Žďár nad Sázavou (dřívější názvy částí před sloučením Město Žďár a Zámek Žďár, německy Saar a Saar-Vorschloss, latinsky Sar) je město ležící v kraji Vsočina, okresu Žďár nad Sázavou, jádrem na Moravě, okrajovým územím přesahuje historickou česko-moravskou zemskou hranici do Čech. Žďár je vzdálen 30 km severovýchodně od Jihlavy. Město leží v centrální části Českomoravské vrchoviny ve Žďárských vrších na řece Sázavě. Město je nejvýše položeným okresním městem České republiky. Velká část města zasahuje do CHKO Žďárské vrchy. Žije zde přibližně 21 tisíc obyvatel.
Nachází se v něm bývalý významný cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie. V barokním období nechal jeho opat Václav Vejmluva vybudovat či obnovit řadu budov ve městě i okolí. Jejich architektem byl Jan Blažej Santini-Aichel. Jeden z nich, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého je zapsán na seznamu památek UNESCO. (zdroj wigipedia org.)
Tato keš se nachází v jeho západní části a je situováno do okolí rybníku Dívka nedaleko od městské části Žďár nad Sázavou 3 - Stalingrad. Čtvrť vznikla jako obytné zázemí pro zaměstnance nově vzniklých Žďárských strojíren a sléváren (ŽĎAS) – založených v roce 1952. Byla zvolena lokalita s páteřní komunikaci, vycházející z města směrem na Havlíčkův Brod, která dříve nesla jméno Ptáčkův kopec.Hlavní, překotný stavební ruch zde probíhal v letech 1950–1960. Nejstarší zástavbou je 32 domků tzv. Dagmarků z roku 1950. Název vznikl zkomolením názvu montovaných domků Danmark, určených pro jednu generaci. Hlavní charakter daly čtvrti cihlové domy ve stylu socialistického realismu. První jednoduché bloky vyrostly na ul. Revoluční (původně s číslováním Stalingrad 1–6). Podél tehdejší třídy Pionýrů (dnes ul. Brodská) byla postavena řada bloků s malometrážními byty, tzv. Svobodárny. Kvůli svým nepřizpůsobivým obyvatelům si celá čtvrť vysloužila špatnou pověst. Bytové domy na ul. Komenského byly údajně – na rozdíl od dělnických částí – určeny inženýrům a stranickým funkcionářům ze ŽĎASu, proto dostaly lidový název Pánov. V části „U Věžičky“ tvoří několik dvorů a společně s architektonickými prvky historických slohů jim dodávají alespoň určitou osobitost. V posledních letech většina z nich prošla opravami. Při zateplování a instalaci betonových lodžií tento soubor přichází o římsy, sgrafita a mění se i původní barevná jednota. V 50. letech 20. století bylo toto socialistické „horní město“ vybaveno jako samostatná jednotka s poštou, kinem, kulturním zařízením (tehdy agitační středisko), knihovnou, lékaři, zubaři, lékárnou atd. Byly zde postaveny budovy jeslí (dnes Dům pokojného stáří), 2 školek, tzv. 2. a 3. základní školy, učiliště ŽĎASu a internátu. Nescházely obchody a restaurace. V 90. letech 20. století bylo zrušeno nejdříve dospělé, pak i dětské oddělení knihovny, byly uzavřeny zubařské ordinace a zrušeno bylo agitační středisko. Většina dalších institucí a zařízení však je zachována dodnes. Kino Vysočina je jedinou budovou svého druhu ve městě.(zdroj wigipedia org.)
Jedná se o biltema keš, která je umístěna na úvodních souřadnicích ve výšce cca 8m a k jejímu odlovu je třeba speciální pomůcka (biltema tyč) na odlov tohoto typu keší.
.