Poslední Vánoce Karla Čapka 

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pravicově smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování, ale především na své citlivé srdce.

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi... A potom přišel Mnichov. Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný. "Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal."

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou.Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil: "Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat...

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej. Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
"Máte oboustranný zápal plic," řekl Čapkovi profesor. "Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti." Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: "Myslel jsem si to... Ale já to nevydržím."

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák. Vědala, co chce říci - už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva... a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938.

Z životopisu: M. Šulcová: Brána věčnosti (1997)

Historie betlémská aneb vědomí povinnosti od pastýřů betlémských 

Když jsem se učíval biblické dějepravě, zůstávaly mně nejasny některé věci: co se stalo s pastýři, kteří se v Betlémě chlévě klaněli novorozeněti, a kam se poděli tři králové, kteří za ním tak daleko putovali se zlatem, kadidlem a myrhou.
Jaksi jsem očekával, že by na Velký pátek měl doběhnout k Pilátovi aspoň posel od tří králů: že se sice nechtějí míchat do záležitostí judské provincie, ale že mají zvláštní zájem na osobě zvané Ježíš, a protestují proti úkladu, který je proti němu strojen; nebo že by se měli aspoň dodatečně objevit s blýskavými meči, aby pomstili smrt muže, na němž jim záleželo. Snad byli tři králové už na pravdě boží; ale jistě ještě žili pastýři judští, i bylo by slušno, aby se na Velký pátek proudem valili do Jeruzaléma a mávajíce holemi demonstrovali proti skandální křivdě na muži, jehož příchod vítali na kolenou.

Tehdy jsem nechápal, jak je možno, že se nikdo nevložil do věci Ježíšovy a že až na useknuté ucho Malchovo se nestalo nic, aby nedošlo k onomu justičnímu bezpráví.
V dětství mívá člověk poněkud rytířské představy o světě. Dnes mne na věci dojímá spíše věčně lidská groteska, která je tu tak prostě a samozřejmě vyslovena. Předně si myslím, že se ani tři králové, ani ti dobří pastýři asi nepředali, když nesli své dary novorozeněti; a za druhé bych řekl, že jistě se několik pastýřů z Betléma přišlo podívat na ukřižování, neboť lid miluje zábavu. "To vám byla mela," vypravovali potom; "země se třásla a hrobové se otvírali - inu, stálo to za to; lidičky, tam jste měli být!"

Ti betlémští pastýři žijí podnes, ochotni vítat každého, kdo přichází, a kamenovat každého, kdo něco vykonal.
Jsou ochotni klanět se; ale klanění není závazek. Jsou ochotni volat slávu; ale sláva není přísaha. Jejich místo je tam, kde je nějaká podívaná: stejně v betlémském chlévě jako na Golgotě. Jednou jim káže anděl a podruhé je ponouká Kaifáš. Jděte mi k šípku s těmito lidmi dobré vůle! Mají dobrou vůli poslouchat; ale poslouchají kohokoliv. Mají dobrou vůli zpívat s anděly Hosana! a křičet s lidmi Ukřižuj! Ano, pokoj jim; jim se nic nestane, neboť nic neriskují, ani ne svou čest. Jsou to lidé davu. Každý z nás může být člověkem davu.

Dnes ovšem už nejde o Mesiáše a nezjevují se andělé ani hvězdy na nebi; jen ti pasáčkové zůstali i se svou vrtkavostí a krátkou pamětí; jsou lépe organizováni než tehdy a místo anděla jim hlásají noviny, mají-li volat Aleluja nebo Ukřižuj.
Rok, který se končí, vyznívá jakž takž šalmajemi pokoje; po kočičině letních měsíců je to skoro úleva, a nechtějme do toho vpadat s jinou písničkou. Hraje se jakási sousedská, jejíž text je Proč bychom se netěšili a Teď je řada na nás. I kdybychom byli nakloněni vyslechnout tento kousek až do konce, zdá se, že nebude klidně dohrán; je příliš málo rovnocennosti v tělese, které bylo pozváno hrát, a některé orgány si příliš zvykly na kočičinu, abychom mohli důvěřovat jejich souhře.

