaxation and the rest of the night for sleep.”

“And the orders have been changed since that time?”

“The orders have not been changed,” said the lamplighter. “That is the tragedy! From year to year the planet has turned more rapidly and the orders have not been changed!”

“Then what?” asked the little prince.

“Then the planet now makes a complete turn every minute, and I no longer have a single second for repose. Once every minute I have to light my lamp and put it out!”

“That is very funny! A day lasts only one minute, here where you live!”

“It is not funny at all!” said the lamplighter. “While we have been talking together a month has gone by.”

“A month?”

“Yes, a month. Thirty minutes. Thirty days. Good evening.” And he lighted his lamp again. As the little prince watched him, he felt that he loved this lamplighter who was so faithful to his orders. He remembered the sunsets, which he himself had gone to seek, in other days, merely by pulling up his chair; and he wanted to help his friend.

“You know,” he said, “I can tell you a way you can rest whenever you want to...”

“I always want to rest,” said the lamplighter. For it is possible for a man to be faithful and lazy at the same time.

The little prince went on with his explanation: “Your planet is so small that three strides will take you all the way around it. To be  always in the sunshine, you need only walk along rather slowly. When you want to rest, you will walk and the day will last as long as you like.”

“That doesn’t do me much good,” said the lamplighter. “The one thing I love in life is to sleep.”

“Then you’re unlucky,” said the little prince.

“I am unlucky,” said the lamplighter. “Good morning.” And he put out his lamp.

“That man,” said the little prince to himself, as he continued farther on his journey, “that man would be scorned by all the others: by the king, by the conceited man, by the tippler, by the businessman. Nevertheless he is the only one of them all who does not seem to me ridiculous. Perhaps that is because he is thinking of something else besides himself.”

He breathed a sigh of regret, and said to himself, again: “That man is the only one of them all whom I could have made my friend. But his planet is indeed too small. There is no room on it for two people...” What the little prince did not dare confess was that he was sorry most of all to leave this planet, because it was blest every day with 1440 sunsets!

(The Little Prince, Antoine de Saint-Exupery)