K založení keše/keší mne vedla myšlenka realizace kola roku, které se skládalo z významných dnů roku v dobách Keltů, ale i Slovanů a jiných starověkých národů. Postupně během roku v období přicházejících keltských svátků umístím osm keší tématicky se týkajících jednotlivých svátků. Umístění jednotlivých keší je/bude zvoleno tak, abyste zde mohli strávit po odlovení keše pohodovou chvíli spojenou s pozorováním krajiny v údolí řeky Úslavy. V tomto údolí se nachází řada míst s archeologickými nálezy z období doby bronzové a železné. Možná, že se v těchto místech pohybovali právě i příslušníci keltských kmenů ...
HISTORIE KELTŮ
Výsledky jazykového bádání, rozbory písemných pramenů, a především nálezy archeologické ukazují, že keltská pravlast se rozkládala na území mezi východní Francií a Čechami, v severojižním směru mezi Středoněmeckou vysočinou a Alpami. Její centrum se nacházelo mezi horními toky Rýna a Dunaje. Na tomto prostoru, osídleném ve střední době bronzové lidem mohylových kultur, probíhal v mladší a pozdní době bronzové a ve starší době železné všude podobný vývoj. Donedávna se soudilo, že střední Čechy k procesu keltské etnogeneze nepatřily a že zdejší vývoj měl periferní charakter, ale bádání posledních desetiletí tuto představu pozměnilo. Všechny podstatné rysy vývoje keltské pravlasti totiž nacházíme i ve středních Čechách.
Ještě nedávno panovala představa, že se historičtí Keltové (známí z antických historických pramenů) zmocnili středních Čech vojenskou invazí a ovládli domácí obyvatelstvo. Dnes již víme, že značná část Čech patřila k prostoru keltské etnogeneze.
Z množství známých keltských kmenů mají pro Čechy význam především Bójové, spojovaní se jménem Bohemia. Písemné prameny tento kmen uvádějí v oblasti Hercynského lesa, tj. v hornatých a lesnatých zemích severně od středního Dunaje, tedy patrně i na území Čech. Mezi 4. a 2. stoletím př. Kr. se část Bójů usídlila v severní Itálii kolem Boloně, kam přišli v rámci expanze na jih přes Alpy (vydrželi tady až do romanizace na přelomu 2. a 1. století př. Kr.). Jiná část se zúčastnila tažení jihovýchodního a na konci 3. stol. př. Kr. se ocitla v Illyrii. Další část snad zůstala v nitru Evropy. Není vyloučeno, že území Čech bylo bójské od samého počátku a že se sem část Bójů po ukončení keltské expanze vrátila (dost jich odešlo do Pannonie a odtud do Galie). Až do poloviny posledního století př. Kr. prožívalo keltské osídlení Čech rozvoj. Teprve těsně před změnou letopočtu římské impérium upevnilo svou hranici na Rýnu a Dunaji a nedovolilo Germánům pronikat na své území, a proto se cílem germánské bojovnosti staly keltské kraje. Keltům bylo dopřáno dospět jen na práh vyspělé starověké společnosti, přesto však jejich civilizační úroveň u nás byla překonána až ve vrcholném středověku.
Blíží se jeden z hlavních keltských svátků – Samhain.
Návštěvou keše můžete tento svátek oslavit.
Ze světla do tmy
Samhain je slaven 1. listopadu a je keltským Novým rokem. Je to den, kdy končí příznivé období roku, den, kdy nadchází zima, den, kdy je nutné se rozloučit s přírodou a vrátit se s dobytkem domů a připravit se na zimu.
V různých variantách bývá nazýván jako Samhain, Samuin, Samoinos, vše to jsou odvozeniny od sam-fuin, což znamená konec léta. Tím je poukazováno na předělovou funkci tohoto svátku, neboť s ním začíná temná polovina roku. Z astronomického hlediska připadá na počátek listopadu a oslavy mohly trvat až tři dny. Do dnešních dob se nám v anglosaské tradici zachoval jako Halloween, původně jako Hallowmas, či pozdější All Hallows´ Evening - Večer Všech Svatých. U nás pak na tradici Samhainu navazují Dušičky. Snad nejdůležitějším aspektem tohoto svátku je setření hranice mezi naším světem a zásvětím.
