Já jsem Burian Vlasta a basta! Virtual Cache

Tak, jako má Litomyšl svého Bedřicha Smetanu, Hronov svého Aloise Jiráska, má i Liberec svého slavného rodáka - krále komiků, Vlastu Buriana. Tato virtuální keš, založená na jeho počest, má za úkol vás trochu poučit a seznámit se životem této velmi populární osobnosti.

- - -

Přeji hodně zábavy a šťastný lov.

Když jsem se dozvěděl, že jsem dostal tu krásnou možnost založit virtuální keš, okamžitě se v hlavě začaly honit myšlenky, komu, nebo čemu tuhle příležitost věnovat. Nechtěl jsem jí promarnit a zahodit, jak se to bezpochyby několikrát stalo. Rozhořel se ve mně boj, zda keš založit na nějakém turisticky exponovaném místě, třeba v Praze, kde by jistě nebyla nouze o návštěvnost a s tím spojené favoritní body, nebo zůstat lokálním patriotem. V Praze je spousta zajímavých míst, kde bych se při psaní listingu dokonale vyžil, ale nakonec přišel ten pravý nápad, zvítězil lokální patriotismus a já se rozhodl zůstat v Liberci.
Měl jsem k tomu hned několik důvodů. Jednak proto, že si myslím, že Liberec na svého slavného rodáka tak trochu zapomíná, není na něj dostatečně pyšný a hrdý a málo se jím "chlubí". Ano, na radnici najdeme Burianovu bustu, další najdeme ve foyer Malého divadla, dokonce v Široké ulici vzniklo trochu skryté a pofidérní Centrum Vlasty Buriana, kde se nachází stálá expozice, věnovaná tomuto komikovi, ale přijde mi to trochu málo na člověka, který patřil k nejslavnějším předválečným hercům, měl své stálé divadlo, jeho představení bývala beznadějně vyprodaná a nebýt války a jeho neochoty účinkovat v německých filmech, věděla by o něm celá Evropa. Před jedenácti lety byl dokonce v anketě města zvolen nejslavnějším Liberečanem. Přesto se stále nedočkal ani ukazatele, který by od radnice, kam tradičně většina návštěvníků města zamíří, odkazoval na místa, kde Burian v Liberci do svých deseti let žil. O soše slavného rodáka, která by lákala, nemluvě. Co je ale asi nejsmutnější, že není ani čestným občanem města. Na rozdíl od Klementa Gottwalda či Konráda Henleina.
Dalším důvodem, proč jsem si vybral právě Vlastu Buriana je fakt, že letos uplynulo 130 let od jeho narození. V roce 2022 to pak bude 60 let od jeho úmrtí.
A konečně posledním důvodem, proč Vlasta Burian, je ten nejgeocachingovější a nejjednodušší. V Liberci prostě není adekvátní a důstojná keš, která by se tomuto velikánovi věnovala. Což je, jak jistě uznáte, ostuda.

