Čečín je zaniklá ves, někdejší klášterní dvůr a bývalá hájovna
Ves Čečín byla ve druhé polovině 12. století rozdělena mezi tři majitele, všechny části v letech 1184–1190 získali řeholníci plaského kláštera výměnou za statky příliš vzdálené od klášterního panství. Samotnou ves zrušili a na jejím místě založili grangii, která je písemně připomenuta v roce 1224 a znovu roku 1250 v potvrzení majetku kláštera papežem Inocencem IV.
Po husitských válkách byl zchudlý klášter nucen dvůr zastavit – roku 1445 jej do zástavy získal Jan z Bratronic a od něj jej později převzal Beneš z Kolovrat na Libštejně. Benešův vnuk Jaroslav vrátil roku 1497 dvůr zpět cisterciákům, pravděpodobně neudržovaný. Klášter nejspíše neměl prostředky na jeho opravu, protože při převodu do majetku kaceřovského panství Floriána Gryspeka v letech 1542–1544 byl označen jako pustý. Podle kaceřovského urbáře z roku 1558 měli pole a louky patřící k Čečínu v pronájmu poddaní z Kočína, o les se staral místní hajný. V pobělohorských konfiskacích se roku 1623 pozemky zaniklého Čečína vrátily zpět do majetku kláštera.
Grangie byl velký hospodářský dvůr řádu cisterciáků. Grangia měla být zároveň nástrojem kolonizace odlehlých neosídlených území a zároveň zajištěním soběstačnosti klášterů, kterým řádová pravidla nařizovala nezávislost na vnějším světě. Jelikož však bylo na práci málo mnichů a ani pomoc konvršů nestačila, pracovali ve dvorech nájemní pracovníci a při sezónních pracích vypomáhali při robotě poddaní z okolních vesnic. Ve čtrnáctém století v souvislosti se zaváděním emfyteutického práva řád některé grangie zrušil a nahradil je vesnicemi, nebo u stávajícího dvora vyčlenil část pozemků, na kterých opět vznikla vesnice, protože tento feudální systém byl pro kláštery i poddané výhodnější.
Zdroj: Wikipedie