Tradičně byl tento den spjat i se vzpomínkou na mytické doby ostrovních Keltů. Irsko bylo totiž podle Knihy invazí - Lebhar na Gabala - původně osídleno fomory - démony a génii mořského původu. O Samhainu zuřila v Mag Tureku velká bitva božstev, v které se fomorové utkali s tuatha de Danann, lidem bohyně Danu. Tuatha de Danann byli čtvrtá kolonizační vlna směřující do Irska. Aby zde kmeny mohly zůstat, bylo nutné porazit fomory. Vpádu se účastnila dobrotivá božstva, včetně Lugha. Útok byl zahájen o svátku Beltaine. Vítězství bylo dosaženo právě po půl roce o svátku Samhain.
Samhain byl však především svátkem říše mrtvých, celého světa duchů. Jim také bylo v ten den obětováno. Oběť tvořilo vždy první mládě z každého vrhu a nejstarší z každého potomstva. O Samhainu se duše mrtvých mohly vracet z "druhého břehu", aby navštívily svůj bývalý domov. Dnešní zvyk zapalovat dušičkové svíčky je pozůstatkem těch dob, kdy se zapalovaly ohně, aby bludné duše našly světlo a teplo a marně nebloudily krajem. Noc Samhainu strhávala hranice mezi světy, aby se mísili živí a mrtví. Krajinou se potulovaly i mocnosti zla, síly temnot a přízraky. Z magických míst krajiny, kopců, vřesovišť či ostrovů vycházela přízračná vojska dávných bojovníků a mocností z jiných světů. Živí se snažili obětmi usmířit obyvatele nadpřirozeného světa existujícího mimo lidský čas a prostor... Když nastal úsvit, mrtví se vrátili do svých příbytků, stejně jako ostatní cizí mocnosti. Začalo zimní období a příroda i lidé se uzavřeli do sebe.
Kalendář z Coligny
Nejstarší záznam, který se o slavnosti Samhainu dochoval z keltského světa, se nachází v "Kalendáři z Coligny". Jedná se o keltský lunární kalendář vyrytý na bronzových tabulkách, který byl před sto lety objeven ve východní Francii. Je datován do 1.století po Kristu. Byl napsán latinkou a nalezen spolu se sochou v římském stylu (podle některých jde o Apollona, podle jiných o Marta), avšak použitý jazyk je galský a vlastní systém datování se málo podobá římským modelům. Zdá se tedy, že jde o pozůstatek dávných tradic, udržovaný místními kněžími. Rok se v "Kalendáři" dělí na dvanáct měsíců, které se řadí do dvou skupin. Jednu z nich uvádí měsíc, označený SAMON (zkratka ze Samonios) a druhou měsíc GIAMON (Giamonios). Jména těchto měsíců se jasně vztahují k výrazům samos (léto) a giamos (zima). Datum SAMON-XVII je označeno jako TRINVX SAMO SINDIV, což lze snadno interpretovat jako zkratku z Trinouxtion Samonii sindiu (dnes je čas třech nocí Samoniu). Jedná se o jedno z velmi mála dat v kalendáři, kterému je dáno specifické jméno, což dokládá jeho důležitost jako svátku. Vzhledem k tomu, že z výrazu Samoni- zjevně pochází současný výraz Samhain, je logické spojit Trinouxtion Samonii se slavností, která je v keltském rituálním roce dosud jednou z nejdůležitějších.
Co ale tedy jméno slavnosti znamená? Zde opět existují protichůdná vysvětlení. Podle tradiční interpretace, poprvé uváděné ve středověkých glosářích a dosud běžné mezi lidmi hovořícími keltskými jazyky, je Samhain kombinací samh (léto) a fuin (závěr, konec), znamená tedy "konec léta". Jedná se pouze o lidovou etymologii, protože víme, že ranější forma slova (Samoni-) měla jinou strukturu, ale důležitost tohoto vysvětlení v živé tradici nesmíme brát na lehkou váhu.