Josef Vlastimil Burian (dle matriky Josephus Wlastimil Burian) se narodil v Liberci dne 9. dubna 1891. Jeho otcem byl Antonín Burian, krejčí, ochotník, Sokol a skalní vlastenec. Maminka, Marie Burianová (rozená Škaloudová), byla o pět let starší než Antonín a z předchozího manželství měla již dceru Žofii Pickovou, které bylo v době Burianova narození 7 let.
Vlasta Burian se narodil do velmi chudých poměrů a v těch také celá léta žil. Narodil se v chudinské čtvrti v ulici Zillergasse, dnešní Lucemburské, čp.39/2, nedaleko nynějšího Centra Vlasty Buriana. Zde můžeme vidět zřejmě poslední připomínku jeho rodného domu. Ten už totiž dávno nestojí. Během deseti let, které Vlasta v Liberci strávil, se Burianovi dvakrát stěhovali. Hlavním důvodem byl otec, který jakožto zarytý vlastenec nechtěl, aby jeho děti studovaly německou školu. Chtěl jim tak umožnit studovat školu českou. V té době žilo v Liberci, tehdy Reichenbergu, přes osmadvacet tisíc Němců a jen asi tisíc šest set Čechů. Druhou libereckou adresou Burianových tak byla Perlgasse 6, dnešní Perlová ulice, poblíž budovy soudu. Bohužel, ani tady už dům nenajdeme. A konečně poslední bydliště, kde Burianovi v Liberci žili, byla Wiener Strase, dnešní Moskevská ulice, s číslem popisným 357/17.
Do školy chodil malý Vlasta Burian v ulici 5. května. Pouze ale na první stupeň, tedy v letech 1897-1901. Škola ale Burianovi nebyla moc blízká. Počty, mluvnici, sloh nebo pravopis zvládal stěží. Naopak samé jedničky dostával v kreslení, zpěvu nebo tělocviku.
V Liberci se po válce objevil údajně ještě dvakrát. Jednou ve Vratislavicích, kde si zahrál s místními ochotníky ve hře Františka Ferdinanda Šamberka Palackého třída 27, podruhé, když si soukromě zašel do bývalého hotelu Imperial.





Protože tatínek Antonín nemohl v Liberci naplno projevovat svůj pronárodní aktivismus, došlo tak 5. května 1901 na stěhování do Prahy. Přesněji řečeno, na tehdejší předměstí Prahy, na Žižkov do Riegrovy ulice, dnešní Bořivojova. Tam pracoval Burianův otec jako úředník vybírající potravinové daně a malého Vlastíka vodil pravidelně do Národního divadla na opery a nechal ho dívat se na ochotnická představení. Sám ale herecké zálibě svého syna moc nefandil a tak se Vlasta později vyučil obchodním příručím na obchodní škole.



Den před Burianovými jednadvacátými narozeninami, se mu z krátkého vztahu s tanečnicí Annou Emilií Pírkovou (1892-1962), narodil jediný potomek, dcera Emilka (8. dubna 1912). Od malička se o malou Emilku starali Burianovi rodiče. S matkou se téměř nestýkala. Od svých osmi let žila s Burianem. Ten ji velmi miloval a staral se o ni. V pozdějším věku, když už byl slavnější a bohatší, brával ji s sebou i do ciziny. Jednou dokonce, když bylo Emilce dvacet, vystoupila v rozhlasu po boku svého otce. Podle jejích slov to však byla katastrofa. Chtěla se stát herečkou, ale otec jí to rozmluvil. V dospělosti bydlela v Dejvicích, kousek od tatínka, kterého často navštěvovala. Za války se provdala za pana Kristla a v roce 1944 se jim narodil syn Vlastimil Kristl, jediný Burianův vnuk. V padesátých letech pracovala jako úřednice v několika zaměstnáních a od roku 1953 až do roku 1984 pracovala v oddělení práce a mzdy v Armádním filmu. O tom, že je dcera Krále komiků, nikdo nevěděl. Emílie Burianová Kristlová zemřela 25. května 1996 v Praze, bylo jí 84 let.
Když vypukla 1. světová válka, snažil se jí Burian vyhnout. Údajně se před rakousko-uherskými úřady skrýval i v Mělníku. Antonín Řehořek mu tehdy poskytl azyl ve své ševcovské dílně, která se nacházela v jednom z pavlačových domů na náměstí Míru. Přátelství obou mužů netrvalo pouze čtyři válečné roky, ale po celý jejich život. Vlasta Burian totiž jezdil do Mělníka i po válce, to už s sebou brával i svou ženu Ninu. Společně s Antonínem Řehořkem pak trávil večery v knížecích sklepeních, kde degustovali místní vína. Po sběhnutí putoval po českém venkově s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech.
V osmadvaceti letech potkal Burian svojí životní lásku, šestadvacetiletou Františku Červenkovou, které neřekl jinak, než Nina. S tou se 4. října 1919, po půlroční známosti, oženil. O tom, jak se poznali se povídalo několik historek. Jedna z nich hovoří, že se seznámili po jeho představení, kdy za ním Nina přišla pro podpis a pozvala ho na víno. Z posezení vznikla láska jako hrom. Jisté je však to, že ve svatební den byla Nina těhotná. Bohužel však potratila a lékaři jí v dalším těhotenství nedávali velké naděje. Nina Vlastu nadevše milovala. Všude ho doprovázela a byla jeho věrnou společnicí, největší obdivovatelkou a oporou i v těch nejtěžších dobách. Známý je i fakt, že nesměla chybět na žádném představení. Pokud se zpozdila, Burian klidně nechal zpozdit představení a když byla Nina nemocná, nechal zavést sluchátko na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. Byla takovým jeho talismanem pro štěstí. Nina byla velmi elegantní a její vrozená elegance jí vydržela až do konce života. Po válce zůstala Nina jedinou Burianovou oporou a společnicí. Dávala mu sílu vše vydržet a přežít. Když v padesátých letech těžce nemocný Burian jezdil po estrádách po celé republice, jeho žena mu byla vždy nablízku a na všech štacích ho doprovázela.









