Hospodáříček
V Jalové Lhotě na samém konci vsi, kde už se chalupy opírají stodolami o les, bydlel před dávnými lety jeden moc lakomý hospodář. Až z toho celý zežloutl, jak přemýšlel, na čem by zase nějaký ten groš ulakotil. Jednou se doslechl, že nejvíce se daří tomu, kdo má ve stavení skřítka - hospodáříčka. Hned začal špekulovat, jak to zařídit, aby také on takového hospodáříčka dostal. Vyptával se, poptával, až se doptal: V deváté vesnici na západ, je prý moudrá bába, která v takových případnostech umí poradit.
Tak se za ní vypravil, nu a nezbylo mu, než vzít do košíku aspoň nějaké to vajíčko a hrudku másla. Udělal to sice s těžkým srdcem, ale měl naději, že se mu to mnohonásobně vrátí. Když tedy moudré bábě vyklopil, co měl v košíku i co měl na srdci, bába mu vskutku poradila: „Sežeň si vejce od černé slepice a nos ho pod paží po tři týdny. Koncem třetího týdne se ti z něj vyklube skřítek - hospodáříček a ten se už postará, aby se ti všechno dařilo.“ To byla doba než sedlák ty tři týdny přečkal! Ale nic netrvá věčně, a tak se dočkal. Když poslední den třetího týdne vyňal vejce z podpaží, uslyšel v něm slabounké ťukání a škrábání a netrvalo dlouho, skořápka najednou praskla a hup – vyskočil z vejce mužíček jako za groš kudla. Jedním pohledem omrkl světnici a šup pod pec, kde si sám z hadrů, co tam ležely, udělal kutloušek. Hospodář na něm mohl oči nechat. Nejdřív se mu hluboce poklonil a pak honem začal shánět misku, mléko a kus buchty, aby hospodáříčkovi na uvítanou připravil dobrou večeři. A od té doby se vskutku na statku všechno změnilo. Stromy nesly tolik ovoce, že se div větve nelámaly, krávy dojily, až dížky přetékaly a obilí? Nikdy dřív sedlák tolik nesklidil. Opravdu, všecko se změnilo, jen hospodář sám se nezměnil. Ba, jestli to bylo možno, byl ještě lakotnější než dřív.
Nejvíc to ovšem odnášela čeleď. I stalo se jednou, jak tak hospodáříček navečer procházel chlévem, že uslyšel čeledína a děvečku, jak si stěžovali na hospodáře, že jim málo platí, jídlo skoupě odměřuje a ještě každé sousto, které do úst berou očima sleduje tak, až jim ani kloudně do krku nejde. Hospodáříček počkal, a když šla děvečka spát, přitočil se k čeledínovi: „Nemysli si brachu, že se mě tady líbí. Však sám nejlíp vidím, jak to tu chodí. A nejvíc mne mrzí, že zrovna já musím takovému člověku pomáhat.“ „A proč odsud neodejdeš?“ divil se čeledín. „Cožpak odejít, to bych odešel, jenže já nesmím. Sedlák si mne přičaroval, a tak mu do smrti musím sloužit.“ „Když se něco přičaruje, tak se to také může odčarovat“ - rozumoval čeledín. „Na to přece musí být nějaká rada!“ „Však také je“ - pokýval hlavou hospodáříček. „Tak jí řekni!! „Ani to nesmím, i když ji vím. To bych se prohřešil proti našim skřítkovským zákonům, ale víš co? Ty bys mi v tom mohl pomoci. Jdi zítra a požádej sedláka, aby tobě i děvečce dal takový plat, jak se dává jinde, a také stravu ať vám vylepší natolik, kolik vám přísluší.“ „To věru půjde nadarmo“ - ušklíbl se čeledín. „Napřed vím, co i řekne. Nu a co potom?“ „Potom? Sám jsi řekl, že když se něco přičaruje,dá se to i odčarovat. Nu tak tedy přemýšlej, s kým se šel hospodář o mně poradit. Víc ti říci nemohu.“
Sotva hospodáříček odešel, čeledím o tom všem důkladně přemýšlel, pak to ještě přespal, a když se ráno probudil, rovnou k hospodáři a že chce pro sebe a děvečku to a to. Můžete si pomyslet, jak pochodil! A proto hned nejbližší neděli, jak měl volno, vydal se do deváté vesnice na západ a rovnou k moudré bábě. Co mu poradila, to mu poradila, ale když se vrátil, zamířil si to rovnou k hospodáři a povídá: „Pantáto, jestlipak víte, co jsem se dnes dozvěděl? Že prý hospodáříček má nejraději zelený kabátek a ten náš, jak jsem viděl, žádný nemá. Možná, kdybyste mu ho dal udělat, že bude ještě štědřejší.“ Jak to hospodář uslyšel, jen mu očka zablýskala, hned si v duchu vypočítal, na kolik by kabát pro malého človíčka mohl přijít, a jen domyslel, už pelášil k sousedu krejčímu, kde mu vylíčil své přání i jakou míru má kabátek mít. Hlavně hartusil, aby mistr práci co nejdříve odvedl.
A netrvalo dlouho a sedlák si to nesl se zeleným kabátkem domů a hned k peci, kde hospodáříček odpočíval. Sotva skřítek kabát spatřil, rozesmál se, až se prohýbal: „To se povedlo! To se povedlo!“ - volal a spěšně lezl do rukávů. „To jsi přišel na jediný způsob, jak mne osvobodit z mé otročiny. Když nám hospodář nebo hospodyně sám dobrovolně dá zelený kabát, tím nás zprošťuje služby.“ A sotva to dořekl – byl pryč. Hospodář láteřil, až šindele na střeše poskakovaly, a hned se rozběhl za čeledínem a za jeho radu ho s kletbami vyhnal. Když čeledín vyšel se sbaleným ranečkem přes humna do polí, koho to nespatřil, jak na něho čeká? Hospodáříčka!
Za to, že mu čeledín dopomohl ke svobodě, hospodáříček se k němu přidal a teď se zase čeledínovi začalo dařit, hodně vydělával, až si mohl koupit chalupu s polem a krávou a ani na tom nezůstalo. Do chalupy se přivedl děvečku, s kterou sloužil, jako panímámu. A když se rok s rokem sešel, mohl si dokonce koupit statek lakomého hospodáře, který ho ze služby vyhnal. Po hospodáříčkově odchodu začalo sedlákova majetku ubývat ještě mnohem rychleji, než jak předtím přibývalo, až se nakonec lakomý hospodář dostal na žebráckou hůl.