...ze vzpomínek Mečislava Semtamťuka
Celé to začalo docela obyčejně, jak už to ostatně u podobných zvláštních zážitků bývá. Vracel jsem se domů na kole přes kopec nad Lužkovicemi, tam mi to nedalo a mezi domky jsem zastavil. Zadíval jsem se na hliněný val, který byl hned u cesty; nevypadal moc přirozeně, a tak mi hlavou bleskla myšlenka, že to bude pozůstatek středověké tvrze - no trochu mě na tu myšlenku přivedla cedule s názvem ulice U tvrze, která visela přímo přede mnou. Začal jsem vzpomínat a uvědomil jsem si, že jsem tady asi poprvé v životě. Ono ani nebylo divu, pokud sem člověk přímo nejede, tak se tu nedostane. Tím jsem mé myšlenkové pochody ukončil a vyrazil směrem k domovu.
Doma jsem začal pátrat, jestli opravdu někdy nad Lužkovicemi mohla stát nějaká tvrz. Dlouho to netrvalo a internet začal vydávat svá tajemství.
V Lužkovicích na kopečku za vesnicú bývala tvrz. Šak ešče dneskaj lidé nadávajú majiteli domku, kerý je postavený na tvrzi „Tvrzovják“.
Lužkovská tvrz zpustla za husitských válek. Tedy husité tvrzu dobyli, vylúpili a potém zapálili. Zhořelo všecko. Prf sa stavjalo ze dřeva.
Vojáci sa přihnali v noci potichúčko, obklúčili tvrzu a mysléli si, že pochytajú všecky, keří tam sú, a peníze im seberú. Mezi liďma sa povídalo, že Tvrzovjáci majú moc peněz.
Ale všeci sa zavčas obudili a utékli tajnú chodbú, kerá vede pod zemú z tvrze do Vratiškovského žleba.
To víte, že Tvrzovjáci neutěkali enom tak bez ničeho. Ale peníze, keré měli zakopané v zemi, už neměli čas vykopat a vzít sebú.
A tak poklad zostal v zemi.
Moc lidí sa pokúšalo poklad najít, ale proslýchávalo sa, že peníze a hlédá bludička.
Tak opravdu tam tvrz byla, dokonce i s pokladem a tajnou chodbou. I když pověst o tajné chodbě je asi svázaná s každým hradem nebo tvrzí, dnes už nikdo nezjistí, jestli tam opravdu byla nebo ne. A tak může pověst existovat dál. Pokračoval jsem v hledání, jestli se dá najít i něco podrobnějšího.
...ve sklepě u Tvrzovjáků jsou zazděné dvéře do tajné chodby, která prý vede pod kopcem Nadevsí na východ do údolí potoka Vratišovky. Tam je u Krajčů sklep, dnes již rozvalený, kde prý končila tajná chodba. Za okupace se stala úkrytem některých věcí z filmových atelierů ve Zlíně, které chtěli okupanti vyvézt. Někdo také vypráví, že se našel v chodbě velký železný klíč a také velmi stará bible. Stopa těchto předmětů prý mizí v nedaleké obci.
To už začínalo vypadat až moc konkrétně na „imaginární“ tajnou chodbu, když se po staletí objevila znovu za druhé světové války a dokonce měla sloužit jako úkryt pro cenné předměty. Možná se z ní mohlo dochovat něco i do dnešních dnů, i když je asi nesmysl zvonit u domů na tvrzi a ptát se, jestli náhodou nemají ve sklepě zazděné dveře do tajné chodby. Schválně jestli najdu ještě něco zajímavého...
...Z Tvŕze vedla tajná chodba až na Lukov. Dle jiné verse končila ve sklepě ve břehu nad Kněžkútským mlýnem (Nyní nad pilou Pražanka). Však také když se v tom sklepě zaklepá na zadní stěnu, duní to, jako by za ní byla prázdná prostora.
To už vypadá skoro jako adresa tajné chodby! Hledat na Lukově je asi nesmysl, ale druhá stopa vypadala nadějně. A opravdu, hledání v mapě trvalo jen pár minut a namísto pily jsem našel ulici stejného názvu. Tam začnu své pátrání.
Druhý den jsem myšlenku na tajnou chodbu nemohl vyhnat z hlavy, večer už mi to nedalo, vzal jsem baterku, sedl do auta a vyrazil vstříc dobrodružství. Zaparkoval jsem auto na betonovém plácku pod lesem, který pokračoval přes cestu cyklostezkou na Lípu. K mému velkému překvapení stačilo jen pár kroků lesem do kopce a už jsem stál u toho, co kdysi dávno mohl být sklep, ze kterého vedla tajná chodba, anebo alespoň to, co z něj zbylo. Prostor, kde dřív asi bývalo podzemní sklepení, se už propadl, a byl zde jen kráter jako po výbuchu bomby. Ze země vyčnívala zeď s klenbou, která mohla být vstupem do sklepení.
