Sebuzín - obec
Sebuzín (Sebusein) - 143 m n. m. Malebná kotlina, kterou protéká Tlučenský potok, z jedné strany ohraničená Labem a na ostatních obklopená věncem vysokých kopců (na SV Varhošť a Krkavčí skála - Rabenstein, na J Trabice s Velkým a Malým Deblíkem), svou polohou od nepaměti lákala člověka k pobytu. Pod blízkou Krkavčí skalou byly nalezeny nejstarší stopy po lidské činnosti v ústeckém okrese: zbytky sídel, pazourkové nožíky a škrabadla z období pozdního paleolitu (15 000 let př. n. l.) Nejstarší písemná zmínka o obci je v listině z roku 1251 (Zobijzijn). V roce 1279 se název objevuje v současné podobě Sebusin. Po Otovi ze Sebuzína měl ves v držení od roku 1272 deset let Jan ze Sebuzína, který byl sudím litoměřického kraje. Jiří ze Sebuzína měl významné postavení u dvora českého krále Vladislava II. Král v roce 1492 propustil želénskou tvrz, kterou Jiří vlastnil, z manského svazku. Jiří mladší byl v letech 1516 - 19 hejtmanem v Poděbradech a o dva roky později získal panství v Zásmukách. V Želénkách (Duchcovsko) Sebuzínští pobývali ještě před rokem 1545, kdy je bratři Gabriel a Jiří prodali Václavu Popelovi z Lobkovic, který je připojil k duchcovskému panství. Přibližně v téže době je připomínán Zdeněk Želénský ze Sebuzína. Jeho syn Kryštof byl od roku 1586 pět let místopísařem, dalších deset místokancléřem a posledních šest let nejvyšším mincmistrem Království českého. Roku 1597 byl povýšen do panského stavu. Kryštofův syn Gabriel se zúčastnil stavovského povstání a jeho jmění neuniklo konfiskaci. Jan Želénský ze Sebuzína se 1622 vystěhoval z Čech a stejný osud potkal i další příslušníky rodu,který tím mizí z českých dějin.
Slovanská ves podle průjezdní komunikace rozdělená na několik dílů. Část vlastnili v 15. století vladykové z Kamýka, část patřila městu Litoměřice. Ve třicetileté válce při vpádu Sasů 1631 táhlo saské vojsko od Ústí po mostě zřízeném u Sebuzína Tlučeňským údolím přes Pokratice na Litoměřice. Po Bílé hoře se majetek rytíře Jana Jiřího Kamýckého dostal konfiskací Černínům z Chudenic a litoměřická část s osadou Kolibov (Kolleben) při potoku Rytina od roku 1623 panství lovosickému. Za třicetileté války byla ves také vypálena. V roce 1827 řádil ve vsi velký požár, roku 1855 ves téměř vymřela na choleru. Do roku 1960 byl Sebuzín součástí litoměřického okresu.Od roku 1980 patří k městu Ústí n. L.
V r. 1948 postavily tehdejší Stalinovy závody v Záluží na konci údolí Ritina rekreační středisko. V r. 1950 o prázdninách se v tomto středisku uskutečnil l. krajský budovatelský tábor na severu Čech. Ve dvou bězích se ho zúčastnilo 2 000 pionýrů. V letech 1951-1954 se zde konaly velké mezinárodní pionýrské tábory s účastí korejských, řeckých, španělských a francouzských dětí. V r. 1951 byla zřízena v objektu střediska stanice mladých přírodovědců, která zde působila až do r. 1954, kdy byla přemístěna do Krásného Března.
Vesnická škola se zde uvádí již roku 1774. V roce 1827 vyhořela a znovu postavena až o čtyřiačtyřicet let později (1871). Česká jednotřídka zde byla otevřena 1. září 1928.
Názvy obce:
Roku 1261 de Zobijzijn, okolo 1279 de Sebusin, 1282 de Zobzin, 1357 de Sebuzyn - obec se pravděpodobně původně jmenovala Chcebuzín - od mužského osobního jména Chcebud (souvisí s dnešním slovesem chtíti), a to nejprve Chcebuz, dále přivlastňovací příponou -in = Chcebuzín, pro usnadnění výslovnosti Sebuzín.
Ovocnářství bývalo tradičním způsobem obživy obyvatel. Rané třešně, meruňky, hrušky, jablka a broskve se odtud vyvážely loděmi do Německa. Po zavedení železnice se zdejší ovoce vozilo do Ústí n. L., Teplic a Karlových Varů.
Až na pražském Hradě se potkáte s památkou na rod ze Sebuzína. V místnosti nových zemských desek jsou malované znaky někdejších zdejších úředníků. Je tam také malovaný erb se třemi podkovami, pod ním je jméno držitele: Kryštof Želinský (latinsky Solinus) ze Sebuzína. Kryštof vynikal znalostí jazyků i schopností se rychle a dobře orientovat v tehdejší politice. Pomocí Vratislava z Pernštejna získal 1586 místo zemského místopísaře. Byl nejen horlivý evangelík, ale i zkušený intrikán. Roku 1590 získal úřad českého místokancléře. Podařilo se mu vetřít se do přízně samotného císaře Rudolfa II. Plných deset let vládl Želinský v české kanceláři. Tento úřad možno přirovnat k ministerstvu vnitra i financí. Protože soustavně našeptával císaři, že katolíci usilují o omezení jeho vladařské moci, vzbudil nelibost samotného papeže v Římě. Ten pověřil svého nuncia Spinelliho, aby Želinského u císaře znemožnil. Spinelli docílil, že císař obsadil funkci místokancléře fanatickým katolíkem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovicz. Císař Rudolf II. ale zůstal Želinskému nakloněn a svěřil mu úřad nejvyššího mincmistra. Kryštof Želinský ze Sebuzína zemřel v listopadu 1606 a je pohřben v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Kryštofův syn Gabriel se zúčastnil stavovského povstání a jmění bylo zkonfiskováno. Želenští se vystěhovali 1622 z Čech, a tak zmizel jejich erb se třemi koňskými podkovami v modro-zlatém štítu z českých dějin. Zachoval se jen na Pražském hradě.
Sebuzín - Kaple sv. Vincence z Ferrary
Sebuzínská kaple stojí nad někdejší návsí ve středu vsi, kterou nyní ze značné části zabírá kruhový objezd. Pozdně barokní kaple je zasvěcena sv. Vincenci z Ferrary (1358-1419), plamennému kazateli a šiřiteli víry. Postavena byla v r. 1745 a v r. 1874 byla opravena. Je to čtvercová stavba s půlkruhovou apsidou a hřebenovou zvoničkou, v níž je zavěšen litinový zvon. Ve štítu je výklenek s kamennou soškou Krista Trpitele. Plochostropý vnitřek s malým oltářem je vyzdoben pouze lidovými soškami světců a andělů. Interiér je sice nepřístupný, ale lze do něj nahlédnout vstupními dveřmi. Sakrální stavba, která je v obvodu farnosti Církvice, byla opravena naposled v roce 1995 a prohlášena za kulturní památku.
Cache
Vlastní cache je umístěna kousek mimo kapličku, aby místním nepřekážela.