V rituálním kontextu keltského roku se Samhain spojuje s "koncem, pohřbením" léta, světlé poloviny roku. V současných keltských jazycích se slavnost jmenuje Samhain (irsky), Samhuinn (ve skotské gaelštině) a Sauin (v manxštině). Pro oslavu je prvořadá noc, kterou svátek začíná: irsky Oíche Shamhna, gaelsky Oidhche Shamhna, manxky Oie Houney. V brytonských jazycích se slavnost jmenuje "první den zimy" (velšsky Calan Gaeaf, bretoňsky Kala-Goaňv, kornsky Kalann Gwav). Jde o výpůjčku latinského "calenda", výrazu pro první den v měsíci. Zvyky spojené s tímto svátkem se však neliší od gaelských zvyků.
Způsob, jakým "Kalendář z Coligny" dělí rok na dvě poloviny, letní a zimní, se dosud silně odráží v keltských lidových zvycích. Zde roční cyklus pozůstává z tmavé poloviny, která začíná Samhainem (1. listopad), a z jejího zrcadlového odrazu, světlé poloviny, začínající Beltainem (1. květen). Rituály okolo Samhainu a Beltainu se vzájemně podobají; je jasné, že obě slavnosti jsou spolu propojeny, ale týkají se protichůdných energií, působících v běhu roku. To, co je zjevné a aktivní v jedné, je skryté a statické v druhé - a naopak. Výrazem této skutečnosti je názor, že zmizí-li něco z tohoto světa, ihned se to objeví v Jiném světě; proto existuje dokonce mínění, že "letní" jméno Samhainu původně označovalo začátek léta v Jiném světě! V každém případě je jisté, že Samhain otvíral jeden typ ročního cyklu a Beltain zase druhý, takže obě slavnosti je možné pokládat za určitý "Nový rok". Ve starém Irsku zahajoval ve své domácnosti (a symbolicky v celém Irsku) Nejvyšší král nový rok na Samhain známým rituálem v Taře, ale v blízkém Uisneachu (posvátném centru vedeném druidy v doplňujícím protikladu k Taře) začínal hlavní rituální cyklus na Beltaine. V obou případech byly uhašeny a opět zapáleny posvátné ohně, ačkoli k tomu v případě Samhainu docházelo při západu Slunce, a v den Beltainu zase při jeho východu. Beltaine byl obdobím otvírání a expanze, Samhain dobou shromažďování a zavírání. Pro chovatele dobytka, jako byli Keltové, to bylo zvláště vyjádřeno vypouštěním dobytka na pastvu do kopců na Beltaine a jejich Samhainovým návratem do bezpečí.
Který z těchto dvou svátků bychom tedy měli prvořadě pokládat za "keltský Nový rok"? Ačkoli oba se váží k počátku cyklu, Samhain jej otvírá ve tmách, a není pochyb o tom, že tma měla v keltské tradici přednost. Julius Caesar se ve svém díle De Bello Gallico (O Válce Galské) zmiňuje o tom, že Keltové začínali své denní cykly západem Slunce ("spatia omnis temporis non numero dierum, sed noctium finiunt; dies natales et mensum et annorum initia sic obseruant, ut noctem dies subsequatur" - udávají všechen čas nikoli počtem dní, ale počtem nocí; oslavují narozeniny a počátky měsíců a roků tak, že den následuje noc). Potvrzují to i pozdější keltské zvyky. Tma předchází světlu, protože život se objevuje v temnotách dělohy. Proto začíná rok tmavou polovinou, ale je plodný světlou polovinou - tak jako semena leží pod zemí ve stavu zdánlivé smrti, ačkoli síly růstu již neviditelně pracují v Jiném světě. Okamžik smrti - přechod do skryté temnoty - je současně prvním krokem obnovy života.
Tato souvislost smrti s plodností představovala teologický základ řady slavností u příležitosti zakončení sklizně, prováděných mnohými kulturami v celé Eurasii. Tyto svátky (například rituály Dědů, t.j. předků ve slovanských zemích, nebo slavnost Vetrarkvoeld ve Skandinávii) podobně jako Samhain spojovaly úspěšné znovuzahájení zemědělského cyklu po přechodu období zdánlivé zimní "smrti" s usmiřováním mrtvých předků. Mrtví odešli od společenských zájmů tohoto světa do prvotního chaosu Jiného světa, odkud pochází veškerá plodivá síla, ale příbuzenskými pouty jsou stále spojeni s živými. Lidé doufali, že pokud právě tehdy, když se přírodní cyklus zdá procházet svým vlastním okamžikem smrti, budou tato pouta upevněna, společnost živých bude schopna lépe využívat energie vzrůstu, vedoucí ze smrti zpátky do života. Mrtví předkové byli spojenci kmene v Jiném světě. Zajišťovali, že tvořivé síly hluboko v Zemi budou usměrněny tak, aby sloužily zájmům lidské společnosti. Keltským způsobem řečeno, byli polidšťujícím faktorem v říši Fomorů.
