Václav Martínek
Podplukovník letectva československé armády Václav Martínek byl za 2.světové války pilotem letectva RAF(Royal Air Force, Královské letectvo)
Václav Martínek se narodil 12. září 1903 v obci Domanín (dnes součást Třeboně) v rodině železničního zaměstnance Jakuba Martínka a jeho ženy Marie, rozené Vladykové. Ve svém rodišti vychodil obecnou školu a v roce 1915 začal studovat na českém gymnáziu v Třeboni, které roku 1923 úspěšně ukončil. Po maturitě se stal frekventantem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě, z níž byl v polovině srpna roku 1925 slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka. Dalších téměř 17 let byl důstojníkem dělostřelectva. V následujícím roce (1926) absolvoval ještě aplikační kurz v Olomouci (povinný rok trvající praktický kurz pro absolventy vojenské akademie).
Jeho prvním působištěm byl Dělostřelecký pluk 102, sloužil u 1. baterie v Rokycanech. Následně jej převeleli k Dělostřeleckému pluku 126 do Kroměříže. Tam se 1. října 1929 dočkal povýšení na nadporučíka.
Posledního zářijového dne roku 1930 byl přemístěn k Dělostřeleckému pluku 54 v Bratislavě a ustanoven do funkce velitele spojovací čety. U pluku prošel ještě službou u 2. baterie (od 30. září 1931) a 30. září 1932 byl přemístěn k Dělostřeleckému pluku 53 v Josefově. Zde znovu převzal velení nad spojovací četou, resp. baterií.
K 1. dubnu 1935 jej povýšili na kapitána dělostřelectva a o tři měsíce později se stal zatímním velitelem spojovací baterie Dělostřeleckého pluku 4 v Josefově. V dramatickém roce 1938 postoupil do hodnostní kategorie vyšších důstojníků – 26. března byl povýšen na štábního kapitána. O necelý měsíc později, 21. dubna, byl ustanoven řádným velitelem spojovací baterie a v polovině května pak velitelem baterie pluku taktéž v Josefově. V tomto zařazení pak prodělal i zářijovou mobilizaci.
Svými nadřízenými byl hodnocen jako energický, ochotný, však méně důkladný a iniciativní. Spoléhá na podřízené. Hodí se jako velitel baterie. Po okupaci zbytku českých zemí byl již k 1. dubnu 1939 odeslán na nucenou dovolenou a v Jaroměři, kde v té době žil, se zapojil do rodícího se odboje. Do civilního zaměstnání nastoupil teprve začátkem prosince – stal se okresním osvětovým referentem u školského výboru v Náchodě. Tam však setrval jen několik dní a již 16. prosince 1939 u Starých Hamrů v Moravskoslezských Beskydech legálně překročil protektorátní hranice. Putoval přes celé Slovensko, aby u Užhorodu překročil nové maďarské hranice.
Delší a méně pohodlná cesta se nakonec vyplatila: již 21. prosince se hlásil na francouzském konzulátu v Budapešti. Podle svých slov však z neznámého důvodu neuspěl, a tak musel do Jugoslávie pokračovat po vlastní ose. Opět mu štěstí přálo a posledního dne roku 1939 se dostal do Bělehradu. Tam čekal několik dní na sestavení nového transportu a zotavoval se z namáhavé cesty. Dál pokračoval již společně s dalšími čs. dobrovolníky přes Řecko, Turecko a Sýrii do libanonského Bejrútu, kde nastoupil na loď směřující do Marseille.
U Náhradního tělesa československé zahraniční armády v Agde byl prezentován 26. ledna 1940, tedy několik dní poté, co tam byla utvořena 1. čs. divize. Následně byl vtělen k pomocné dělostřelecké baterii a 13. března ustanoven velitelem pomocné baterie Dělostřeleckého pluku. Zároveň velel spojovací škole. Do ústupových bojů v červnu 1940 podobně jako ostatní čs. dělostřelci nezasáhl.
