Problematika babyboxů
Z historie
Člověk je tvor společenský, a proto jeho přirozenou vlastností je vzájemná sounáležitost a solidarita s ostatními členy společenství. K ní patří i starostlivost a často společná péče o potomstvo v případě, že se přirozená matka nemůže z různých důvodů o dítě starat. V hluboké minulosti tuto povinnost plnili nejbližší příbuzní, kmeny a klany, v dalším období církevní zařízení, obce a města. Již v této době se případy, kdy matka chtěla dítě beztrestně a často anonymně opustit, neohrozit však přitom jeho bezpečnost a zdraví, řešily jeho odložením na veřejném místě nebo přímo do bezpečí kláštera či jiného podobného zařízení. V antickém Římě byly děti odkládány na veřejných tržištích. Ve Francii byly již v 5. století u kostelů položeny mramorové mísy, do nichž bylo možné nechtěné dítě odložit.
V italském městě Miláně byl v roce 787 založen jeden z prvních domů pro odložené děti zvaný Xenodochium. Obdobná zařízení pak začala postupně vznikat v Římě a dalších italských městech.
V následujícím století přinesla jednoduchá technika vylepšení v podobě otočných zařízení namontovaných do bran nebo do zdí domů pro nalezence, nemocnic a klášterů. Matka dítě odložila, otočením zařízení jej přemístila do objektu nalezince a ještě mohla použít zvonek, aby upozornila personál.
Technická zařízení podobná současným babyboxům se v Itálii používala již ve 12. století. Římské matky, které své novorozené děti nechtěly nebo nemohly vychovávat, se jich často zbavovaly vhozením do římské řeky Tibery. To se nelíbilo papeži Inocenci III. (vlastním jménem Lotharius Segni), který vedl katolickou církev v letech 1198-1216. Ten nařídil hned v prvním roce svého pontifikátu klášterům, aby zřídily speciální zařízení na odkládání a záchranu nechtěných novorozenců. Byla umístěna na veřejně přístupném místě, nejčastěji na bráně kláštera. V Itálii se přestala používat v polovině minulého století.
V roce 1445 zahájil ve Florencii provoz Spedale degli Innocenti (Piazza d. Santissima Annunziata 12). V prvních dvou stoletích činnosti Špitálu Neviňátek bylo možno anonymně odložit dítě do mísy v okénku nacházejícím se na čelní stěně portiku a zatahat za zvonec.
V roce 1660 bylo toto vstupní místo zrušeno a nahrazeno „modernějším“, jež se dodnes nachází na boční stěně portiku (viz obr.). Tento babybox byl užíván další tři století – do poloviny 19. století.
Okamžikem odložení se dítě dostalo do příznivých podmínek sirotčince. Důležité údaje o něm byly neprodleně zaneseny na novou stránku matriky, identita jeho rodičů nebo „doručitele“ byla drženy v tajnosti. Bližší informace může naše odborná veřejnost načerpat přímo u zdroje, tj. v Archivio degli Innocenti.
V Německu nalézáme první zmínky o fungování schránek pro odkládání dětí již ve 14. století, kdy byly zřízeny ve městech Ulm a Kolín. V roce 1709 otevřel holandský misionář takové zařízení v sirotčinci v Hamburku. Velký počet odložených dětí, který převýšil ekonomické možnosti sirotčince, způsobil, že zařízení bylo po pěti letech v roce 1709 zrušeno. Další schránky fungovaly od roku 1764 v Kastelu a od roku 1811 v Mainzu.
Ve Francii císař Napoleon Bonaparte (1769 – 1821), přestože za jeho panování padlo na četných evropských bojištích více než milion vojáků, vydal nařízení, že každá nemocnice musí být vybavena zařízením, které umožní bezpečné odložení nechtěných dětí.
V Brazílii a Portugalsku, byly tzv. schránky pro bezmocné, nahé (roda dos expostos), využívány od roku 1783, kdy královna Marie I. vydala patent, podle kterého každé město muselo ve své nemocnici zřídit takové místo. V Brazílii tak byla zřízena první schránka pro opuštěné děti v nemocnici Santa Casa de Misericordia v São Paulo roce 1825. V roce 1949 bylo po pětiletých diskusích toto zařízení zrušeno. Film brazilského režiséra Emilia de Azavedo „ Schránka pro neviňátka“, věnovaný tomuto tématu, získal v roce 2001 hlavní cenu na filmovém festivalu v Gramadu.
Ve Velké Británii a Irsku byly otočné přihrádky pro ukládání odložených dětí poprvé na branách sirotčinců instalovány v roce 1730, dostupné prameny však ukazují, že např. v Dublinu byla tato zařízení zrušena v roce 1826. Jejich provoz byl v té době hrazen z chudinských daní.
Ve Francii byla instalována první „věž pro opuštěné“ v pařížském kostele Saint Vincent de Paul v roce 1638. Schránky pro opuštěné děti byly ve Francii legalizovány počátkem 10. století. Jejich počet velmi rychle dosáhl čísla 251 a byly umístěny převážně v nemocnicích. Protože počet dětí odložených do těchto schránek rostl velmi rychle a dosahoval několika desítek tisíc za rok, byly vzhledem k neutěšené ekonomické situace země schránky v roce 1863 uzavřeny a nahrazeny „přijímacími kancelářemi“, kde mohla matka dítě anonymně odložit a současně získat i radu, jak dál.