Chcete-li mít nějaké štědrovečerní proroctví, tedy stěží ze všech znamení na zemi poznáme jiné než toto: že po tom, co je nyní, by mohlo přijít něco ještě horšího.
Ti, kdo seli vítr, zapomněli jej zažehnat; ti, kdo si vařili polévku, nechali oheň doutnat. Pastýři betlémští už nečekají na hvězdu; stačí jim jakékoliv rachejtle. Pokud je na nich, půjdou se klanět první prskavce; na hvězdy si lidé příliš zvyknou. I kdybychom chtěli zamluvit všechno nepěkné z tohoto roku, jedno nebudiž zapomenuto: že se zjevila nízká úroveň toho, co se zve veřejné mínění. Po této zkušenosti by nás neměla překvapit žádná veřejná skopičina, žádná ostuda, žádný cynismus; přestaňme spoléhat na "zdravý instinkt lidu" a na spolehlivost lidí dobré vůle. Byli to lidé dobré vůle, kteří křičeli "Vydej Barabáše!" Dobrá vůle může z nás udělat dobré občany, ale nedá nám ještě dobrý režim. Na ten je krom dobré vůle třeba velmi dobrého rozumu; a nadto ještě velmi silného vědomí povinnosti.

Vědomí povinnosti: to je právě to, co bych byl jako chlapec čekal od pastýřů betlémských: že se opráší a půjdou chránit člověka, který jim byl přisouzen; že se postaví před Piláta a řeknou:
"Pane, my nejsme onuce; když už tu jednou je něco nebo někdo, před čím jsme se sklonili, dovedeme za tím také stát. Je to tak říkajíc věc naší cti."
A tu by řekl Pilát: "Mužové betlémští, na to jsem čekal; má-li člověk vládnout, copak může spoléhat na tuhle jeruzalémskou sebranku, která dnes křičí tak a zítra onak? Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají říše. Bez věrnosti není statečnosti; bez velkých závazků není síly. Nechme křičet venku ty politikáře; já tomu muži nenechám zkřivit vlasu. Sice tím zkazíme krásný a věčný příklad mučednictví, ale zato, Betlémáci, věřím, že se dá něco udělat z této zatracené malé země."
A Betlémští by řekli: "Tenhle Pilát je aspoň rozumný muž." A on by je pozval k svému stolu.

Lidové noviny, 34, 25.12.1926, č.647, s.1.

KAREL ČAPEK: Boží dny

I kdyby byl člověk volnomyšlenkář jako dr. T. Bartošek nebo Turek nebo pohan nebo cokoliv, přece v hloubi srdce považuje vánoční svátky za dny svaté a téměř boží. Snad je to takový zvyk z dětství; ale zrovna to na člověka o vánocích lehne a chtěj nebo nechtěj musí uznat, že jsou to dny posvěcené vší svatostí, která je na dosah člověka.

Nejzvláštnější na těchto božích dnech je však to, že jsou mezi všemi ostatními obzvláště lidské, a dokonce lidové; že člověk při nich neopouští všední a intimní život, nýbrž jenom jej prohlubuje a oslavuje. Je to den, kdy se láska neosvědčuje kázáním o lásce, nýbrž darováním nových košil nebo velbloudích papučí. Je to den, jehož sláva není v praporech a průvodech, nýbrž ve slavném sedění doma. Je to nejhmotařštější ze všech svátků a slavných dnů; ale jeho jarý materialismus mu kupodivu nic nebere na jeho obzvláštní svatosti. Naopak je možno, že jiným našim svátkům a oslavám se nedostává skutečné svatosti proto, že jsme si nezvykli je světit hmotně, s kyprým a nadšeným materialismem takových vánočních dnů.

Lidové noviny 25. 12. 1925

KAREL ČAPEK: Hemžení na vánočních ulicích

Hemžení na vánočních ulicích se dá popisovat různým způsobem, například jako větší nebo menší národohospodářský obrat v kupování a prodávání; ale přitom by nám ušel jeden velmi nápadný vánoční fakt: že nikdy nepotkáte na ulicích tolik hezkých děvčat jako v předvánoční době.

Kde se vzaly tu se vzaly, na každém druhém kroku konstatujete nějaký takový případ. Jako by se smluvily, že se budou obzvláště hemžit v těch několika předvánočních dnech. Je to úkaz až dosud odborně nevysvětlený. Snad jeho příčina je v tom, že druhé pohlaví přišlo na to, že mu vánoce (a případně nějaký ten malý balíček) zvlášť sluší. Nebo si vzaly do hlavy, že musí být co nejpěknější, aby si tím vydělaly hojnější a větší nadílku. Možná že se jen tak tváří, jako by byly hezčí než jindy; snad po vánocích odloží tu pěknou masku, a ulice zase dostanou ten šedivý a trochu podivný ráz, na který jsme si musili zvyknout.

Lidové noviny 24. 12. 1931