ZMIZELÁ PRAHA IV. - NEREALIZOVANÁ: CENTRUM
Vítám Vás na poslední části Zmizelé Prahy. V této poslední části se budeme věnovat ne tak úplně zaniklým objektům, jako spíše záležitostem, které nebyly realizovány a jejichž plány zůstaly na papíře. V této mysterce se budeme věnovat nerealizovaným projektům v samotném centru města.
V samotném centru města jde asi o dva největší neuskutečněné projekty. Prvním je dostavba a přestavba Staroměstské radnice. Tím druhým je úprava dnešního náměstí Republiky a jejího okolí.
Staroměstská radnice
Staroměstská radnice je důležitým a cenněným objektem. V průběhu dějin vlivem různých přestaveb a dostaveb se z radnice stal komplex zracadlící řadu architektonických stylů. V novější době pak ovlivnila tvář radnice novostavba východního křídla obracejícího se do náměstí. Původní stavba totiž nedostačovala, takže byla zbrourána a nahrazena novým křídlem podle Petra Nobileho, částečně upravená Petrem Sprengerem. Původně chtěl Nobile nahradit i jižní křídlo, ale proti tomuto záměru se zvedla vlna nevole a tak bylo od toho upuštěno.
Další plány na úpravu přišly na konci 18. století, kdy prostory pro vzrůstající městskou agendu již nedostačovaly. V roce 1899 byla vypsána první soutěž na úpravu radnice. Bohužel její zadání nebylo příliš šťastné, takže soutěž neměla nakonec žádný efekt i když dorazilo na 13 soutěžních návrhů. I vítězná vize Jana Vejrycha nebo další dva projekty které získaly druhou cenu (Kamil Hilbert a Jan Koula) svojí velkou rozmanitostí působily rozpačitě. Další návrhy na tom pak byly ještě hůře. Například návrh Aloise Dlabače obsahoval další radniční věž a také se dotýkal již existujícího východního křídla.
Další soutěž přišla v letech 1904-05, jejím důvodem bylo zboření Krennova domu. Tato soutěž měla o něco méně megalomanské zadání. Celkem přišlo na 11 projektů. Ani v tomto případě nebyl verdikt takový, aby byl některý z projektů vhodný k zadání stavby. Přesto tato druhá soutěž nějaký vliv měla, defacto z toto vzešla výstavba nové budovy radnice při dnešním Linhartském náměstí.
Další třetí soutěž se odehrála v roce 1908. Z 20 soutěžních návrhů byl jako vítězný oceněn Antonín Wiehl se svým českorenesančním návrhem. Na druhém místě byl návrh Theodora Petříka s radniční dostavbou ve stylu geometrické moderny. Třetí místo v soutěži obsadil Bohumil Hübschmann, jenž navrhl modernisticky pojatý objekt s východním křídlem zakončeným zaoblenou lodžií, která měla zauvírat prostor Staroměstského náměstí. V této soutěži se také objevil na tehdejší dobu určitě futuristicky vyhlížející projekt Josefa Gočára. Architekt projektoval dramaticky gradující kompozici ve formě jakéhosi zikkaratu z kovu a skla, který převyšoval veškeré historické dominanty Staroměstského náměstí. O něco střídměji pak působil projekt Pavla Janáka. Ten se rozhodl do svého návrhu zakomponovat i severní stranu náměstí, kde zamýšlel vystavět veliké brány a loubí. Ačkoliv byla tato soutěž hodnocena pozitivněji, ani tentokrát došlo k žádné realizaci.
Další soutěž se konala až s velkým odstupem v roce 1938. V tomto roce slavila radnice 600 výročí založení a zároveň byly dokončeny výzkumné vykopávky v jižní části. Do soutěže přišlo na 36 projektů. Většina se držela při zdi a spokojila se protažením východního křídla směrem ke kostelu sv. Mikuláše a následnou dostavbou severního křídla. Některé projekty byly ale i odvážnější. Například projekt Františka Marii Černého a Josefa Gruse, který navrhoval protáhnout nový objem radnice až k Husovu pomníku. K uzavřené formě náměstí se klonily i dvě varianty projektu Augusty Müllerové a Ladislava Mochoně. Ještě neprodyšněji chtěl náměstí uzavřít svým projektem Max Urban. Porotci nakonec zakoupili celkem 20 návrhů, v nichž prý nalezli řadu podnětů. Zároveň bylo ale konstatováno, že žádný z návrhů nelze doporučit k provedení.
Do osudu radnice pak zasáhl konec druhé světové války. V květnu 1945 bylo bombardováním poškozeno novější východní křídlo které nekonec muselo být odstraněno. Po válce pak následovaly další soutěže (1946, 1963, 1966, 1987). Ani v těchto případech nedošlo k žádné realizaci. A na místě zbořeného východního křídla a zamýšleného severního zůstává do dnešní doby parková úprava.