Velmi krátce po druhé světové válce, 24. května 1945, byl Burian obviněn z kolaborace a uvězněn. Na intervenci Jana Masaryka byl ale propuštěn a vyšetřován na svobodě. Po negativnímu ohlasu v tisku byl ale opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění v roce 1947 odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Po propuštění nesměl následujících pět let vystupovat, byl mu zabaven veškerý majetek, včetně vily v Dejvicích, ve které byla zřízena školka. Byl to již zlomený muž s podlomeným zdravím. Během pětiletého distancu se živil např. jako vážný v severočeských dolech, nádeník na horských chatách. Tam už ale začal ilegálně vystupovat.
Teprve v roce 1950 začal zase hrát. Už to ale nebyl ten Burian, kterého si publikum pamatovalo. Byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík. Na přímluvu Jana Wericha hrál v divadle v Karlíně. Tam působil až do roku 1953, kdy byl vyhozen. Vystupoval tak na různých podřadných estrádách, které mu úplně podkopaly zdraví – měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto bavil desítky lidí. Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy. Aby se uživil, musel hrát, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic.
Král komiků, Vlasta Burian, nakonec zemřel na plicní embolii, doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové, 31. ledna 1962, ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let. Smrtí Vlasty Buriana přišla jeho milovaná Nina o svůj smysl života. Chřadla a za pouhých devět týdnů, jeden den po jeho nedožitých sedmdesátých prvních narozeninách, 10. dubna 1962, umírá přímo na hrobě svého chotě.
Vlasta Burian i Nina byli pohřbeni na Vinohradském hřbitově v Praze, 8. února 2002 byly jejich ostatky přeneseny do nového hrobu na Vyšehradském hřbitově.



Burian byl za svého života velmi populární. Obchodníci po něm pojmenovali i bonbóny „Burianky“ a také nově vyšlechtěná růže nesla jeho jméno – „Růže Vlasty Buriana“. Kamkoli přijel, budil rozruch, byl oblíbený a slavný. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy. Uniformy pak také na veřejnosti sám nosil. Byl taktéž příslušníkem Československé armády. Dokonce si za první republiky vyběhal a uplatil hodnost nadporučíka a podle vzpomínek pamětníků dokonce uvažoval o prezidentské kandidatuře. V době své slávy měl pronajatý zámeček, kam o víkendech jezdil lovit. On sám však bydlel v přilehlém domě správce. Svým bohatstvím se rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.
Vlasta Burian byl plně rehabilitován v roce 1994. Zasloužil se o to divadelní historik Vladimír Just, který prosadil znovuprojednání jeho případu.

Už jako pětiletý kluk si poprvé Burian stoupl na jeviště. Objevil se v roli cikáněte v představení Dráteníček a asi jako sedmiletý hrál malou roli ve Fidlovačce. Kolem roku 1909 pak Burian vystoupil v jednom fotbalovém klubu a měl velký úspěch. Burian nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel, např. Na Vinohradech a ve Švandově divadle. Na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartr). Ještě před první světovou válkou se stal miláčkem publika v pražských kabaretech a už tehdy mu režisér Emil Artur Longen přisoudil přívlastek král komiků. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou.