Většina tradičních keltských společností udržuje určité celoroční vazbu se svými mrtvými, kteří se "účastní" všech důležitých událostí v rodině, jako narození, svateb, nebo pohřbů. V oblastech irského Gaeltacht stále není v domácnosti výjimkou seomra thiar (západní místnost), část domu (nebo často jen kout nebo přístěnek), zasvěcená mrtvým předkům. Předměty, které připomínají mrtvé příbuzné (jako staré fotografie, dýmky, šperky atd.) se umisťují na poličku, a člověk, který nad nimi přemítá, stojí tváří k zapadajícímu Slunci a nekonečnosti Atlantiku, ve směru, kudy mrtví odcházejí do Jiného světa. Samhainové rituály však zahrnovaly ještě intenzivnější spojení s mrtvými. Bylo k tomu použito způsobu, který v keltské tradici sjednocoval společnost posvátnými a trvalými pouty: společné hostiny. Sdílení potravy ve svátečním kontextu ("viditelně před bohy a smrtelníky") svázalo všechny zúčastněné společnou odpovědností. To, že na tuto hostinu byli pozváni rovněž mrtví, vedlo živé k paměti a uctívání předků, zatímco mrtví byli vedeni k zájmu o blahobyt svých živých příbuzných.
Hostiny pro mrtvé
Na Samhain, v okamžiku smrti roku, se tento svět a Jiný svět stávají sobě rovnými, odstraňují se všechny hranice, mezi živými a mrtvými neexistují žádné přehrady, takže se všichni mohou setkat při rituální hostině. Jednotlivé keltské společnosti si uchovaly bohatství různých zvyklostí, které se vztahují ke skutečnému způsobu slavení Samhainu. V současných městských zvycích se dosud dají vysledovat některé tyto prvky, jako například Halloweenové večírky.
Většina těchto zvyků spadá do dvou typů. V prvním typu je část jídla dána stranou pro mrtvé. Ti měli být přítomni jako neviditelné bytosti; jejich příchod do domu usnadňovalo odemčení dveří a oken. Někdy byl pro mrtvé reservován zvláštní druh jídla (obvykle nějaký typ koláčů), jindy pro ně byla odebrána porce stejného jídla, jako jedli živí.
Druhý typ Samhainových zvyklostí naopak předpokládal požití obětovaného pokrmu členy společnosti, čímž zesílily sociální vazby. Klasickým příkladem je velšský zvyk cennad y meirw (zastupitelstvo mrtvých), ale podobné zvyklosti byly rozšířeny po celém keltském světě. V tomto případě uspořádají majetnější členové komunity pro své domácnosti bohatou hostinu. Chudší lidé pak převezmou kolektivní identitu mrtvých předků, chodí od dveří ke dveřím a všude dostávají oběti jménem předků. V každém domě jim dají porci jídla, reservovaného pro předky. Původně byli tito cenhadon maskováni, aby se zrušila jejich světská role a aby mohli přesvědčivěji představovat mrtvé. Byla-li jim z jakéhokoli důvodu odmítnuta potrava, šlo o akt neúcty k předkům, jehož odplatou bylo zničení majetku. Tato odveta nebyla vzhledem k posvátnosti rituálního období trestána. Zde můžeme vidět jeden z pramenů našich současných Halloweenových zvyků, ačkoli dnes již z valné části ztratil své morální pozadí.