Odložené dětí podporoval hudební skladatel Antonio Vivaldi, který v roce 1709 v Benátkách převzal vedení pěveckého sboru složeného výhradně z nalezených dívek. Podobně se o nalezené děti zasloužil Georg Fridrich Händel, z výtěžků svých londýnských koncertů podporující Foundling Hospital, dům pro nalezence založený v Londýně v roce 1741.
V polovině 16. století založili Vlaši žijící v Praze Italskou kongregaci Nanebevzetí Panny Marie při Vlašské kapli v nynější Karlově ulici na Starém Městě, kde pečovali o chudé lidi a zejména o opuštěné děti a sirotky. V roce 1602 koupili dům v dnešní Vlašské ulici č.p. 335/III, posléze tu vznikl Vlašský (také Italský) špitál pod Jánským vrškem, který brzy začal sloužit jako nalezinec a sirotčinec a pak i jako porodnice. Až do svého zrušení v roce 1789 Josefem II. v rámci jeho reformy veřejného zdravotnictví patřil k nejvýznamnějším zařízením tohoto druhu v Čechách.
Ještě na počátku vlády císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) byly svobodné matky, které porodily nemanželské dítě, trestány smrtí. Marie Terezie však jako žena měla pro tyto většinou chudé nešťastnice pochopení a svým výnosem vyzvala soudy, aby svobodné maminky veřejně netrestaly, ale naopak jim pomáhaly. Současně rozhodla, že svým hrdlem propadne muž, který děvčeti manželství slíbí, a když zjistí, že vztah nebyl bez následků, cukne. Vzhledem k tomu, že za vlády Marie Terezie už Vlašský špitál kapacitou nestačil, vydala císařovna v roce 1762 pokyn k vybudování zařízení, kde by mohly nalézt útulek těhotné ženy, zvláště ze sociálně slabších vrstev. Protože na realizaci neuvolnila potřebné peníze, bylo nutno hledat finanční zdroje jinde. Na základě odkazu Augusty Kinské z Vchynic a Tetova a darů dalších mecenášů především pražských šlechtičen byl Vít Reismann pověřen koupit osm domů v prostoru ohraničeném dnešní ulicí Soukenickou 23 a Klimentskou 24, v nichž byly v letech 1765 – 1766 zřízeny porodinec a nalezinec. V roce 1776 došlo ke sloučení tohoto ústavu s Vlašským špitálem a roku 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí. V tomtéž roce se Vlašský špitál na Jánském vršku rozšířil ještě o sousední dům zvaný „U dvou zlatých lvů“ (č.p. 321/III) v dnešní Šporkově ulici č. 12 (Šporkův palác), kde byla zřízena porodnice s dvaceti postelemi a třemi porodními lůžky. Syn Marie Terezie, císař Josef II. (1741–1790), osvícený a v Čechách velmi oblíbený panovník, zrovnoprávňuje děti narozené mimo lože manželské s ostatními dětmi a přijímá řadu opatření na pomoc svobodným matkám. Josef II. za své vlády uskutečnil rozsáhlou reformu veřejného zdravotnictví, v jejímž rámci v roce 1789 zrušil Vlašský špitál, majetek zestátnil a svěřil do péče ředitelství Správy církevních zařízení. Poté v něm po krátký čas působila továrna na hedvábí a v roce 1792 kostel i budovy koupil pražský měšťan František Müller, který zde zřídil levné nájemní byty. Porodinec a nalezinec byly 17. srpna 1789 přestěhovány do nadační budovy pro duchovní č.p. 447 při kostele sv. Apolináře, kde mohly osamělé a chudé ženy anonymně porodit a dítě zde i odložit. Vlastní nalezinec byl umístěn ve třech domcích v tehdejší ulici U Karlova, dnes Apolinářské 4. V rámci zdravotnické reformy začaly ve všeobecných nemocnicích vznikat další porodnice určené pro nemajetné rodičky. Josef II. se významně zasloužil i o vznik Pražské všeobecné nemocnice na pražském Karlově náměstí. Součástí nové nemocnice bylo i porodnické oddělení, které svým dispozičním uspořádáním umožňovalo těhotným ženám, které nechtěly, aby se veřejnost dověděla o jejich údělu, anonymní vstup a diskrétní odchod. Oddělení mělo dvoje dveře, prvními vstupovaly ženy, které se za své mateřství nemusely stydět, druhé „tajné“ dveře byly určeny pro budoucí matky, které chtějí své mateřství zatajit a nevystavovat se veřejnému odsouzení, jež je v té době čekalo. „Zadní vrátka“ tak zachránila mnoho dětí, které často končily život rukou vlastní matky, jež svůj osud neunesla.
V letech 1865–1875 z popudu hraběte Františka Thun Hohensteina vybudoval architekt Josef Hlávka na pozemcích bývalé továrny v Apolinářské ulici novou Zemskou porodnici, která byla slavnostně otevřena 26. dubna 1875. Měla 367 lůžek a ve své době se zařadila mezi nejmodernější porodnice v Evropě a slouží dodnes.
Emil Machálek
https://www.babybox.cz/?p=problematika