Uprostřed chaosu francouzské porážky se rozhodl pokračovat v boji a přihlásil se k evakuaci do Velké Británie, kam dorazil 7. července 1940. Po reorganizaci, kterou čs. jednotky prošly vzhledem ke své značné početní redukci v polovině srpna v táboře v Cholmondeley, byl přemístěn k Náhradnímu tělesu (NT) a 27. září 1940 ustanoven subalterním důstojníkem náhradní dělostřelecké baterie NT. V praxi to znamenalo, že velel četě nezařazených důstojníků. Později zastával místo zástupce velitele náhradní baterie a zástupce velitele náhradní roty 1. čs. smíšené brigády, resp. Čs. samostatné brigády.
Počátkem února 1942 odešel od pozemních jednotek k letectvu. Od 7. do 27. února prodělal kurz letištní obrany (Station Defence Course), po jehož absolvování a krátkém pobytu v Československém depotu (od 5. března) byl dne 10. dubna 1942 přidělen jako velitel letištní obrany (Defence Office) k 311. čs. bombardovací peruti RAF.
Od 14. do 28. dubna 1942 ještě absolvoval „zkušenou“ na základně RAF ve Feltwell. V té době však byl stále důstojníkem pozemní armády „ve velitelské záloze“. Teprve 10. června 1942 byl formálně přijat do dobrovolnické zálohy RAF (Volunteer Reserve – VR) v britské hodnosti Pilot Officer. U 311. peruti sloužil až do konce června 1943 a dočkal se zde povýšení do hodnosti majora dělostřelectva (28. října 1942), resp. Flying Officer (10. prosince 1942).
K 1. červenci 1943 byl povolán k Inspektorátu československého letectva (IČL) do Londýna, který byl formální součástí britského Ministerstva letectví (Air Ministry). Zde byl ustanoven do funkce pobočníka a od 1. srpna téhož roku mu byla propůjčena hodnost Acting Squadron Leader.
Posledního dne roku 1943 byl přeložen do stavovské skupiny důstojníků letectva. Den po invazi do Normandie, 7. června 1944, byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a 27. června ustanoven na místo organizačního důstojníka (Officer for Organisation). V té době prodělal také několik krátkých „zkušených“ u různých jednotek RAF (v květnu 1944 u RAF Regiment Depot v Grantham v hrabství Lincolnshire a v říjnu 1944 u No. 25 a No. 72 Maintenance Unit, tedy u servisních jednotek). Těsně před koncem války, 7. března 1945, se dočkal povýšení na podplukovníka letectva.
Během služby u Inspektorátu čs. letectva jej také zastihla kapitulace Německa. Od 20. srpna 1945 byl přidělen k velitelství letectva hlavního štábu MNO v Praze jako referent pro hlásnou službu. Čtyři dny předtím se vrátil do osvobozené vlasti. Na velitelství letectva v Praze zůstal až do konce března 1947, kdy byl přemístěn k velitelství letectva 2.vojenské oblasti v Českých Budějovicích a ustanoven přednostou 2.oddělení štábu II. leteckého sboru.
Za jeho působení v zahraničním odboji mu byla udělena Čs. vojenská pamětní medaile se štítky F – VB (1944), Čs. medaile Za chrabrost a Čs. medaile Za zásluhy I. stupně (obě v roce 1946). Jeho bratra Jana věznili nacisté během války v brněnských Kounicových kolejích a později v rámci akce „E“ (uvěznění blízkých příbuzných čs. zahraničních vojáků) v internačním táboře ve Svatobořicích.
Podplukovník Martínek byl bezpochyby velmi výraznou osobností, s vysokými morálními zásadami, jimiž se celý život řídil. V dotazníku, který po skončení války museli vyplnit všichni vojáci z povolání, např. uvedl: Domáhání se jakýchkoliv výhod je pod moji důstojnost, zvláště pak výhod majetkových. […] Za hranice jsem odešel dobrovolně, aniž bych býval byl k tomu někým vyzván, z vlastního popudu v důsledku závěrů, k nimž jsem úvahami přišel. Touhou mojí bylo zúčastnit se boje proti Němectvu aktivně se zbraní v ruce s kýmkoliv a kdekoliv.
Ne každý však takovou otevřenost dokázal ocenit. Navíc při Martínkově značně samorostlé povaze.