Náměstí Republiky
Další v tomto případě lokalitou, která měla projít proměnou, bylo dnešní náměstí Republiky, tehdy Josefské. Šlo o lokalitu s velkým potenciálem. V prvním sledu šlo o výstavbu pražského reprezentačního domu na místě zbořené kadetní školy v sousedství Prašné brány. V roce 1903 bylo rozhodnuto o vypsání soutěže, na kterou dorazilo na 20 návrhů. V tomto případě nakonec na realizaci došlo. Na nově postavenou budovu se však snášela vlna kritiky. Další myšlenkou bylo v lokalitě Josefského náměstí postavit reprezentační hotel, univerzitu, lázně či nové divadlo. Ani na jeden z těchto projektů nedošlo. Pak přišel vznik republiky a náměstí bylo přejmenováno. Náměstí však zůstávalo stejné dál.
Jednou z nejvíce diskutovaných vizí jak pozvednout zdejší prostor bylo postavit zde velkou budovu druhé české divadelní scény. Velkým zastáncem tohoto nápadu byl Otakar Materna, který v roce 1918 publikoval několik alternativ umístění této stavby. Konkrétně na místě kasáren a vojenské jízdárny, které plánoval zbořit. Maternovo přání se částečně vyplnilo, v roce 1922 byla vypsána soutěž na druhé divadlo pražské. Nešlo však o soutěž na konkrétní místo. Zadáním byla budova operní a činoherní pro 2.500 diváků. Volba místa byla ponechána na soutěžících. Soutěž se setkala s velkou odezvou, přišlo na 32 návrhů a 21 z nich situovalo divadlo právě do prostoru náměstí Republiky. Ti si vybírali buď severní stranu (prostor kasáren) a nebo jižní ať už se zachováním emírové celnice (divadlo Hybernia) nebo její zboření. Porota nakonec ceny neudělila, ale pět nejlepších projektů odměnila finanční částkou. Všech pět odměněných projektů se právě týkalo umístění na náměstí Republiky. Tento nápad pak regulační komise vtělila do svého plánu na úpravu náměstí. Počítalo se také s rozšířením Revoluční ulice a nové široké komunikace vedoucí východním směrem přes prostor Masarykova nádraží, která měla být ukončena panteonem či památníkem na vrchu Vítkově. Z výstavby nové scény se začalo už v roce 1924 pomalu upouštět. Nakonec došlo jen na rozšíření Revoluční třídy. Památník na Vítkově pak byl postaven v letech 1926-33, ale již bez vztahu k náměstí Republiky.
Poslední prvorepublikový pokus na úpravu náměstí Republiky souvisel s vyhledáním místa pro pomník prezidenta Masaryka. Soutěž byla vypsána 28.10.1936. Velké preference získalo právě i náměstí Republiky. Z 38 došlých projektů si tento prostor zvolilo 11. Dva z nich stanuly na stupni vítězů. Vize Františka Alberta Libry, Zdeňka Pešánka a Adolfa Bičiště (2. cena) a projekt Františka Kerharta, Luďka Kubeše a Aloise Mikuškovice (3. cena).
Projekt Libra-Pešánek-Bičiště boural jak finanční ředitelství, tak i kasárna a další objekty. Vytvářel velké čtvercové prostranství, z jehož středu táhl východním směrem 60 m široký bulvár vedoucí k památníku odboje. Samotný pomník stál v severní frontě náměstí, za ním byla projektována rozměrná lodžie, která měla sloužit jako revoluční panteon.
Trio Kerhart-Kubeš-Mikuškovic vytvořilo také nové čtvercové prostranství, které bylo zamýšleno, ale jako klasické městské, tedy s obchodními a kancelářskými budovami. Místo pro divadelní scénu bylo nalezeno na ploše Masarykova nádraží. Náměstí a operu měla propojovat 25 m široká třída. Samotná socha Masaryka měla tvořit začátek této osy a byla komponována jako jezdecká.
S průhledovou třídou počítal i projekt Ladislava Machoně a jeho spolupracovníků. Ti umísťovali pomník do jižní části a Hybernii přeměňovali na památník neznámého vojína. Budova divadla měla stát na severní straně.
Navzdory těmto 11 projektům vybrala porota jako lokalitu severní předpolí Pražského hradu. Na toto místo pak byla vypsána druhá soutěž, ale další události dějin nakonec znamenaly konec prvorepublikových vizí jak pro Masarykův pomník, tak i pro samotné náměstí Republiky.
Další obrázky projektů jsou dole v přílohách.
N 49° 56.*** E 014° 20.***
Prosím dodržujte obecné zásady pro odlov keší a obecné informace o poslední části najdete v bonusu: Max Urban.
Zdroje textů, obrázků návrhů a starých fotografií
Námět a listing realizován na základě publikace: Klára Brůhová „Pražské vize“
Dále pak různé internetové stránky