Obecní hostina samozřejmě zahrnuje víc věcí než jen jídlo. Mrtvé nestačí nakrmit, musí být také baveni. Hry a zábavy spojené se Samhainem se v různých komunitách liší, ale mají jistá společná témata. Zatímco mladí se účastní ritualisovaných her, starší si povídají, procházejí všechny pamětihodné události minulého roku, aby se s nimi mohli seznámit mrtví. Tak budou mít dále zájem o záležitosti živých. Vlastní hry mají často spojitost s mytologií smrti a života po ní. Mnoho z nich zahrnuje použití jablek - samozřejmě i proto, že jablka jsou sklízena jako jedna z posledních a jsou tady snadno dostupná, ale také díky roli, kterou hrají ve víře. V irské tradici je místo v Jiném světě, kde se mrtví shromažďují na hostině, zváno Eamhain Abhlach (jabloňový ráj). Jeho velšským ekvivalentem je Afallon. Součástí některých skotských her je zkouška ohněm a vodou, hlavními prvky, z nichž je stvořen svět. Zkouška vodou představuje lovení jablek z nádoby s vodou (bobbing for apples), a zkouška ohněm zahrnuje ukousnutí z jablka, zavěšeného na větvičce spolu se zapálenou svící. Zdá se, že to má vztah k mýtům o zkouškách, očekávajících mrtvé na cestě do Jiného světa. Z těchto mýtů se bohužel dochovaly jen zlomky, nicméně základní představa cesty a zkoušek je dobře známa. Dalším způsobem, jak utvrdit solidaritu živých s mrtvými a sjednotit obrodné síly z Jiného světa s vezdejšími potřebami, bylo sdílení zkušeností a zážitků s mrtvými.
Samhain byl obdobím, kdy šel na jatka přebytečný dobytek, který lidé nechtěli pěstovat přes zimu. V historických dobách se dobytek zabíjel 11. listopadu na svatého Martina, jistě i kvůli tomu, že jméno svatého připomínalo gaelské slovo mart (dobytek označený na jatka). Ještě ve 30. letech minulého století chápali lidé tuto událost jako rituální "prolití krve". Podle jiných zdrojů byly dokonce ve stejné době přinášeny krvavé oběti v domácnostech, aby byl dům ochráněn před zlým působením "víl". Obětovanou krví byly postříkány všechny kouty místností.
Jakou roli hrají v Samhainu bohové?
Zmínky o skutečně uctívaných božstvech jsou podle očekávání vzácné a nepřímé, protože prakticky veškeré naše znalosti o detailech keltských rituálů pocházejí z křesťanských pramenů. Některé příběhy dochované ve folkloru i středověké literatuře se pravděpodobně vztahují k teologii Samhainové oslavy: hrdina Diarmait, kterého po jeho románku s Gráinne, manželkou Fionna Mac Cumhaila, zabil kanec; zdivočelý Myrddin, který přichází se stádem jelenů z lesa zabít milence své ženy probodnutím parohy; Gwyn ap Nudd (Bílý syn toho, jenž tvoří mlhu), bojující každý Calan Mai (Beltaine) "až do Soudného dne" s Gwythyrem ap Greidawlem (Hněvivý syn Žhavého) o ruku jejich společné lásky Creiddylad. Patří tam také představa, že členové Fianny žijí od Beltainu do Samhainu venku v divočině a od Samhainu do Beltainu v domech. Všechno toto naznačuje existenci mýtu o tom, jak určitá božstva během roku mění svůj vztah k Bohyni země - je to změna reagující na proměnu ročních dob v ose Samhain-Beltaine. Společným jmenovatelem těchto motivů se zdá být postava boha s parohy, který je nyní konvenčně označován jako "Cernunnos" (Parohatý). Vztahuje se k příběhům Fianny, a jeho atributy symbolizují právě tak změnu ročních dob, jako styčný bod přírody s kulturou. Parohy jsou sezónním jevem: shazují se v zimě a začínají se obnovovat na jejím konci, aby na jaře zazářily v plné kráse. Ve skotské gaelštině se měsíc předcházející Samhainu jmenuje an Damhar (damh-ghar, jelení říje). Když spolu jeleni v říji krátce před ztrátou paroží zápasí, musí i parohatý bůh ztratit svou ozdobu hlavy. Proto také měly některé sochy "Cernunna" (např. ze St. Germain) díry pro parohy, které se daly sundavat. Důležitost této události v keltské rituální symbolice potvrzuje zvyk z jihozápadní Bretaně, kde se na oslavu příchodu zimy peklo tvarované cukroví zvané kornigoú (růžky). Z mnoha verzí zmíněného mythu se dá usoudit, že bůh s parohy byl ve světlé polovině roku oddělen od své bohyně-manželky (ta si našla jiného milence). Musel odříkavě žít v divočině a nosit parohy. S příchodem tmavé poloviny roku je však jeho sok odstraněn, a on sám se může vrátit do objetí své ženy v Jiném světě - přestává být "paroháčem".