Po první světové válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech. Několik představení denně na různých místech však nestíhal, proto se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. V té době již velmi populární Burian, si tak v roce 1925 založil vlastní divadlo - Divadlo Vlasty Buriana. Divadlo působilo nejdříve (1925–1928) v sále hotelu Adria v Praze na Václavském náměstí. První představení se zde konalo 1. září 1925. V létě 1928 se divadlo přestěhovalo do smíchovského Švandova divadla a v prosinci roku 1930 do nového paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici 7 (později zde sídlilo Divadlo Komedie). Posledním představením pak byla dne 2. července 1944 hra Ducháček to zařídí. 1. září 1944, Josef Goebbels nechal uzavřít všechna divadla v Říši. A to byl v podstatě konec Divadla Vlasty Buriana. Ve stejný den, kdy byl Burian zatčen, bylo jeho divadlo obsazeno závodní stráží a přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby. Divadlo ale vydrželo jen do konce sezony 1945/1946.



Vlastu Buriana máme samozřejmě neodmyslitelně spojeného s filmem. Jeho prvním filmem byla do dnes nedochovaná němá komedie Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku z roku 1923. Následovaly další tři němé filmy Lásky Kačenky Strnadové (1926), Falešná kočička aneb Když si žena umíní (1926) a Milenky starého kriminálníka (1927).
Hvězdnou kariéru nastartoval film C. a k. polní maršálek (1930), který s Burianem natočil Karel Lamač. Ten ho pro zvukový film objevil. Spolu natočili další úspěšné komedie On a jeho sestra (1931), To neznáte Hadimršku (1931), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), Funebrák (1932), Nezlobte dědečka (1934), Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál... (1939).
Dalším Burianovým „dvorním“ režisérem se stal Martin Frič, spolu natočili filmy Anton Špelec, ostrostřelec (1932), Pobočník Jeho Výsosti (1933), Hrdina jedné noci (1935), Tři vejce do skla (1937), Katakomby (1940) a Když Burian prášil (1940).



Burian ale točil i s dalšími předními českými režiséry. S Miroslavem Cikánem natočil filmy Hrdinný kapitán Korkorán (1934), Provdám svou ženu (1941), s Vladimírem Slavínským Ryba na suchu (1942), Zlaté dno (1942), s Janem Svitákem Přednosta stanice (1941), nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem Burian režíroval komedii Ulice zpívá (1939).
Šlo převážně o nenáročné komediální role, ale Burian se dokázal uplatnit i jako charakterní herec. Z tohoto pohledu se vymykají filmy U snědeného krámu (1933) a Revizor (1933). Oba natočil s Martinem Fričem a za první jmenovaný dokonce obdržel od Českého filmového zpravodaje Bílou stuhu. V roce 1942 získal za své herectví Národní cenu u příležitosti narozenin prezidenta Emila Háchy. V témže roce přestal točit a osm let se pak před kamerou neobjevil.



Pak už se Burian představil jen v několika snímcích. Prvním z nich byl film režisérů Oldřicha Lipského a Jana Strejčka Slepice a kostelník (1950). Pak přišly tři filmy, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům, a sice Nejlepší člověk (1954), Byl jednou jeden král... (1954), což byl jediný Burianův barevný film a Muž v povětří (1955). Posledním Burianovým počinem na stříbrném plátně je pak film Zaostřit, prosím! (1956).
Burianovo jméno i tvář byla často využívána k reklamě. V roce 1935 natočil společně s Josefem Malečkem, Čeňkem Šléglem a Hanou Vítovou reklamu. V ní doporučují pneumatiky firmy Baťa. V reklamě si zahrála i Burianova "Zetka", tedy automobil vyrobený ve Zbrojovce Brno.