Když jsem konečně zvedl hlavu od toho, co kdysi mohlo být sklepení, přišel první úlek: přímo nad sklepem se tyčil náhrobní kámen! Nebo to byl nějaký zapomenutý pomník? Udělal jsem pár kroků směrem k náhrobku a v tom mi leknutím zamrzla všechna krev v žilách... Kužel světla z baterky přejel po něčem, co vypadalo jako stará kamenná stěna. Ale když jsem na to místo posvítil znovu, tak jsem viděl zase jen les... Asi už mi z toho čtení o podzemních chodbách začíná hrabat. I tak mi to nedalo a šel jsem pomalu k místu, kde jsem viděl kamennou zeď. Stěnu jsem sice nenašel, ale v jednom místě jako bych vstoupil do jiného světa - citelně se ochladilo, sevřel mě pocit úzkosti a vzduch měl najednou zatuchlou pachuť. Abych se ujistil, že jsem se úplně nezbláznil, posvítil jsem nahoru. Stále jsem viděl koruny stromů, ale jejich kontury nebyly ostré, skoro to vypadalo, že nás od sebe dělí něco víc.
Chtěl jsem jít dál k náhrobku, ale v kuželu světla jsem znovu zahlédl něco, co tam nepatřilo - ve světle baterky uprostřed ničeho se něco zablesklo, neodolal jsem a šel jsem tím směrem. Tentokrát to „něco“ nezmizelo, i když jsem k tomu přišel...
Šel jsem dál a při tom jsem pátral, co dalšího zahlédnu ve světle baterky. Najednou se přímo přede mnou objevil další světlý bod. Teď už to bylo jasné, něco mi ukazovalo cestu a já jsem věděl, že musím dojít až na konec, ať už mě tam čeká cokoliv. Když jsem postupoval dál a dál, pocit stísněnosti se zvětšoval a vzduch byl čím dál tím těžší, jako by zde ležel bez hnutí už věky, ale něco mě stále nutilo, abych pokračoval. Cestou jsem klopýtal ve výmolech, kde se asi kdysi zesuly části chodby. Uvědomil jsem si, že jdu instinktivně v předklonu, už jsem nedokázal rozlišit, jestli jsem stále v lese nebo ve stísněné chodbě pod zemí. Svítící body, které se rozsvěcovaly ve světle baterky, mě neustále vedly dál cestou. Tak, jako by mi sama strážkyně pokladu ukazovala správnou cestu. Ta několikrát zahnula a já jsem úplně ztratil pojem o tom, kterým směrem jdu. Až najednou se v kuželu světla z baterky rozsvítily tři body a já věděl, že jsem na konci své cesty.
Zastavil jsem a rozhlížel se kolem. Můj pohled se zastavil na rezavém ostnatém drátu; ať už tady sloužil k čemukoliv, určitě do středověké chodby nepatřil. To znamená, že i druhá část pověsti bude pravdivá, chodba byla asi opravdu za války využívaná. Místo radosti, že pověsti nelžou, přišlo spíš zklamání: ať už tady v chodbách po Tvrzovjanech zůstalo cokoliv, tak mě v pátrání někdo předběhl, a to asi o osmdesát let. I tak jsem se nevzdal a hledal jsem dál. Přímo ve stěně, odkud vedl ostnatý drát, byl otvor. Neodolal jsem a i přes obrovský strach jsem do něj strčil ruku... Nahmatal jsem něco chladného - ven jsem vytáhl malý stříbrný klíček, tak přeci jen zde něco zůstalo. Tento nález mi vlil novou krev do žil. Kde je klíč, tam musí být zámek. Nedaleko stěny s otvorem ležel na zemi ztrouchnivělý trám, který po chvíli pátrání vydal svá tajemství. Věděl jsem, že mi poklad nepatří, a tak jsem vrátil vše zpět tak jak bylo. Kdokoliv se tedy může vydat po mých stopách...
Něco o keši
Keš je možné lovit pouze v noci. Pro odlov je nutná dobře svítící baterka. Nepodceňujte odlov keše za tmy a v terénu.
Na úvodních souřadnicích keš nehledejte, odkazují na místo, kde zastavil Mečislav Semtamťuk, a tím začalo celé jeho pátrání. Pro nalezení keše čtěte pozorně listing.
S odlovem keše neváhejte. Pokud bude poškozená nebo zničená, nebudu ji už obnovovat do původního stavu. Navíc jsou v keši nachystaná CWG pro prvních 20 nálezců.
Zdroje
Báje a pověsti z Vizovských hor, František Müller, vydáno v r. 1968
http://www.luzkovice.cz/?id_rubriky=9