O Samhainu získávají moc nejrůznější skřítci, víly a sídhové (duchové mohyl), kteří se v tuto dobu mohou zjevovat lidem. Podle tradice se také vracejí zemřelí předkové, aby se setkali se svými rodinami a přáteli. Proto se večer u domů zapalovaly ohně nebo rozsvěcovaly svíčky, aby duchové mohli najít cestu domů a aby se u nich mohli ohřát. Příchod předků byl oslavován a byly pořádány velké hostiny, kde se část pokrmů odkládala právě pro ony zesnulé, aby si i oni mohli jednou do roka připomenout pozemský život. I když byl příchod předků vítán, vše obestírala bázeň, aby se v lidských domovech duchové neusídlili natrvalo. Proto existovalo i mnoho ochranných opatření, která tomu měla zabránit, například rozvěšování snítek cesmíny nebo vykuřování sporýšem. Lidé také mohli své předky po hostinách vyprovázet se světly zpět k mohylám a hřbitovům, ale zpátky se vraceli potmě a potichu, aby je duchové nemohli sledovat.
Symbolika dvou vzájemně se prolínajících světů se mohla odrazit i v rituálních maskách připomínajících zesnulé předky, bohy nebo skřítky a duchy. Takovéto průvody se zachovaly například ve Skotsku a Bretani. A přeneseně pak i v dnešních dětských halloweenových kostýmech.
O Samhainu začíná Matka příroda z čistého stolu
Samhain je spojen se smrtí všeho starého, tedy i vegetačního neboli slunečního boha, který je po smrti vhozen do kouzelného kotle stařeny Cailleah (nazývaná též Cailleach Bheur, „The Hag of Bheur“ nebo Beira, královna zimy, je bohyně-stařena známá z folkloru Irska), kde později dojde k jeho znovuzrození. Cailleah je v tomto případě vládnoucím principem třetí třetiny ročního cyklu, symbolizuje stáří, ale i zralost, smrt a také nový začátek. Z praktického hlediska bylo nutné se připravit na nadcházející zimu. Bylo nutné dokončit sklizeň, posbírat poslední plody, neboť po Samhainu už vše náleželo Cailleah. Maso dobytčat se ukládalo na zimu. Tento zvyk se na mnoha místech udržel jako "Martinské hody". Ale i tato činnost měla duchovní aspekt, kdy smrt vybraného dobytčete, jako zástupná oběť, připomínala smrt boha. Se symbolikou počátku nového se pojí také rozdělávání nového čistého ohně. Ten se zapaloval až po uhašení všech ohňů ve vesnici a to pomocí tření dřev. Teprve od něj si lidé mohli zažehnout ohně ve svých domovech. S novým ohněm se pojí symbolické zničení a odvrhnutí všeho starého a zlého.
Tento symbolický úklid bychom mohli převzít se Samhainem i my. V tomto čase zániku je dobré se zastavit, oprostit od všedního shonu, ohlédnout se zpět, vzpomenout na své předky a zamyslet se, co v našem životě je staré a přežité, odložit tuto přítěž a do nového keltského roku vykročit lehce a svobodně.
Místo, kde je uložena keš, je k tomuto rituálu či zamyšlení vhodné - přestože není daleko od cesty, nejde o místo frekventované, není zde ani daleký výhled do okolí, rušit vás může možná jen procházející srnka, pokud budete dostatečně dlouho potichu... Náladu k zamyšlení vám pomůže navodit třeba přinesená svíčka, a možná právě tady budete mít čas přečíst si v klidu celý listing ke keši ...
Nespěchejte za ulovením další keše, i jedna krabička za den má svůj význam a kouzlo...
Ať se vám po celý další rok daří :-)