Té si ostatně všimli i někteří jeho bývalí kolegové ze zahraniční armády, kteří se stali jeho nadřízenými. V posledním řádném hodnocení, jež na něj v září 1947 vypracoval náčelník štábu II. leteckého sboru plk. Josef Šejbl, který s ním sloužil během války u 311. čs. perutě RAF i na Inspektorátu čs. letectva, se uvádí: Sebevědomý, odpovědnosti se nevyhýbá. Ve službě korektní, velmi uhlazeného společenského vystupování, vyhraněný charakter, nezištný kamarád, velmi přímý v jednání – co na srdci, to na jazyku. Vzhledem k této jeho vlastnosti někdy naráží. Poněkud vznětlivý debatér, mnohdy s utkvělou myšlenkou převychovávati až kazatelsky lidi ve svém okolí ve vzorné bytosti. Poněkud staromládenecký a mnohdy zahořklý. Dobré paměti, trpí komplexem nadprůměrného idealismu, který mnohdy ovlivňuje logické uvažování. Velmi žíznivý po vzdělání, se zvláštní zálibou ve starých klasicích (studuje i v latinských originálech); citátů z jejich děl rád používá, mnohdy ne právě v příhodném prostředí.
Velitel sboru, další veterán RAF, plk. Alexander Hess se s tímto hodnocením ztotožnil. Jak se mělo ukázat doslova několik dní poté, co vznikl výše citovaný dokument, šlo o téměř prorocká slova. V relativně svobodné éře třetí republiky však Martínka zřejmě dokázali jeho nadřízení, kteří ostatně sdíleli ne-li totožné, pak alespoň velmi podobné názory, před přímým postihem uchránit. O to víc jej ovšem nenáviděli ti, jimž adresoval svá výše citovaná slova, která vyřkl 17. října 1947 v důstojnické jídelně.
Ještě v den převratu, tedy 25. února 1948, podal přednosta Obranného zpravodajství (OBZ) na velitelství letectva pplk. gšt. Jan Reindl vrchnímu vojenskému prokurátorovi na pplk. Martínka trestní oznámení. Jako svědci Martínkových „protistátních“ výroků v něm byli uvedeni: pplk. gšt. Emil Dolan, npor. Oldřich Selichar, škpt. Jaroslav Šusták, npor. František Pouché, rtm. Václav Kolář a svob. Zdeněk Kašpar.
Za zmínku stojí, že šlo téměř výhradně o „domácí“ vojáky. Pouze npor. Selichar byl za války příslušníkem RAF. Jednalo se však o bývalého španělského interbrigadistu, který po příjezdu do Velké Británie sloužil u pozemního personálu a válku zakončil v hodnosti svobodníka. Toto chování a výroky pplk. Martínka Václava dávají možnost demoralizovati a rozvraceti své vojenské okolí a spadají plně pod sankce obsažené v rozkaze náčelníka hlavního štábu ze dne 19. 11. 1947 – Činy vojenských gážistů proti vojenskému kázeňskému a trestnímu řádu – nařízení, stojí v trestním oznámení.
Citované nařízení mělo zabránit stále otevřenější kritice československé „socializující demokracie“, jak se dobově označovalo státní zřízení třetí republiky, jež se šířila mezi vojáky z povolání. Přípis OBZ zároveň obsahoval okamžité zproštění služby a zahájení řízení o přeložení do výslužby. Velitel letectva div. gen. Alois Vicherek již následujícího dne, tedy 26. února 1948, návrhu vyhověl a své rozhodnutí nechal dálnopisem odeslat do Českých Budějovic.
Vykonáno však bylo teprve 28. února. Martínek odešel do svého bytu ve Zborovské ulici č. 421, převlékl se do civilu a napsal dopisy na rozloučenou. Jak konstatovalo vyšetřování, v dopise adresovaném bratrovi do Domanína jako pohnutku svého činu jednoznačně označil vývoj posledních dní a perzekuci, které byl vystaven. V neděli 29. února 1948, ráno odešel z domova a na hrázi litvínovického rybníka, na dohled od českobudějovického letiště, ukončil svůj život vlastní pistolí. Stal se tak zřejmě první obětí komunistického režimu z řad bývalých západních vojáků. Jeho životní příběh je dnes prakticky neznámý
Ke keši:
Umístěná je nedaleko informační tabule, která je na hrázi rybníka. Je v pořádku přístupná i s dětmi, protože potok je po většinu roku skoro bez vody.
Přeji příjemný odlov. 