Zaručeně pravdivá pověst o tom, jak vznikla vesnice Dlouhá Loučka
a kterak k mostu se svatým Jánem přišla
Kdysi dávno, kdy ještě Haná nebyla Haná a podhůří Jeseníků také ještě nemělo název, se jistá tlupa našich Loučských prapraprapředků vedená neohroženou a ztepilou vůdkyní rodu Loučkou plahočila rozlehlými a širými planinami okolo řeky Moravy a hledala si místo, kde zakotví a založí novou kolonii statečných Loučáků. Skupinka kopírovala jeden z přítoků Velké řeky a když se dostala až k místu, kde rovinatá krajina pomalu začala přecházet do zvlněných kopců pohoří na severu, křikla pramatka STÁT!!! Dál ani krok! V kopcích dědinu budovat nebudeme! Víte, jak by se špatně hledal rovný plácek na fotbalové hřiště a pošťáci by se za námi také škrábat nechtěli. Pach tvarůžků už sem nezasahuje, takže se už nehnu ani o píď. Shluk věrných dal své moudré vládkyni okamžitě za pravdu, a bez otálení se pustil do budování osady na břehu říčky.
Netrvalo to dlouho, a vesnička se táhla na břehu do dálky, až už sousedské monitorovací zařízení neplnilo náležitě svoji funkci – no prostě Zpytihněv ze samého kraje horního konce netušil, co provádí Hodislav s mladou Kedrutou na dolním konci a horké novinky se tak dozvídal až s několikadenním zpožděním, takže byly značně vychladlé a neštěkl po nich ani pes Perun.
Moudrá Loučka, vida příkoří svého lidu, rozhodla o vybudování obydlí i na druhém břehu říčky, aby její kmen byl semknutý a pospolitý. Sousedé si přes nevelký tok mohli koukat do oken, a protože byla říčka i mělká, bylo snadné ji překročit otužilou bosou nohou a všichni tak byli spokojeni.
Velká Pramatka Loučka byla ráda, že zajistila pro svůj lid bezpečný, harmonický a na tehdejší poměry on-line domov, a předala svůj odkaz svým dcerám...
Ale jak šla desetiletí a staletí, byli potomci čím dále více pohodlní a začali frfňat. Že z toho věčného brodění studenou vodou mají rýmu! Že jim to na těch kamenech plných řas klouže! Že je štípou raci do nártu a někdy i do malíčků! A nejen raci - někdy i zubaté žáby když mají nad osadou Bruntál průtrž mračen!
Loučka XI. už nářky svých změkčilých nevolníků nemohla snést, a tak začala sondovat, co by tak mohla udělat, aby předešla revoluci a napíchnutí její osoby na trojzubé vidle. Sestřenka Litovel, která si obdobným martyriem prošla nedávno, jí poradila, co s tím:
Postav jim most. Kamenný. Ten vydrží na věky věků, já už jeden takový mám. Dám Ti kontakt na dobré řemeslníky, těch je v dnešní době pomálu.Pac a pusu, Litovel. P.S.: Přikládám bedýnku mého zlatého močopudného moku, užívej jej ve zdraví.
Loučka dala na její radu - nechala mezi lety 1712-1713 vystavět most pro své Loučáky i pro přespolní. A protože most bez sochy je jako kafe bez kofeinu, nechala na něj v roce 1717 umístit sochu svatého Jana Nepomuckého a pokřtila ho jménem Svatojánský most. A tak se stalo, že vesnice Loučka, má jeden z nejstarších mostů na Moravě. A přesně tak to bylo. :)
A teď už od historicky zcela pravdivé pověsti ke keši samotné:
- Na úvodních souřadnicích – tedy na Svatojánském mostě, si velmi dobře prohlédněte sochu světce, a pak hurá na finálku.
- Souřadnice finálky určitě nebude těžké objevit :)
- Keš je umístěna na neoploceném soukromém pozemku se souhlasem majitele, nebojte se vstoupit a hledat.