Ve filmových ateliérech byl Burian ve svém živlu, neuznával autoritu režiséra, sám si říkal po každém záběru „stop“ a libovolně si improvizoval. Na improvizaci jeho herecké umění stálo, stejně jako na černém i laskavém humoru a satiře. Dokázal ztvárnit nejrůznější role všemožných zaměstnání a charakterů. Burian byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě vše parodovat.
Není bez zajímavosti, že za každou roli dostával Burian honorář přesahující sto tisíc korun, zatímco velké filmové dámské hvězdy dostávaly za roli pouze deset tisíc.
Spolupracoval i s rozhlasem, kde pořádal různé přednášky, scénky, zpíval apod. Vydával své písně, humorné povídky a písně z filmů na LP deskách.



Kromě divadla a filmu Burian miloval sport. Na oboje měl obrovský talent a zhruba do svých pětadvaceti let se nemohl rozhodnout, zda dá přednost profesionální kariéře sportovní nebo herecké. Vítězil v nejrůznějších cyklistických závodech, hrál na kurtech rovnocenné tenisové zápasy s budoucími špičkami české tenisové reprezentace, jezdil parkur a dostihy. Nejvíc ze všeho ale Burian miloval fotbal.





Z fotbalových žižkovských plácků se Burian propracoval nejprve do malého klubu Saturn Žižkov, odkud přestoupil do žižkovského Slavoje. A zde na sebe svými výkony v brance už upozornil funkcionáře slavnějších klubů – Unionu a Viktorie Žižkov. Za Viktorku chytal řadu měsíců tak úspěšně, že se propracoval do ligového kádru slavné A. C. Sparty. Do jejího dresu se oblékl díky první světové válce. Většina hráčů Sparty totiž musela okamžitě na začátku války narukovat. A v té době se hrál malý nenápadný přátelský zápas na Spartě s Meteorem Vinohrady. Sparta se v podstatě nemohla sejít, dorazilo strašně málo hráčů. Jen tak tak tehdejší kapitán Vaník sehnal mužstvo, ale chyběl brankář. Burian stál tehdy v ochozech a kapitán si vzpomněl na Burianovo vyprávění o tom, že chytá. A tak se Vlasta Burian poprvé postavil do sparťanské svatyně. A ostudu neudělal, ve svém prvním zápase gól nedostal. Dokonce je známá i historka, kdy Burian díky prodlouženému fotbalovému zápasu dostal výpověď v divadle, kde nestihl představení. Vlasta Burian za Spartu nastupoval nejspíš v letech 1914 až 1917 a 1920 až 1924, byť se data často rozcházejí. Když Burian skončil svou aktivní kariéru ve Spartě, pořídil si ve třicátých letech vlastní fotbalovou jedenáctku a hrával s ní úspěšně exhibiční zápasy s profesionálními ligovými týmy.





Další kapitolou v Burianově sportovní kariéře je jeho soudcování. V roce 1942 složil herec závěrečnou zkoušku v kurzu pro mezinárodní rozhodčí kopané. Mohl tak začít nosit soudcovské sako se znakem bílého lva na červeném pozadí. Měl ho našité na levé kapse. V roce 1943 pískal třeba dorostenecký zápas mezi Spartou a Čechií Karlín. Soudcoval také žákovské zápasy, což byl pro dětské hráče velký zážitek. A třeba v roce 1944 byl hlavním rozhodčím utkání Sparty Praha s Nebušicemi.





Takže teď, když jsme se už o Králi komiků něco málo dozvěděli, můžeme přejít ke keši samotné. Pro ty, kteří se s virtuální keší setkávají poprvé jen malé upozornění. Virtuální keše nemají žádnou fyzickou schránku s logbookem, kam by se úspěšný kačer zapsal. K úspěšnému "nalezení" keše je potřeba splnit několik úkolů, které vám popíši níže. Úvodní souřadnice nás přivedou do míst, kde stával Burianův rodný dům. Můžete zde začít, žádný úkol tu ale pro vás připravený nemám.